Němý film a hudba Němý film a hudba LFŠ

Fest-view: Hudba a (němé) filmy na LFŠ

Vedle červeného filmového koberce se u nás nabízí vydat se přes ten slovácký, který tentokrát vede do Švédska. Kolem něj se i letos zprostředkovává bohatý stůl jiných, různorodých a pestrobarevných možností, z nichž přednostně vybíráme ty, které jsou spjaty s hudbou. 43. ročník Letní filmové školy na kdysi volně přístupné koncerty na hlavním náměstí navazuje. A hudba zní také ve filmových sálech dennodenně.

Velké pódium v srdci Slovácka, na náměstí v Uherském Hradišti, nabízí hvězdy českého popu Vojtu Dyka a Tata Bojs, Klub Mír naproti tomu představí vycházející jména alternativy: Orient a Tomáš Palucha (30.), Acute Dose a Beps'n'Jonnies (31.), ±0 a Role (1.), India a Himalayan Dalai Lama (2.), Dizzcock a Bonus & Mary C (3.), Oldřich Janota a Radiojam s Acid Jazz Foundation (4.). Některá byla nominována či rovnou vyhrála Vinylu, jiná Apollo anebo Startér, o mnohých vytrvale píšeme.

Hudba se nese od nepaměti všude. Lidová, reprodukovaná i taková, která má uměleckou ambici zprostředkovat katarzi. Víno, zpěv a letní škola filmem. V rozhovoru se ptáme na to, jak má hudba k filmu i filmovce blízko, a mluvíme proto se Zdeňkem Blahou, stojícím za sekcí němých filmů, a Václavem Havelkou, stojícím za koncerty, jehož jméno, spjaté třeba s Please The Trees, je na alternativní hudební scéně dobře známo. Některé otázky nám nakonec doplňuje svou odpovědí ještě Radana Korená, ředitelka festivalu.


Začněme zeširoka, Letní filmová škola není jen o filmu. Šíře doprovodného programu by pomalu vydala na další festival. Jakou tradici má na filmovce hudba, ať už na pódiích, tak před filmovým plátnem?
Zdeněk Blaha: Tradice doprovázení němých filmů živou hudbou se v průběhu let objevovala na LFŠ poměrně často, nejprve formou ojedinělých vystoupení (např. DG 307 k filmu Upír Nosferatu), ale teprve od roku 2008 se začala formovat pravidelná sekce, která začala nabízet několik filmů s doprovodem a od roku 2009 pak už v současném rozsahu, tedy v podstatě jeden němý film s živou hudbou denně.
Radana Korená: Už v době, kdy jsem na Letní filmovou školu začala jezdit, tedy někdy kolem roku 1997, si pamatuji, že hudba byla vždy podstatnou součástí festivalu, ať už na Masarykově náměstí, na Kolejním nádvoří nebo v Klubu Mír.

Letošní ročník představuje výjimečný kompromis – na náměstí hrají pro širý lid zavedené, přesto relativně alternativní kapely, a to zcela zdarma, v Míru se představuje výkvět současné české alternativní scény. Do toho se podruhé uskuteční klavírní recitál klasické hudby. Chybí vám něco, dokázali byste si představit třešinku na dortu?
Václav Havelka: V dramaturgii hudebního doprovodného programu se snažím maximálně uplatňovat svůj vkus, upozorňovat na zajímavé nové projekty. To lze ale užít jen na část programu. V té druhé se snažíme oslovit širší veřejnost, domácí obyvatele Hradiště a okolí. Svého času jsme se snažili do programu zařadit zajímavé projekty také ze zahraničí, ale to se moc neosvědčilo.

Během filmovky se už stalo tradicí, že vedle programu, za nimž stojí přimo LFŠ, simultánně probíhají i různé vedlejší, většinou místními organizované spontánní akce typu cimbálovka v parku, akustický koncert před Mírem, klavirní virtuóz v kavárně na náměstí a podobně. Co vás za tu dobu, co festival pořádáte, mimo vámi naplánované hudebně překvapilo? 
V. H.: Mám velmi rád slovácký folklór a naturel. Musím říct, že se v Hradišti a okolí cítím jako doma. Měl jsem možnost v průběhu let, mimo jiné díky působení na filmovce, poznat mnoho skvělých lidí. Baví mě se intuitivně pohybovat po Hradišti a okolí v průběhu festivalu. Café Portál a hospůdka U Křížku na Smraďavce jsou můj druhý domov.
R. K.: Jakmile někdo začne hrát na nějakém veřejném místě, městská policie ho většinou hned vykáže, což je podle mě velká škoda. Také tím, že je vyhláškou města v platnosti brzký noční klid, jsou doby, kdy se tancovalo v parku do rána, dávno pryč. A to mě moc mrzí. Měla jsem moc ráda různá uskupení – cimbálovka, jazz… mladí kluci, co hrávali ve Smetanových sadech… nešlo projít kolem nich bez toho, aby vás jejich energie nestrhla.

Jubilejní čtyřicátý ročník se pokusil výrazně propojit místní s návštěvníky, jedním ze způsobů byly vedle volně přístupných letních kin v parku a náměstí také koncerty na velkém pódiu. Jakou měrou se na možnosti takového kroku podílí město, je letošní ročník také v tomto ohledu kompromisem?
R. K.: Město se na koncertech nijak nepodílí. Partnersky s námi letos  vstoupila do spolupráce na zahajovacím koncertu Vojty Dyka firma innogy, náš hlavní partner, zakončovací koncert Tata Bojs je v režii AČFK. Chtěli jsme udělat radost lidem v regionu a zahájit a ukončit s nimi společně festival v centru města. Celotýdenní koncerty na náměstí v roce 2014 byly finančně velmi náročné a není v našich možnostech toto zajišťovat každoročně. Toto je určitý kompromis, který v této podobě organizujeme jen díky spolupráci s touto firmou.

Jak je provázaná dramaturgie koncertů s doprovody němých filmů? Je ideálním stavem, že jeden den kapela doprovází film, jeden večer má koncert?
Z. B.: Ne vždy je možné program takto propojit, a to z různých důvodů. Ne vždy se kapela hodí pro doprovod němého filmu, otázkou jsou také finanční možnosti. Ale samozřejmě si mezi sebou říkáme, co kdo z nás plánuje a zdali by se to nehodilo tomu druhému do programu. To je ostatně letos i případ uskupení Tomáš Palucha, které čeká jak němý film Čarodějnictví v průběhu věků (sobota, 29.7.), tak koncert následující den. (Zajímavostí je, že letos uváděný film Čarodějnictví v průběhu věků se promítne 15 let poté, co jej na LFŠ doprovázel Filip Topol, pozn. ed.).

Když se zaměříme na koncerty, které se odehrají v Klubu Mír, pozvali jste výrazné mladé české kapely, které jsou sice poměrně málo známé, ale mají také z našeho pohledu slibnou budoucnost. Co pro vás tyto skupiny v ohledu k současné scéně představují?
V. H.: Osobně jsem z kapel a projektů jako Orient, Role, Tomáš Palucha, Beps'n'Johnnies, Acute Dose, ±0, India anebo Dizzcock nadšen. Mám radost ze současné scény, na které se za posledních několik let objevilo nespočet skvělých projektů. Jejich budoucnost ale zavisí na mnoha okolnostech, uvědomělé práci na sama sobě, investic do sebe. Živé hraní je v současné době naprosto zásadní. Osobní kontakt s publikem, organizátory koncertů. Často se diskutuje o tom, že se kapelám nevyplatí koncertovat pokud nejsou oceněné, nepokryjí se jim náklady atd. Skutečnost je ale taková, že organizátoři je rádi zaplatí, pokud na ně přijdou lidi, a ti v současné době už nechodí do klubů něco objevovat. Proto jsem rád, že svoje objevy můžu zprostředkovat k vidění a poslechu návštěvníkům LFŠ, kteří si je třeba objeví i pro sebe a kapely budou dále sledovat a podporovat.

Když se naopak vrátíme k němým filmům, jakým způsobem postupujete? Nejprve je, předpokládám, vybráno filmové téma – letos náležících do kánonu švédské kinematografie –, posléze se hledá hudební doprovod.
Z. B.: Přesně tak. Nejprve se vybírá filmové téma, což probíhá značně s předstihem, většinou už pár týdnů po skončení LFŠ, neboť ještě nějakou dobu trvá všechny filmy dohledat po světových filmových archivech. To bývá často až detektivní práce. V momentě, kdy máme filmy potvrzené, je pak nabízím vytipovaným hudebníkům, aby si vybrali film, který jim nejvíce sedí. V podstatě to funguje na principu „kdo si dřív řekne…”. Někdy však nabízím rovnou konkrétní filmy – když cítím, že by se některá kapela mohla k němému snímku vyloženě hodit, jako třeba v případě skupiny Magnetik a Muže s kinoaparátem.

Jaké jsou následně instrukce pro kapely, které němý film doprovází? 
Z. B.: Instrukcí zase tolik pro kapely nemám, vždy říkám, že jsme filmovým festivalem a tím pádem by nemělo dojít k tomu, že by se z představení stal koncert. Hudba a film se musí navzájem doplňovat a jít spolu bok po boku. Hudba by neměla stát nad filmem, proto všem říkám, že nejde o koncert se zadní projekcí. Jestli kapela zvolí jako svůj přístup improvizaci až na místě nebo přesně připravený doprovod předem, je opravdu jen na nich. Jen musí sledovat film a nechat se jím vést.

Dokážete si představit doprovod němých filmů hudbou se zpěvem či jinak výrazným zvukovým motivem? Existují tedy v této „disciplíně” nějaká pravidla?
Z. B.: Dovedu si představit doprovod, kde se pracuje se zpěvem, a taky jich už několik bylo. Například Vložte kočku kdysi famózně pracovali s hlasem, kdy každá z hlavních postav filmu Deník ztracené měla svůj „hlasový” motiv. Podobně například se zpěvem pracovala Veronika Buriánková z Kalle, která doprovázela svým podmanivým hlasem ponurou atmosféru filmu Žena se špatnou pověstí. Ale je to opravdu velmi tenký led a ne vždy to dopadne dobře. Nicméně recitace textu k filmu není nic až tak překvapivého, naopak, v historii má právě i tento přístup svou tradici, a to zejména v Japonsku. Zde bylo běžné, že vypravěč, tzv. benši, popisoval po svém příběh, který se odehrával na plátně. Jde o kombinaci kabuki a hudebního dramatu nó, a i v případě stejného filmu platilo, že co vypravěč, to jiný příběh.

Jsou němé filmy doprovázeny i na jiných filmových festivalech? Odlišují se v něčem?
Z. B.: Doprovody němých filmů jsou všeobecně populární záležitostí, nejen u nás. Lze se s nimi setkat na mnoha festivalech, ať už jde o klasické klavírní a orchestrální doprovody jako například na festivalu němých filmů v Pordenone v Itálii, nebo alternativnější, experimentálnější doprovody, jako v případě aktivit IOIC – Institute of Incoherent Cinematography, který pořádá pravidelná vystoupení ve Švýcarsku. Pordenone představuje tradiční cestu (tedy klasické hudební doprovody – to, co si laik představí pod pojmem živý hudební doprovod němého filmu), IOIC se naopak zaměřuje na současnou hudbu, experimentální a avantgardní doprovody, elektronickou hudbu apod. Spojuje tak současné umělce s filmem, nechává je interpretovat němý film po svém, a hledá tak nové cesty, jak doprovodit němé filmy a zpřístupnit je dnešnímu divákovi. U nás, pokud zůstaneme u festivalů, věnuje němému filmu s živou hudbou v omezené míře prostor jen karlovarský festival.

Uvažovali jste o tom, že by se film s hudebním doprovodem nahrával?
Z. B.: Nahrávky vystoupení samozřejmě vznikají, nicméně jen pro účely kapely a pak do mého archivu (smích). Ale jeden záznam vznikl – šlo o doprovod k českému filmu Erotikon, který složilo uskupení Forma, věnující se němým filmům poměrně pravidelně. V roce 2011 byl do Projektu 100 zařazen tento film právě s novým doprovodem Formy. Nahrávalo se ve studiu v Táboře a výsledkem bylo i filmem inspirované EP Earotikon, se kterým Forma získala nominaci na cenu Anděl.

Projevila některá ze skupin opakovaný zájem doprovázet němý film? Respektive máte nějaké oblíbence, jež byste na festivalu v této sekci viděli před plátnem ideálně tradičně?
Z. B.: Snažím se raději hledat nové skupiny, než upřednostňovat dokola mé oblíbené hudebníky, ale pokud vidím, že spojení s filmem u některých funguje výborně, nebrání nic tomu, aby se po čase někteří hudebníci vrátili. To je ostatně i případ uskupení Tomáš Palucha nebo již zmíněné Formy, kteří si zahráli na LFŠ k filmu vícekrát, a vždy s velkým diváckým úspěchem.

Jaké máte reakce ze strany muzikantů, je v tomto směru filmovka iniciační zkušeností? Máte povědomí o tom, jestli v tom následně někteří pokračují?
Z. B.: Pro většinu muzikantů je hraní k filmu velkou výzvou, a tak k doprovodům i přistupují. Máš pravdu, pro mnoho z nich je to prvním setkáním s němým filmem, které je často naprosto strhne. A téměř všichni si chtějí tuto zkušenost zopakovat i mimo LFŠ. Vím o spoustě kapel, které pak s filmem dále pokračovaly, Ufajr a Bílé peklo, Vložte kočku a Deník ztracené, Dikolson, Ille, … Forma se dokonce na němé filmy začala specializovat (pravidelně hrají k filmům Erotikon a Metropolis).

Organizátoři Letní filmové školy Organizátoři Letní filmové školy

Václave, coby široce rozkročený tvůrce, zvažoval jsi (ty sám či s kapelou) doprovázení němého filmu? 
Z. B.: Václav už si tuhle zkušenost zažil – jak s kapelou, tak i sám – a za sebe můžu říct, že to byl vždy zážitek.
V. H.: Spojení živé hudby s filmem mám moc rád, ať už z pohledu diváka nebo co se vlastního vystupování týče. Vždycky to je výzva a unikátní zážitek. Se svými projekty v tomto případ buď úplně improvizujeme nebo máme hudbu připravenou podle scén. Nikdy ale nehrajeme písničky. Naposledy jsme s projektem Tvrdý/Havelka doprovázeli film Sodom und Gomorrha, Saschi Kolowrata v pražském kině Lucerna. S Please The Trees jsme v rámci filmovky doprovázeli před pár lety film Kabinet doktora Caligariho a s Martinem Tvrdým – ještě před tím, než jsme začali vystupovat jako Tvrdý/Havelka – film Pandořina skříňka.

A závěrem, jak se to má s tvými vlastními hudebními projekty?
V. H.: V současné době s Please The Trees dokončujeme další desku a chystáme představení s taneční skupinou 420people. S Tvrdý/Havelka pracujeme na hudbě k filmu Sněží, k divadelnímu představení O medvědovi, který plul na kře. S kapelou Jan P. Muchow & The Antagonists (já, Muchow, Ema Brabcová, Jan Janečka, Marek Doubrava, Jenovéfa Boková a Marie Dorazilová) máme koncertní premiéru 25. 8. na festivalu Soundtrack Poděbrady s pardubickým symfonickým orchestrem.

43. Letní filmová škola, Uherské Hradiště – různá místa, 28. 7.–6. 8. 17

P. S. Kdyby nestačilo, máme i galerii z loňského ročníku.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.