Josef Jungmann a Josef Dobrovský Josef Jungmann a Josef Dobrovský

Kulhající národní obrození

Není to zas tak dávno, co se skoro všechny mladé české kapely vezly na vlně indie rocku, jmenovaly se The něco a zpívaly anglicky. A ozývalo se, že to není dobře, že jsme přece v České republice a čeština je hezká, takže by se snad mělo zpívat česky. Nikdo to moc nebral vážně a kdo ano, byl považován za staromilce a člověka, který nerozumí trendům a ne-chá-pe, že s češtinou se kapela za hranicemi prostě ne-pro-sa-dí! Argumentovalo se taky tím, že anglické texty se tím, jak znějí, k takové hudbě mnohem víc hodí.

Poslední dobou se ovšem dějí věci. Pomiňme, že kapely už dávno to The z názvu vygumovaly. Čím dál častěji se objevují hudebníci, kteří sice začali tvořit a poměrně dlouhou dobu tvořili výhradně v angličtině, potom ale dospěli k názoru, že je na čase změna. Je to logický proces. Situace na scéně se změnila, už to není tak, že by česky zpívali jen bosí folkaři v režných košilích nebo vesničtí punkeři.  Čeština se dostala do relativně bezpříznakové pozice.  Protiklad domácího a cizího (světového) pochopitelně nezmizel, ale druhé zmíněné nebývá vnímáno nijak negativně. Kapela tak má ve volbě jazyka vlastně docela volnou ruku.

Čeština má navíc jasný plusový bod – zpívat česky znamená být víc sám sebou a víc ze sebe odhalit, moci se vyjádřit přesněji, nabídnout tvorbu širší vrstvě domácího publika. Skládat české texty je něco, k čemu mnoho kapel dospěje po dlouhém vnitřním vývoji a po letech zkušeností s verši anglickými. Je to dozrání podvědomé sebejistoty, že už k tomu mají dost sil. V rámci rozhovoru k albu Symboly to pro idnes.cz shrnují Calm Season: „Symboly, stejně jako předchozí album, se snaží lidem přiblížit a ve velmi intimním projevu předat co nejvíce emocí a nálady. Rozhodli jsme se pro češtinu i z toho důvodu, že máme posluchače z několika různých generací, které spojuje hlavně jazyk.“

Je to jednoznačné – českých textů v poslední době razantně přibylo. Ať už ale kapely přešly na češtinu z angličtiny nebo se odhodlaly k češtině hned na začátku kariéry, výsledek, po kterém se volalo, se nedostavil. Možná se po něm volalo jenom ne dost přesně, ono totiž nestačí zpívat česky, ono je třeba zpívat dobře česky. Místo kvalitně foneticky i významově budovaných textů se na domácí scéně kupí spíše bezobsažné veršovánky nezřídka ignorující pravidla a možnosti češtiny.

Jsou tedy anglické texty, které u nás vznikají, lepší? Nejsou. Mají ale jednu výhodu, kterou je třeba mít na paměti. Většina lidí k nim dokáže být „hluchá“. Hloupé verše v angličtině nás bolí mnohem méně než ty hloupé české. Ač rozumíme anglicky dobře, není těžké „vypnout“ a prostě se na ně nesoustředit. To s češtinou nejde. Kdo má alespoň trochu cit pro svůj rodný jazyk, uvědomí si i nejmenší nesrovnalosti. Chyby v češtině se holt provalí mnohem dřív než ty v angličtině. Pokud jsou kapely zvyklé v cizím jazyce skládat relativně banální texty, které mohou být v našem prostředí ovšem přijaty velice kladně, a potom provedou totéž česky, je jasné, že narazí. Tedy – mělo by to být jasné.  

Velké množství skladeb se utápí v témže problému – v klišé. Nejde tady o téma, protože pokud nesložíte nějakou dadaistickou slátaninu, není možné, abyste se vyhnuli otázkám lásky a smrti a ani to po vás nikdo nechce. Problém už ale začíná na rovině výběru slov. Vystačí-li si textař se slovní zásobou jako z učebnice češtiny pro cizince (kterou se nedejbože rozhodne ozvláštnit nějakými archaismy), je vysoká pravděpodobnost, že to dopadne špatně.

Hřebíčkem do rakve je pak tato fádní slova neuměle zrýmovat. Ona známá „láska/páska“ má nepřeberných variant. Kdo ukolébá posluchače unylými rýmy typu den/sen/ven, zní v lepším případě nudně, v horším vzbuzuje smích. A písnička o rozchodu s přítelkyní smích zpravidla vzbuzovat nemá.

Paradoxně však vůči takové hudbě skoro nikdo neprotestuje, naopak mezi kapelou a průměrným posluchačem vzniká jakási tajná dohoda, která se v některých případech bohužel dostává až do fáze „čím horší text, tím větší hit“. Tyto jednoduché texty lidé nazývají „hezkými“ a „pravdivými“ a „upřímnými“. A kapely prostě hrají jen to, co posluchači chtějí slyšet.

Rozumím tomu, že různí lidé mají různé hodnoty, hudbu poslouchají z různých důvodů a ne každý touží po mnohovrstevnatých, interpretačně náročných textech. Jenomže neumělé texty nejsou jen otázkou rádiového mainstreamu, ale i toho, čemu se říká alternativa, tedy toho, co chce klást na posluchače větší nároky. Ona nálepka „alternativa“ pak jako by každou skladbu bránila vůči kritice, jako by utvářela nějaký axiom, že alternativní skladby mají dobré texty a hotovo. Řada kapel je u nás oslavována za kvalitu textové stránky svých děl, nezřídka to znamená ale jen tolik, že i se svými průměrnými texty vlastně nemají moc konkurenci.

 

Minimalistický volný verš?

Tím, co nejvíc české texty bolí, je už zmíněná malá slovní zásoba a s tím spojená očekávanost rýmů. Na své poslední desce s tím v některých písních bojují třeba Kieslowski: „Všechno to víme / nemůžem spát / a kruhy pod očima / nejde mít rád / otevřít oči / ruce nám brání / a moje srdce / všechno to ví // a přesto všechno duše moje / tvůj obraz pověsím si do pokoje / lehnu si pod něj a zavřu dveře / do smrti netoužím po nevěře“ (Obraz). Tento výběr ze slovníku nejpoužívanějších slov mnozí v obraně nazývají minimalismem, ale minimalismus zní jinak a dělali ho třeba Kazety.  A jednoduchost a přímost sdělení? S tím se musí opatrně, protože k banalitám a klišé je odtud vždycky blízko.

Zvláštně působí taky verše ze skladby Sever: „Jsi smutná, když jsem k tobě chladnej / a ven chodím radši sám / sledovat životy těch druhejch /to je lepší než ten náš// jsem smutnej, když se vracím domů /protože uslyším tvůj pláč /a mám strach, až ráno vstanem /nebudu vědět, jak jít dál.“ Dvojice „sám-náš“ a „pláč-dál“ budí dojem, že se v nich slova mají rýmovat, jenomže to nakonec nějak nevyšlo.

Tichých láskách to přitom byly taky jednoduché verše, ale dýchala z nich jakási neokoukanost, svěžest. Přímo učebnicovou ukázkou citlivé práce s jazykem je zvukomalebný verš „kapka kapce líbá lemy“ (Pod akátem). Za zmínku stojí třeba i refrén skladby Binoche (EP Tanečnice) a v něm důmyslný protiklad slov „slečny“ a „sličné“.

V úvodu padla řeč na Calm Season a jejich odůvodněné rozhodnutí zpívat česky. Jenomže tu češtinu ještě bude třeba pilovat. Zaprvé je tu znovu problém banálních slov, a tím pádem předvídatelných rýmů. Zadruhé, rýmy jsou obecně velmi neinovativní, viz asonance: „ten výhled s tebou / chci mít zas jednou“ (Výhled) nebo gramatický rým: „pojď vsadit se se mnou, že to, co hledáš / nenajdeš jenom tak, jak vždycky čekáš“ (Dál to znám).

Často se v textech objevují zbytečná slova (věty!) patrně jen s jedinou funkcí – aby to sedělo do rytmu: „kolik chyb ty v sobě ještě máš / to snad ani nespočítám“ i poslední věta tady: „to místo je bez tebe nic / ani máky zblízka nevoněj / a právě teď chci ti to říct“ (Výhled).

Velmi zrádné bývá rozhodnutí nerýmovat vůbec, což se vymstilo třeba Ille ve skladbě Na sever. Verše „vzít tě daleko na sever / někam na dlouhej výlet / vzít tě na chladný místa / kam slunce v zimě nedosvítí // vzít tě daleko na sever / tam, kde se vítr jen tak nezastaví / sopečnej prach krouží / a barvy kolem se rychle mění“ a refrén: „studená země tě láká / polární září tě přivolá“ z celého díla činí skladbu jazykově i obsahově nicneříkající a plytkou.

K češtině se (zřejmě jen v jednom případě) odhodlal i písničkář Jéčko, ale ani tady to nedopadlo úplně dobře. Jeho základní přešlap je na jiné rovině, než byly chyby předešlých kapel. Ze svých anglických písniček má totiž natrénované anglické frázování, které ovšem ve skladbě Málem jsem koupil sad nám dvěma nestačil „přepnout“. Čeština v tomhle prostě funguje jinak. Když k tomu připočteme ještě ne úplně šťastnou a obtížně vyzpívatelnou pasáž „vešla jsi dál / vešla jsi dál / vešla jsi a v tom já uvědomil jsem si“ (přičemž následující „že už tě ani nemám moc rád“ začíná až po zřetelném klesnutí hlasu a výrazné pauze“), výsledek nezní česky ani trochu.

 

Kouzlo pointy a jiné čáry

Může se zdát, že výše zmíněné požadavky na kvalitu textů nemůže nikdo splnit, což je ovšem omyl. Dovolte tedy několik tipů na kapely, které na to jdou dobře.

Ukázkovým příkladem toho, jak lze zacházet s jazykem, a to především jeho zvukovou stránkou, jsou WWW. Skladbu Lexikon berte jako (ano, trochu extrémní) postrčení k úvahám, že slova nejenom něco znamenají, ale také nějak zní. Dá se s tím docela dobře pracovat. WWW si taky hodně libují ve vzájemném vztahu slov, která spolu souvisejí formálně, ale významově už se liší: „hledal jsem v chaosu řád / a našel jsem neřáda“ (Žena líže kost). Dobrý způsob obohacení textu je i využití obou významů slov nebo slovních spojení, tj. základního i přeneseného: „zlatá rybka (…) sáhla si na dno“ (Žena líže kost).

Obecně platí, že širší slovní zásoba není na škodu. Používání slov méně častých, okrajových, nezvyklých, kreativních, zvukomalebných atd. (v únosné míře ovšem) zabraňuje tomu, aby věty zněly naivně a banálně, aby upadaly do klišé. Ve verších budou taková slova nepředvídatelná a překvapivá, takže můžete směle dál rýmovat podle schématu A B A B.

Argument, že Kyšperskému z Květů se to většinou nerýmuje, viz „zaváže si tkaničky a potom půjde do zverimexu / a koupí tam dvě bílé myšky, / aby je nemohli nasypat hadům / dva malé chcípáčky zabalené do kornoutu z novin / a oni jí utečou do kabátu a z kabátu na ulici“ (Věrka)? Ano, i to se může. Protože „nerýmovat“ není totéž jako „rýmovat špatně, nedomrle“. A hodně to souvisí s propracovanou obsahovou stránkou textu, u Květů je třeba budována nevšední obrazností. Můžete zpívat o pažitce na římse, o malých znacích na obalu tatranky nebo o cukru, který se usazuje v těle, a stejně z toho nakonec vyjdou působivá existenciální dramata.

Nebo na to můžete jít od lesa a vystavět tzv. moment zklamaného očekávání. Každý verš totiž vyvolává v posluchači nějakou představu o tom, jaký bude ten následující, především jaké slovo se bude s tím, co právě slyší, rýmovat. Dobrý textař odolá lákání jednoduchých rýmů a posluchači neudělá tu radost, že bude následovat jeho intuitivní nápady. Místo toho mu jeho „jasnovidectví“ překazí a dá tam úplně jiné slovo. Do dokonalosti to dotáhl Kittchen, který touhle kulišárnou obsáhl ještě větší prostor textu. Využil to, že jsme mu tu smutnou idylu o krásné zamilovanosti sežrali i s navijákem, a závěrečnými verši skladbu Zamilovaný vygradoval zcela nepředpokládaným směrem.

Počátky národního obrození nebyly lehké a neobešly se bez řady vyhrocených sporů. I tohle (pro naše účely nazvané) národní obrození vol. 2 se potácí ještě trochu nejistě a nedaří se mu vyhnout se přešlapům. Cílem článku je poukázat na problém nevydařených českých textů jako na celek, nechceme však jmenované kapely zcela odsoudit. To, že posloužily jako vhodný příklad pro vysvětlení častých chyb, mělo být celkem přátelským šťouchnutím do žeber – pro ně, ale i pro ostatní.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.