ArteIN Veroniky Vlkové

ArteIN Veroniky Vlkové

Hudba? To nejsou jen hudebníci. Hudba, to je spletité klubko vlivů různých lidí, kteří tu více, tu méně stojící ve stínu ovlivňují celý výsledek, celý posluchačský prožitek. Producenti, promotéři, dramaturgové, výtvarníci, filmaři, spisovatelé... ti všichni mají v lecčems hudebním prsty. A právě na takové osobnosti se zaměřuje ArteIN (díky, Ivane Blatný!).


Každému, kdo se někdy trochu více seznamoval s deskami Floexe, případně kdo navštívil některý z jeho koncertů, jistě v paměti zůstala kromě hudby také vzpomínka na vizuální stránku. Grafické zpracování obalů alb Zorya a Gone a doprovodné koncertní projekce, které dýchají animovanou, snově-pohádkovou poetikou, jsou přitom dílem fantazie jedné ženy – Veroniky Vlkové.

Veronika, absolventka brněnské Fakulty výtvarných umění toho času žijící ve Stockholmu, která ve své malířské a videoklipové tvorbě, společně se svou spřízněnou (uměleckou) duší Janem Šrámkem alias VJ Kolouchem, propojuje surrealistické motivy s geometricky přesnými objekty a klade důraz na narativní složku, ať už zcela imaginativní, či držící se nitek reálného světa, měla k hudbě vždy blízko. Její jméno totiž hned dvakrát nalezneme v experimentálních hudebních duích – poprvé pod pseudonymem Teve společně s Antonínem Koutným, podruhé ve zbrusu novém Salvia, kde se Veronika spřáhla s Kateřinou Koutnou alias Makak.

 

V krajině bytostí a elementů

Možná proto není divu, že i její další výrazná umělecká práce se k hudbě přimyká. „S Tomášem (Dvořákem a.k.a. Floexem – pozn. red.) jsme se poprvé setkali při spolupráci na audiovizuálním představení. Čím víc jsme se pak poznávali, tím víc se prohlubovalo naše přátelství i spolupráce,“ vrací se Veronika k okamžikům, kdy si poprvé padli s Floexem do oka a uzavřeli tím smlouvu na neurčito. „Tomášovi se hned líbila moje poetika i rukopis, zjistili jsme, že spolu dokážeme sdílet představivost i humor, takže všechno jde hravě a s lehkostí. Buď děláme obrázky k hudbě, nebo hudbu k videím, případně jen tak blbneme pro radost – ta interakce je od té doby víceméně konstantní,“ dodává. Slovo blbne je přitom nejvíc příznačné pro nespoutaný pořad Mikrofontána, který měla Veronika s Floexem na Českém rozhlasu a v němž na předem připravenou hudbu vyprávěli spontánně vymyšlené pohádky pro dospělé.

Subject Lost – Insanity Is How Lost You Are

Není lehké kombinovat video a kreslenou animaci. Zaprvé tak, aby to působilo sjednoceně, jako jedna skutečnost, a zadruhé, aby to vůbec dávalo nějaký smysl. Tohle je přesně jedna z cest, kdy to funguje dobře – černobílá  a situace, kdy něco narušilo realitu nebo kde nějak prosakuje paralelní realita. Hudba tomu pomáhá. Ale myslím, že by se mi to líbilo ještě víc úplně bez lidí. 

„K vizuálům Floexe mě inspirovala čistě Tomášova hudba. Tomáš si řešil svoje témata a já se to s ním snažila sdílet v nějaké své vlastní interpretaci. Texty jsem úplně vynechala a nechala se vést čistě pocitem ze skladeb samotných,“ posouvá se Veronika při vyprávění více pod roušku. Na ní přitom spočívala jistá makrorovina grafické stránky, zatímco mikrorovinu plnou technických detailů si řídil sám Floex. „Tomáš měl od začátku jasnou představu o kvalitě formy – chtěl, aby písmo bylo sítotiskem, zvolil si stříbrný papír.  Asi před týdnem jsem to CD vyhrabala v přihrádce našeho auta, venku zrovna zářilo takový to slunce babího léta, které na obal skrze okno dopadlo, a já při tom zpětně všechny tyhle detaily znovu docenila.“

Nedlouho po vydání alba Zorya se Veronika s Floexem pustili do ambiciózního koncertního projektu. Živou kapelu na pódiu obklopili pohyblivou krajinou vystřihnutou z papírových kartonů, na níž následně promítali asociativní scénografickou projekci. „Věděli jsme, že chceme něco jiného než běžný VJing. Vymysleli jsme proto interaktivní představení z kinetických kulis, na které se trekují videa. Je to scéna krajiny, která se během koncertu postupně mění, a já jsem přímo na podiu s klukama jako hybatel nebo ovládám obrazy bubnováním. Všichni jsme v té krajině za její bytosti a každý má svůj element – mušli, měsíc nebo horu –, skrz který se odvíjí fragment nějakého pomyslného celkového vyprávění,“ popisuje pozoruhodný projekt, na němž se výrazně podíleli i Dan Gregor coby technický guru a návrhářka Klára Holanová, která ušila kostýmy.

Desky, které mě nejvíce zaujaly svým grafickým zpracováním, coverem:

Sånger om Kvinnor

Nedávno jsem byla na oslavě jedné známé a mezi jejími deskami jsem objevila tohle. V překladu to znamená Písně o ženách. Hned mě to rozesmálo a hrozně potěšilo. Nahá těhotná žena, která dělá na pláží stojky – to je ona, ta opěvovaná. Později jsem našla tenhle obal i v knize o švédském designu, navrhla ho umělkyně a feministka Gittan Jönsson. Zjistila jsem, že album nahrála skupina hudebníků a básníků v 70.letech, vzniklo původně jako hudba k divadelnímu představení a mělo ambici reflektovat život žen v té době; texty jsou někde mezi politickými a osobními.

Nadine Byrne – A Different Gesture: Collected Soundtracks 2011-2012

Poslední LP, které jsem si koupila. Je to hudba z videí a filmů švédské umělkyně Nadine Byrne, kterou si sama skládá. Práci Nadine jsem znala už dlouho a je mi blízká. Mám radost, že jsem tady ve Švédsku měla příležitost ji poznat i trochu osobně.

 

 

Todd Terje – It's Album Time

Je to hodně populární i u nás doma na gramofonu.  A už jen z pohledu na obal mám radost. Taková pohoda mezi palmami s koktejly u klavíru, sedmdesátky pro který mám slabost… A ten název!

 

 

 

 

Sun City Girls – Horse Cock

Tenhle obal mám hodně ráda, protože vůbec nejde pochopit, co se na něm děje, a stejně je to blízké, jako divadla z dětství, když nebylo moc materiálu na rekvizity. Miluju to do posledního detailu. Od toho, že formát, kde se má scéna odehrávat, je vytyčený visícím hadrem a že typo desky je na tom hadru nalepeno izolepou, po obličeje, hady, kaktus ve křoví a modrý kouř.

Vše se však ukázalo býti mnohem složitější, než se zprvu zdálo, a ruku v ruce s Veroničinými nastalými mateřskými povinnostmi se nakonec komplexní audiovizuální podívaná odehrála jen několikrát. Floex a spol. museli přistoupit k jakési simplifikaci, s níž by se dalo bez potíží cestovat po republice, ale která by zároveň neztratila své umělecké kouzlo. „Konečnou podobou je po všech stránkách jeden velký kompromis. Z materiálů, co byly promítány na kulisy, jsem udělala klipy o délce písniček a ty se jen tak pouští na pozadí. I přesto jsou na to pozitivní ohlasy a máme z toho radost.“

 

Ve snech jsem mnohdy chytřejší než ve skutečnosti

Znalcům Floexovy tvorby ta otázka během čtení už možná vytanula na mysli: Má skladba Veronika's Dream, jeden z vrcholů desky Zorya, něco společného právě s Veronikou Vlkovou? A jak vůbec sny sama Veronika vnímá? „Ráda si s lidmi o jejich snech povídám. Díky tomu pak mám lepší představu o tom, jak se mají a co doopravdy prožívají. A zároveň všechny okolo bombarduju svými sny. Když jsem dostatečně citlivá sama na sebe, tak jsou moje sny hrozně epické, mytologické, někdy až skoro věštecké. Nacházím skrz ně řešení a odpovědi nebo pochopení k emocionálním situacím, které mi třeba ještě rozumem nejsou úplně jasné,“ zamýšlí se a dodává: „V práci mě inspirují stejně jako v životě – hodně. Zvláště, když se týkají univerzálnějších témat a pomáhají mi s obrazy pro složitější myšlenky. Některé moje věci jsou založené hlavně na snech – kolikrát jsem v nich totiž chytřejší než ve skutečnosti.“

Ólafur Arnalds – Near Light (Living Room Songs)

Olafura mám ráda a tohle je milý. Škoda že jsem se nedostala na jeho koncert doma, mohla bych říct víc… už bylo vyprodáno. Potěšila mě ségra se značkama na kláveskách, takhle to přesně vypadá, když něco hraju já…

A jak se to má s Floexovým vztahem k Veroničiným snům? „Tomáše, myslím, nejvíc fascinuje, kolik je v těch mých snech zvratů a detailů a jak jsou jejich děje hermetické, když se třeba jedná o souboj dobra a zla – mnohdy se totiž ukáže, že jedno je zaměnitelné s druhým. Taky ta legračnost, že prožívání nějakých archetypálních vzorců, které se vší vážností člověka posouvají k nějakému většímu porozumění a duchovnějšímu náhledu, se děje skrze symboly v podobě běžných věcí úplně mimo kontext,“ vypráví a nepřímo tím potvrzuje, že její sny nejspíš mají v oné centrální skladbě desky Zorya prsty.

Odhlédneme-li od vizuálů pro Floexe a podíváme se na další tvorbu, kterou Veronika vytváří společně s Janem Šrámkem, nalezneme v ní i mnoho expresionistických linií – post-apokalyptickým blouděním počínaje, atmosférou války na Ukrajině konče. Posouvají tím svou tvorbu na angažované umění? „Naše věci určitě nejsou politicky angažované.  Můj přístup možná trochu angažovaný je, ale v úplně jiné vibrační úrovni, než o jaké mluvíme. Používáme sice historické události nebo formální principy, jsou to ale hlavně metafory pro osobní události a principy, které prozkoumáváme, reflektujeme a zpětně zase zobecňujeme. To je pro nás nejdůležitější.  To, že jsme měli téma Krymu a chvíli po dokončení projektu se tamní situace změnila, je náhoda – a taky díky tomu to považuju za mnohem zajímavější, než kdyby to byla angažovaně laděná práce,“ vysvětluje Veronika a uzavírá: „Celkově v sobě asi každé umění nese informaci o době a společenské náladě, ve které vznikalo. To ale nemusí nutně znamenat, že pohled makrooptikou je důležitější než tou mikro a obráceně.“

Vlastně ještě neuzavírá úplně. Ještě jedna otázka a odpověď zbývá. S nadsázkou by se dalo říci, že ta nejdůležitější. Jak jistě mnohým neuteklo, Floex se naplno vrátil ke skládání a intenzivně chystá po čtyřech letech další dlouhohrající desku. Dočkáme se jí již brzy. Bude se na tom Veronika Vlková opět podílet? „Ano, na desce i VJingu. A hrozně se těším. Už jsme zkušenější, víme jak co má fungovat, takže to bude všechno mnohem jednodušší,“ prozrazuje tajuplně, bez detailů, ale zároveň ještě více umocňuje těšení.

Desky, které mě inspirovaly při mých tvůrčích projektech:

Polmo Polpo – Like Hearts Swelling

Původní projekt Sandra Perriho. Uklidňující, stále se opakující rytmy, jakoby zvuk nějakého velkého mechanismu a kytara, která vypráví hrozně dlouhé příběhy do největšího detailu. Většinou to dobře dopadne. Takové pohádky o zvířatech a tak.

Gabon – Musique Des Pygmées Bibayak. Chantres De L'épopée

Nahrávky Pigmejů při práci a dalších běžných činnostech, jako je třeba mluvení s duchy. Tohle je pro mě vždycky inspirativní.

Hans Appelqvist – Bremort

Největší srdcovka. Bremort je pro mě tak imaginační, že ho vnímám jako audiofilm, i když je to asi rozhlasová hra. Field recordings skládají jakýsi příběh – předpokládám, že to je portrét města Bremort, které ale asi neexistuje. Hansova hudba do nich nenáslilně a neuměle vplouvá a zase se bezpovšimnutí odmlčuje. Neumím švédsky, tak nevím přesně o čem to je, ale myslím, že o lásce.

Oy – No Problem Saloon

Tohle si pouštím, když se potřebuju probrat. Hravost, energie, barvy, trochu Afrika a hrozně inspirativní poetický texty, který mají až dětskou logiku, ale přitom vždycky zarezonujou někde hluboko.

Rings – Black Habit

Mám ráda celou tu jejich partičku na Paw Tracks. Ale zrovna Black Habit je tam takový skrytý poklad, je to jediné album pod názvem Rings. Pro mě je to hodně o holčičích emocích, možná jsou ty holky i trochu feministky, ale to je mi jedno. Nemá to žádný řád a je to plné zvratů v tempu, ladění a vůbec – to je mi hrozně sympatické a inspirativní hlavně pro hudbu, kterou mě baví dělat.  I když tou nepředvídatelností je to inspirativní celkově.

Cate Le BonMe Oh My

Navíc ještě jedno album hrozně milé paní, písničkářky Cate Timothy. Mám taky dost ráda její klipy. V její hudbě je nostalgie po dětství, poslouchat ji je stejně příjemné, jako na ono dětství vzpomínat. Optimistická lyrika prý. Říká o sobě, že ji zformovalo příliš brzké sledování Disneyho animací. Tohle mi vždycky udělá radost.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.