Czech it: Johuš Matuš

Czech it: Johuš Matuš

„Jdu zahradou / a zakopávám o rouru / do země vyrývám hubou ďouru, / zahrado, zahrado, zahrado / co to je za vzpouru?“ začíná první skladba na albu Rural Pop, jedné z nejzajímavějších nahrávek, které se letos na české alternativní scéně urodily. Konzervativcům nedoporučujeme. Je to hudba, o níž se možná dost dlouho (nebo vlastně pořád) nebudete moct rozhodnout, jestli je geniální, nebo úplně pitomá.

Na to, že půjde hodně o recesi, upozorňuje ještě před zmáčknutím tlačítka play hned několik věcí. Dost výmluvný je samozřejmě název, Johuš Matuš prostě věští nějaký „průšvih“. V kombinaci s obalem desky, na němž je vyobrazena večerní krajina a do ní zaklíněn nepoměrně obrovský kůň a koně vedoucí obrovský lyrický subjekt-Johana, jde o signály, že čekat lze opravdu leccos.

Johuš Matuš už má něco přes rok a jedná se o muzikantský debut Johany Novotné. V hudebním směru zatím nováček, v tom vizuálním je ale Johana v poměrně zběhlá, studuje fotografii na pražské FAMU, kromě toho třeba s Laurou Trenčanskou letos založily filmové studio Dog Died Here, v rámci jehož natočily „dva nízkorozpočtové až bezrozpočtové krátké filmy s béčkovou formou a áčkovým obsahem.“

O své debutové desce Johana mluví jako o rural popu. Chtělo by se říct, že je to cílená provokace vůči uhlazenému, městskému, pokojíčkovému písničkářskému lo-fi, že tam to seno, stáje a slepice vmíchala na truc všem milovníkům tepajících metropolí a trendy industriálu, ale není to tak úplně pravda. Základy rural popu totiž vznikly úplně přirozeně, v podkrkonošských Semilech, kde Johana skoro celé dětství prožila mezi koňmi. „Doteď tam ráda jezdím, tak trochu semilovat, a i když tam už mezi koňmi moc času netrávím, všechny ty obsahy tam někde zůstaly.“

Je tedy jasné, že se tu rurální aspekt neobjevuje náhodou. Přesto se ještě nabízí otázka, jak velká je to stylizace. Jaká je Johana a jaký je Johuš? „Myslím, že Johuš Matuš je Johana, kdyby byla zůstala na malém městě, vesnici a měla tam nějakýho pasáka, co by jí psal texty a skládal k tomu hudbu a nutil ji to interpretovat a ona to pak zastydle dělala. A v tom je nejspíš ten rozdíl i podobnost zároveň.“

Nejen z výše a níže citovaných Johaniných slov, ale i z jejích textů na albu vyzařuje zvláštní symbióza provokace, drzosti a vtipu, ale zároveň i melancholie. A i když muzikantka přiznává, že inspiraci hledá obvykle jinde než v beletrii, jedno kultovní jméno přece jen zmiňuje – Richard Brautigan. „Toho miluji, speciálně knížky Hawklinská příšera, Gotický western, Trávník se mstí, Potrat a V melounovém cukru – všichni ti pstruzi a tygři – přisprostlej, mystickej a vtipnej svět, to mám ráda. A také určitě minikniha Ano, rybí hudba, výbor z jeho básnický tvorby.“ Pokud jste někdy Brautigana měli v ruce (a jestli ne, napravte to), tušíte, odkud v poetice Johuše Matuše vítr vane.

Co se hlavních inspiračních zdrojů týče, vítězí však samozřejmě takové to „něco se mi stane, něco někde zaslechnu, něco si někde přečtu, něco mi někdo vypráví a šup, ani nevím jak, je z toho text. Zrovna včera (den před naším rozhovorem, pozn. red.) jsem si zlomila za dost záhadných okolností ruku, tak myslím, že to je z toho kvalitnějšího inspiračního soudku,“ vypráví Johana.

„Jindy nám zase na bytě několik dní nešla elektřina, jindy se mi zase podařilo ukopnout rádio v autě nebo jsem našla u rybníka polomrtvé mládě racka, které jsem měla doma tak dlouho, dokud nezesílilo a neodlétlo. Takže snad každá písnička má samostatnej příběh o tom, jak vznikla,“ popisuje dál, jak shromažďuje náměty.

„Poměrně často se mi stává, že mi třeba název písničky nadhodí moji blízcí, přímo cíleně – myslím, že mám v zásobě teď tak třicet názvů pro písničky. Tak se musí ještě stát ty zážitky, aby z toho mohly bejt písničky.“ A dodává ještě: „Nedávno jsem se na wikipedii dočetla, že poměrem průměru a tloušťky by se tvar Galaxie dal přirovnat k hudebnímu CD. To mi přijde taky jako skvělej námět na písničku.“

Je třeba podotknout, že s lecjakými nápady jí pomáhají (někdy nevědomky) i její kamarádi a známí. Skladba Vyhořelá stáj vznikla díky jedné působivé smsce znění „Cejtim se jak vyhořelá stáj.“ A jak Johana doplňuje, kamarádka „chudák netušila, jak s tím jejím povzdechem naložím.“

Rural Pop jsme proklepli i v Bedekru, čtěte.

Jistá podobnost je cítit mezi poetikou Johuše Matuše a Midi Lidí, což není náhoda, Johana přiznává, že humor kolektivu kolem Petra Marka je jí hodně blízký. S Markem se ostatně dlouhou dobu i přátelí, takže není divu, že je nějaký vliv znát. „Vždycky, když jsem potřebovala technickou radu a pomoc, tak mi ji dal, a vlastně i nápadovou, myslím, že z našeho bavení se vzniknul nejeden motiv – třeba ten se Slepicema, co ubývaj s létem a taky piánkové sólíčko v písničce Roura.“

Johana se navíc podílela i na promo fotkách k novému albu kapely Midi Lidi Give Masterpiece a Chance. „Myslím, že z toho vznikly přesně takové promo fotky, které by se mi líbily i pro Johuše – tak trochu na prasáka – kapelová výletní pohoda na lodičkách na Vltavě,“ rozjímá autorka.

V plánech do budoucna má Johana docela jasno. „Co se týče Johuše, tak určitě nepřestávat, ale zároveň nehnat, nechat to v tý spontaneitě, se kterou to začalo. A když to nepůjde, tak to nepůjde. Ale ráda bych, aby Johuš přitvrdil, mám pocit, že už si to všechno dostatečně osahal, tak by se mohl víc odvázat. A taky natočit spoustu videoklipů, to je forma, která mě hodně baví. A taky si koupit vlastního koně, ale to až toho hodně zažiju.“

Pokud chcete Johuši Matušovi s těmi zážitky trochu pomoct, přijďte tenhle neotřelý objev domácí alternativní scény podpořit na konci listopadu na FAMUFEST. Pak Johana zahraje ještě 12. prosince na pražské UMPRUM v galerii 207 na vernisáži vlastní výstavy.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.