Když hudebníci koketují s literárními múzami aneb Zásoba knižních tipů na dlouhé večery

Když hudebníci koketují s literárními múzami aneb Zásoba knižních tipů na dlouhé večery

Knihy se hodí vždycky a neexistuje roční doba ke čtení knih nevhodná. Nesejde na tom, jestli si ty nejnapínavější, nejromantičtější nebo nejfilozofičtější příběhy vychutnáváte za parného letního odpoledne venku na dece, nebo si je naopak šetříte na chvíle, kdy si za podzimních plískanic uděláte hrnek kakaa a vlezete si pod peřinu. 

Hudebníků, kteří shledávají svůj život natolik zajímavým, že si jednoho dne sednou k papíru/počítači a sepíšou svoje paměti, jsou spousty. A ještě víc je publicistů, kteří s menším či větším přispěním toho kterého muzikanta sepíšou jeho příběh za něj. Takových biografií a autobiografií vychází nepřeberné množství, některé lepší, jiné horší. Poměrně slušný výběr přeložených titulů mají na pultech knihkupectví i čeští čtenáři.

Mnohem zajímavější jsou ale ještě jiné knihy. Zaměříme se totiž na hudebníky, kteří si od svého hlavního uměleckého zaměření odskakují ještě k básním, románům nebo povídkám (no, občas se i sem vklíní autobiografie…). Vybíráme tedy pár muzikantů-spisovatelů, jejichž díla by si knihomolové neměli nechat ujít.


Že byste Mardošu netipovali na romanopisce (no dobře, spíš novelistu)? Omyl. Trochu se pozapomíná, že když Tata Bojs vydávali svoje kultovní konceptuální Nanoalbum, zároveň s ním vyšla i kniha Nanobook (Labyrint, 2004), která převypravuje události zpracované na desce prozaickou formou. Mardoša napsal, Milan Cais ilustroval.

V „křehkém příběhu internetového věku“ se propletou osudy přírodně-esoterické Elišky, počítačového maniaka iToma, elektronického psa Hala 9000, svůdnice Ivety aka 90/60/90 a profesora docenta pana Tečky, vědce v ústavu C. V. A. N., totiž Centra pro výzkum a aplikaci nanogamie. Pro fanoušky Tata Bojs povinná četba, velmi doporučená četba pak pro všechny, kteří preferují tenčí knihy se svižným dějem.

Mnohem očekávatelnější jsou literární ambice v případě písničkáře Jakuba Čermáka, kterého znáte spíše jako Cermaqua. Kromě hudby se věnuje taky vizuálnímu umění, pravda, s hudbou těsně propojenému – vytváří videoklipy (třeba pro Květy, Beatu Bocek nebo Zrní). A jako většina písničkářů nemá daleko i k básním vydaným knižně. Čermák debutovat sbírkou Resumé sedmnáct (Šimon Ryšavý, 2004), potom mu vyšly sbírky Padavčata (Protis, 2006) a Stroboskopy (Kniha Zlín, 2011).

Pokud trochu přimhouříme oko, za poezii by se dalo považovat i souborné vydání textů skladeb Jiřího Imlaufa z Houpacích koní. Kniha vyšla pod názvem Zlatý časy se končí (Plus, 2015). Ke každému z chronologicky řazených textů doplňuje Imlauf nějako glosu, vzpomínku nebo poznámku. Texty od sebe oddělují ještě krátké prozaické exkurzy do minulých let.

Jiří Imlauf – Zlatý časy se končí Jiří Imlauf – Zlatý časy se končí


Když se vydáme za hranice, tady teprve srdce knihomolovo pořádně zaplesá. Třeba takový Leonard Cohen, ten už se pyšní třinácti básnickými a dvěma prozaickými tituly – ostatně nejdřív se dal na psaní, až později na hudbu. Z básní v češtině vyšly sbírky Kniha toužení (Argo, 2006), Květiny pro Hitlera (Mladá Fronta, 2004), Kniha milosrdenství (Maťa, 2001) a ještě a dva další výbory z písňových textů a poezie.

Za pozornost rozhodně taky oba stojí Cohenovy romány, jsou navíc k dispozici i česky. Oblíbená hra z roku 1963 (Argo, 1998) je jeho prozaický debut s velkou dávkou autobiografických momentů, pojednává o mladíkovi s literárními ambicemi. Pro čtenářsky líné povahy je dílo i zfilmováno. O tři roky později vydal ještě druhý, značně experimentální (a kvůli explicitním erotickým scénám zpočátku rozporuplně přijatý) román Nádherní poražení (Argo, 1996), v jehož postmoderně spletitém textu se dozvíte leccos, ale hlavně hodně o ženě jménem Kateri Tekakwitha (1656–1680) z indiánského kmene Mohawků, během života pokřtěné a před pár lety dokonce svatořečené.

Další dva výživné romány napsal Nick Cave. Kniha A uzřela oslice anděla (Argo, 1995) není nijak příjemným čtením. Cave si jazykově ani morálně nebere servítky, román je prosycen násilím, zlem, alkoholem, ale taky dávkou biblických metafor – ačkoli se teď může zdát, že to nejde dohromady.

Smrt Zajdy Munroa (Argo, 2009) je rovněž vhodná pro povahy, kterým nevadí poněkud šokující, vulgární a černohumorné knihy, protože jinak tuhle knihu odložíte po první stránce. Kdo ovšem vytrvá, zažije se Zajdou (tj. podomním prodavačem kosmetiky, kterému zákaznice však slouží zejména k sexuálním dobrodružstvím) neuvěřitelné věci. Přes všechny donebevolající vylomeniny, drzosti a nepřístojnosti je Zajda někdo, koho si zamilujete a v příštím životě byste chtěli mít taky takového otce, jako má Zajda junior. Několik úryvků z originálu načtených přímo Nickem Caveem si můžete poslechnout tady.

A ještě jedno Nickovo dílo nemůžeme vynechat, totiž The Sick Bag Song (2015). Poznámky a životní úvahy, které Cavea napadaly během nedávného amerického turné, si totiž autor zapisoval na „nouzové“ papírové sáčky, jež jsou v letadle cestujícím k dispozici. Kniha vyšla zatím jen anglicky, samozřejmě s kopiemi popsaných sáčků.

Nick Cave – Smrt Zajdy Munroa Nick Cave – Smrt Zajdy Munroa

Poezii, kratším prozaickým útvarům, ale i kresbě se věnuje Patti Smith, výsledky její tvorby se blíží už dvacítce vydaných knih. Čeští čtenáři mohou listovat a číst v knize Básně a deníky 1970–1979 (Volvox Globator, 1996) – obvyklé deníkové zápisky od toho ale nečekejte. Se smrtí Roberta Mapplethorpa se Patti vyrovnává krátkými lyrickými prózami v Korálovém moři (Volvox Globator, 1998, 2013). Sbírání vlny (Dokořán, 2012) je sbírkou snových, impresionistických, snad až pohádkových vzpomínek na dětství. A jako vždy, Patti vyniká nevšedně pestrou obrazností.

Až přečtete tohle všechno, samozřejmě včetně působivé autobiografie Just Kids: Jsou to jen děti (Dokořán, 2011), možná se pak vrhnete i na Arthura Rimbauda a Williama Blakea.              

Kdybyste poezie ještě neměli dost, svou básnickou tvorbu nabízí taky Bob Dylan ve sbírce Tarantule z poloviny 60. let (Argo, 1997) nebo Jim Morrison v knize Divočina: Ztracené texty J. M. (Votobia, 1996), obsahující kromě veršů i povídky a eseje.


Poslední tipy si vychutnají už jenom ti, kteří bezpečně ovládají čtení v angličtině.

Pokud hledáte něco oddychového a v duši jste stále mládi, je tu kniha Wildwood Colina Meloye z The Decemberists. Je to totiž titul, který počítá s náctiletými čtenáři (ale to by nevadilo, ne?). Objemný fantasy román čerpá nejen z klasicky tohoto žánru, ale i z folkloru, a popisuje napínavé putování dvou sedmáků utajeným kouzelným lesem a jejich snahu o záchranu dítěte, uneseného vranami. Možná vám budou povědomé ilustrace – má je totiž na svědomí Colinova žena Carson Ellis, která se často podílela také na výtvarném zpracování desek The Decemberists.

 

Colin Meloy – Wildwood Colin Meloy – Wildwood

Nebo je libo ještě nějakou poezii? Zkuste britského písničkáře a básníka Keatona Hensona. Básně ve sbírce Idiot Verse (Eyewear Publishing, 2015) jsou náladou velmi podobné jeho písňové tvorbě – samota, smutek, ztracené lásky, romantika, zranitelnost. V případě, že s angličtinou spíš bojujete, Henson vychází vstříc i vám, neboť vydal rovněž grafický román Gloaming (Pocko Editions, 2012). Detailně propracované černobílé kresby trochu připomínají antistresové omalovánky, takže pokud nemáte morální zábrany vybarvovat si něco v knihách…

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.