Reakce z redakce 2014 (II.)

Nezastavujeme. Bilanční vlak, který projíždí těmi nejzajímavějšími zastávkami roku 2014, si to štřáduje dál. Po vámi nejostřeji sledovaných skladbách, síle ženského názoru a stále doplňované audiotéce nejlepších songů roku 2014, přinášíme druhý díl souhrnného hodnocení uplynulých dvanácti měsíců.

Kdo je letošním objevem? Které domácí i zahraniční desky nás nejvíce oslovily a které naopak zklamaly? Co nám z roku 2014 zůstane nesmazatelně pod kůží a co bychom raději zapomněli? Řada pro odpovědi na tyto otázky došla na Tomáše Frantu a Jakuba Zbořila.

Letošní rok byl v zahraniční hudbě dobrý. Nebyl skvělý, a už vůbec ne vynikající. Z několika desítek alb, která jsem vyzkoušel (možná jsem měl ale jen špatnou ruku při výběru), ve mně hlubokou stopu zanechala možná tři: Mac DeMarco a jeho melodicky rozverné, přitom krásně melancholické Salad Days, lo-fi klenot DSU od Alexe G... a to je vlastně vše.

Za těmito dvěma alby je jistá mezera, poté následují desky, které bych nejstručněji označil jako dobré. Sedm z deseti. Benji od Sun Kil Moon, energický debut Antemasque, druhotina Lany Del Rey či pop-folková deska Mended With Gold kanadských The Rural Alberta Advantage.

Letos se také připomnělo hodně velikánů, jenže výsledek většinou za moc nestál. Smashing Pumpkins přišli s nejkratší, ale také nejslabší deskou své diskografie, John Frusciante stále experimentuje, ani Enclosure však nepůsobí dojmem, že by měl ex-kytarista Red Hot Chili Peppers pro styl, který se snaží poslední roky produkovat, nějaký cit či talent. A Interpol? Odvrátili sice sestupnou tendenci, kdy každá jejich následující deska byla vždy horší a horší, zároveň ale přišli s albem, které působí zvukově poněkud vyčpěle a nebál bych se jej označit za nejzbytečnější nahrávku celého roku.

Překvapili mě naopak Weezer, kteří dokázali na Everything Will Be Alright In the End přijít s několika kvalitními skladbami, ačkoli přešlapy, tolik typické pro jejich posledních asi pět alb, se na desce objevují také.

A co říci k české scéně? Nesmírně silný rok. Jako vítěze volím kapelu, na kterou ve výročních žebříčcích asi úplně nenarazíte, přesto si za svůj počin zaslouží maximální uznání. Jsou to Hissing Fauna – devět výtečných devadesátkových písniček; jak říká můj kamarád: „Zní to devadesátkověji než Pavement.“ To může být pro někoho problém, já si ale desku užívám maximálně; patří mezi ty, kterou si můžu pustit kdykoli – a kdykoli mě baví.

Takový problém mám s nahrávkou, která jinak v rámci české scény opravdu ční – Live from the Room od Kalle. Člověk na to musí mít zkrátka náladu, nedokážu si to pustit jen tak. Chce to soustředěný poslech, atmosféra desky je většinu času naprosto depresivní (ne depresivní jako třeba Modest Mouse, Built to Spill, kteří k depresivním tématům nevyužívají temnou hudbu). Stejné pocity mám třeba u desek Portishead. Krásná hudba, ale poslechnu si to jednou za rok. Live from the Room jsem i přesto slyšel mnohem víckrát než jen jednou. To asi o něčem svědčí. A třetí místo? Prodavač a jejich Malý ráje, u kterých mám jen jedinou výtku – líbilo by se mi, kdyby si frontman Šampon o něco víc vyhrál se zpěvem.

Letos mě zcela dohnal syndrom, který nepochybně alespoň jednou za život postihne každého vášnivého posluchače. Stal jsem se přesyceným a vysíleným hudbou, doháněním všech „to musíš slyšet“ desek, všech opěvovaných trendů, na něž si v dnešní zrychlené době za rok nejspíš ani nevzpomeneme. Vypnul jsem, uzavřel se a zcela se odkázal na náhodná setkání a mé oblíbené pátrací noci, ve velkém se upnul k žánrům, které neobtěžují slovy. Asi stárnu.

Propadl jsem britskému modernímu jazzu, který chrlil jednu výbornou desku za druhou. Ať už nezávislé mládí GoGo Penguin a Mammal Hands, nebo zavedené, avšak tradicí stále nesvázané Neil Cowley Trio, neohrálo se ani jedno. Stejně jako Stefan Wesołowski, můj objev letošního OFF Festivalu a nejspíš i celého roku, výrazná tvář gdaňské neoklasické vlny, skladatel, který si rozumí s komorním orchestrem i elektronikou.

Často jsem podléhal ženským múzám; vyšším dívčím, jež sváděly do temnoty a k melancholii. Uhrančivá blues-folková hrobnice Mirel Wagner na své druhé desce ještě více zatáhla oponu smrti a přitažlivě mrazila na zádech, Grouper mě pak svým zastřeným ševelením neodolatelně zavalovala máchovskými troskami nočních mlh. Nemluvě o Inge Copeland a jejím klaustrofobním elektronickém chvění.

Dále jsou tu ještě The Acid, Dean Blunt a Sisyphus. Mužské šprušle mého žebříčku. Prvně jmenovaní, letos debutující, mě nadchli ambientním písničkářstvím nové generace, druhý výtečnou kolekcí temného jazzu, soulu a rapu a ještě lepším olomouckým koncertem, třetí pak ukrutně hitovým hip hopovým projektem svaté trojice – okřídleného Sufjana Stevense, Serengetiho a Sono Luxe.

S radostí jsem se vracel k mým „dětským“ hrdinům, nostalgicky vzpomínal a nadšeně plesal. Ani jeden z návratů mne totiž nezklamal, ba naopak. Němečtí páni elektronici The Notwist se připomněli po šesti letech a s Close to the Glass se v náznacích dotkli klenotu Neon Golden. Psychedelické divoženky Warpaint si taktéž daly na čas, čtyři roky čekání však vykoupily atmosférickou a soudružnou nádherou, v níž svůj ojedinělý zvuk dotáhly k dokonalosti. A konečně Interpol, má srdeční záležitost, zlom, který mě vrhl vstříc alternativní hudbě. El Pintor bez jizev zašil rány, které mi způsobily třetí a čtvrtá deska, nabídl zadostiučinění pro fanoušky, kteří již nenávratně pochybovali. Průměr s několika silnými momenty.

Česko-Slovensko? Množí se názory, že silnější rok jsme nezažili. S tím nemohu než souhlasit. Tolik tušený potenciál české alternativy jako by se konečně po letech naplnil. Přesto mi, paradoxně, k srdci přirostlo jen nepatrné množství (avšak o to silněji). O táborských Kalle toho bylo, je a bude napsáno mnoho, a tak jen vydechnu táhlé „ach“. A ještě jedno táhlejší, dekadentně zabarvené pak posílám na adresu Schwarzprior, nonkonformní industriální reflexi temných stránek nevědomí bez jakýchkoliv náznaků prvoplánovosti. Debut IDDQD je odzbrojující hranicí mezi šokující explicitností a uměleckou zvráceností, zároveň však stále přístupnou i pro méně „otrlé“ alternativní ucho. Úkaz, zjev, objev a hype roku, jenž by nemusel jen tak splasknout.

Na závěr pak ještě skládám speciální poklonky Planetám (za texty), Kafka Bandu (za ojedinělé zhudebnění mé největší literární múzy), Subject Lostovi (za imaginativní existenciální vesmírné putování), Flash the Readies (za to, že dokázali v Jeseníkách jako první uplést post-rock, který jsem neměl problém doposlouchat do konce) a Strangers in the City (za to, že mé lo-fi duši dopřáli i kus českého potěšení. Promiň, Jakube, musel jsem…).