projekt Flow Machines (Sony CSL) projekt Flow Machines (Sony CSL)

Na cestě k hudbě bez autora

Když se dnes bavíme o uměleckých dílech, jednou ze základních diskutovaných a hodnocených veličin je i osoba autora, byť jeho definice je dnes značně pokřivená. Nebylo tomu tak vždycky. V dávných dobách lidového/folklórního umění se původce díla nepovažoval za nic pozoruhodného (sám o to ostatně ani nestál), záleželo jen na konstantním opakování, memorování a předávání děl (ať už orální, nebo písemnou formou) mezi lidmi dále. (Nejen) lidové písně se braly jako dílo kolektivního vědomí, bez myšlenek na finanční zhodnocení díla se autorem stávali všichni – národ, region, zájmová skupina.

S érou romantického skladatelství (a umění obecně) nastala změna. Autor se rázem stal nejdůležitější popisnou složkou díla, originalita díla (ve smyslu uměleckém i původním) byla pak považována za jeden z hlavních signifikantních prvků. Autor měl výsadní právo na svůj počin, byl s ním organicky srostlý, nikterak mu nebylo odcizováno.

S čím dál větší a intenzivnější komodifikací umění však začala být pozice autora oslabována. Začal ztrácet kontakt se svým dílem, stal se jedním v řadě, původnost se začala rozmělňovat, originalita ztrácela respekt, otěže přebrala kvantita. Na jedné straně se tím hudba začala navracet k „folklórním tradicím“, kdy na dílo může „sáhnout“ prakticky kdokoliv, na straně druhé se však začal prohlubovat problém „etický“ – lidé na dílo jen „nesahají“, ale začínají z něj pro sebe generovat v rámci hudebního průmyslu zisk.

Nastartovala to ve 30. letech éra coverů, ruku v ruce s vynálezem fonografu. Když tehdy hudebník nahrál píseň a ta se stala populární, sletěly se na něj další hudební vydavatelství, aby jednu verzi nahrál i pro ně a ony z ní mohly profitovat. Tato situace ještě nebyla vůči autorovi natolik neuctivá. Vzniklo sice několik verzí písně, ale všechny měly jednoho a téhož autora, píseň se zpěvákovi/kapele neodcizovala. Již brzy to však nebyla pravda. Hudební vydavatelství si brzy uvědomila, že než se prát o jednoho zpěváka, bude lepší vzít jen píseň samotnou a nahrát ji se „svými lidmi“. Ba co víc, nejlépe i v jiných žánrech, aby mohly do éteru pouštět jednu a tutéž skladbu v co nejpestřejší podobě.

Odtud už chyběl jen kousek k tomu, aby se coverů chytli vedle zištných rádií a vydavatelství i samotní hudebníci – nejlépe dosud neznámí a bez silnějšího a nápaditějšího vlastního repertoáru, kteří se přehráním známé písně chtěli především zviditelnit (a v neposlední řadě i obohatit – finančně, nikoliv duševně). Původní autor začal nad svým dílem čím dál častěji a čím dál více ztrácet kontrolu a musel se začít vyrovnávat s vyvstávající frustrací. Způsobenou jednak tím, že performer (záměrně nepíši autor) přezpíváním jeho původní písně často zničil původní náladu/vyznění skladby, jednak proto, že onen performer se se svým coverem mnohdy stal populárnějším než původní autor sám (někdy navíc s těmi důsledky, že autorství písně začalo být přisuzováno samotnému performerovi…). Z nedávné minulosti i současnosti najdeme podobných případů nespočet.

Co začal cover, to ještě více rozpitvala tzv. remixová kultura. Jakási éra coverů 2.0 spuštěná vznikem digitálních médií. Remix jakožto proces i produkt využil decentralizace a amatérizace nastolené možnostmi digitálního obsahu, digitálních úprav a nástrojů a digitálního šíření a odstartoval éru DJs, éru samplování, éru kvantitativní povrchní zábavy (pochopitelně je třeba v této části vyčlenit ty důmyslné remixové projekty, které jsou zastřešeny koncepcí a mnohdy iniciovány samotným původním autorem). Původní autorství nejen že zde bylo ještě více potlačeno/zneuznáno, ale též roztříštěno, rozfragmentováno. Dílo pak bylo dokonáno tehdy, když se DJové během pár let (první disco remixy se datují do 70. let) dostali z tanečních klubů do hitparád vedle „klasických“ hudebníků a začali tyto hitparády vyhrávat. Institut hudebníka (i onoho „performera“, který sice sbíral body na coveru, ale stále byl aspoň hudebníkem) se ocitl v krizi – porážel jej člověk, jehož umění spočívalo v mačkání tlačítek stop a play.

I tento DJ, byť „zabil“ autora, je však stále jakýmsi lidským faktorem, který rozhoduje o tom, jak, co a kdy bude znít a hrát. Stále je původcem intence, a tedy i elementárního „autorství“. Možná však již brzy dospějeme do doby, kdy se (především v oblasti neinvenčního mainstreamu) obejdeme bez „organického“ autora zcela. Kdy původcem a tvůrcem hudebního obsahu bude pouze stroj. V době, kdy i hudbu lze zapsat do jedniček a nul a kdy jsou možnosti umělé inteligence stále sofistikovanější, se to nejeví jako nepřekonatelný problém. Ostatně, nedávno představený a stále pokračující a zdokonalující se projekt Flow Machines to dokazuje. Vynález fonografu ve 30. letech nastolil cestu ke komodifikované hudbě bez autora. Asi málokdo však tehdy tušil, že ono „bez autora“ by někdy mohlo znamenat „bez člověka“ a ne jen „bez nápadu“.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.