Před dvěma lety byli mimo okolí Manchesteru prakticky neznámá kapela. Loni jim však výborné album v2.0 vyneslo nominaci na prestižní Mercury Prize a od té doby se žádná mladá moderní jazzová kapela neskloňuje častěji. Kde se vzal netradiční název GoGo Penguin? Náhodou. Když byl bývalý kontrabasista Grant Russell na jedné z dobročinných aukcí jejich konzervatoře, jeho kamarád si tam v náladě koupil hračku tučňáka za šedesát liber. Ten se ovšem nelíbil jeho přítelkyni, tak si ho Grant nechal a vzpomněl si na něj náhodou zrovna při vymýšlení jména nového uskupení.
I když kapela přijela na svůj listopadový koncert do olomouckého Jazz Tibet Clubu z letiště se zpožděním, našla si pár minut na rozhovor. Únava z cestování sice sehrála své, na vystoupení to ale vůbec nebylo znát. Až byla škoda, že se interview s pianistou Chrisem Illingworthem, bubeníkem Robem Turnerem (podle řady anket nejlepším bubeníkem roku 2014) a basistou Nickem Blackaem nekonalo po nočním stěhování jejich nástrojů do dodávky.
Jak jste se dali dohromady?
Chris: Známe se už řadu let, jsme dlouhodobí kamarádi z našeho domovského Manchestru. Impuls založit kapelu vznikl před třemi roky. Tehdy jsme fungovali ještě s jiným basistou – s Grantem Rusellem.
Pocházíte z Manchesteru, města hudby, odkud vzešli například The Smiths, Oasis, The Verve, The Stone Roses, Joy Division, Happy Mondays či New Order. Ovlivnila vás některá z těchto kapel?
Nick: Můj starší bratr měl velmi blízký vztah s lidmi okolo skupin New Order a The Smiths, takže jsem je začal poslouchat, už když mi bylo dvanáct. Samozřejmě, že nás to tehdy nějakým způsobem formovalo, ale za tu dobu už se ledasco změnilo – teď si jdeme, dá se říct, svou vlastní cestou.
Jaké jsou vaše největší hudební vzory a inspirace?
Chris: Je obtížné vybrat ty nejzásadnější, protože posloucháme hudbu neustále a inspirací je mnoho. A nejde jen o muziku, čerpáme ji i z různých míst. Především jsme se v naší tvorbě hodně inspirovali elektronickou hudbou. Co máme rádi všichni tři, to je určitě Aphex Twin. Já třeba často poslouchám Four Tet či hodně perkusivní hudby z Afriky.
Nick: Co se týče basy, tak mám rád například Portishead nebo Lamb. Ale jinak si poslechnu klidně Radiohead či Polar Bear.
Co se změnilo poté, co vaše deska v2.0 získala nominaci na Mercury Prize v kategorii album roku?
Nick: Hodně lidí se o nás dozvědělo. Předtím, když se řeklo GoGo Penguin, tak nikdo skoro neměl tušení, co jsme zač. Najednou jsme měli více fanoušků, více lidí z hudební branže se začalo zajímat, co děláme a kde hrajeme. Taky nám rapidně přibylo koncertů a rozhovorů do médií.
Chris: Náš manažer Kerstan nás sleduje od úplného začátku a nyní nám skvěle pomáhá s veškerým plánováním. Neustále nás dostává k dalším příležitostem a novým koncertům. Je to takový dlouhodobý proces a on jeho nedílnou součástí.
Letos jste měli asi jediný koncert ve střední Evropě v olomouckém Jazz Tibet Clubu, proč právě tady?
Nick: V Česku jsme už jednou hráli, před dvěma lety s Andreyou Trianou v pražském klubu Roxy. Chceme hrát všude, kde nás chtějí slyšet. Pokud jde o Olomouc, jednoduše se nás z Jazz Tibet Clubu zeptali a my odpověděli: „Jasně, přijedeme.“ Vypadá to tu v klubu a okolí moc pěkně. Samozřejmě jsme se předtím podívali na fotky na webu a zjistili, kdo tu všechno hrál.
V současné době jde slyšet o mnoha britských kapelách, které hrají moderní jazz. Co na to říkáte? Sledujete jiné projekty? Například Neil Cowley Trio, Hidden Orchestra, Mammal Hands či Cinematic Orchestra?
Nick: Jsou to skvělí hudebníci. Nedá se říct, že bychom je nějak víc sledovali, protože jsme poslední dobou pořád na cestách a pracujeme na vlastních věcech, ale určitě si jich vážíme. Například s Mammal Hands jsme se potkali na jedné akci, kterou organizoval náš bývalý label.
Blíží se vydání vašeho nového alba Man Made Object. Jak byste ho popsali? Co mohou vaši fanoušci očekávat?
Chris: Vyjde celosvětově 5. února a bude o něco víc elektronické. Samozřejmě bude stále v akustickém stylu, ale určitě na něm bude více slyšet naše experimentování s elektronikou a novými rytmy. Opět jsme ho nahrávali celé živě. Pořád na sobě pracujeme, máme hodně koncertů, takže jsme se zase o kus posunuli. Jde to ruku v ruce.
Nedávno jste v Manchesteru na jedné akci hudebně doprovodili projekci dokumentu Koyaanisqatsi, ke kterému původně složil hudbu Philip Glass. Jak to vzniklo?
Nick: Šlo o dva koncerty. Požádali nás, zda bychom udělali speciální hudební verzi a my řekli, že do toho půjdeme. Měli jsme na to dost šibeniční termín a bylo s tím mnoho práce, ale myslím, že se to povedlo. Podobné věci nás zajímají, takže kdyby se nám někdo zase ozval, nebudeme dlouho váhat.
Chrisi, učíš hraní na klavír. Co je pro tebe ve výuce hlavní věc?
Teď už právě moc neučím, protože se to nedá stíhat. Důležité je určitě odhadnout, jestli konkrétní lekce nejsou pro žáka moc snadné, nebo naopak, jestli nemám jako učitel moc velké nároky. Jde o co největší podporu v mezích možností hráče.
Robe, v jednom rozhovoru jsi řekl, že tě baví víc vytvářet hudbu než přehrávat a že raději tvoříš než cvičíš.
Pod to se můžu podepsat. Co bych měl z toho, že něco kopíruji či podobně reprodukuji. Chybělo by mi to vzrušení při vymýšlení nových věcí. Navíc mě baví výzva se tím neustále zlepšovat.
Co vše se pro vás změnilo poté, co jste jste podepsali smlouvu s prestižním vydavatelstvím Blue Note Records? Jak moc velké bude turné k nové desce?
Nick: Změnilo se hodně věcí. Je to jeden z nejuznávanějších labelů, takže se to dalo čekat. Viděli jsme se s pár jejich lidmi v Paříži a myslím, že jsme si sedli. Výborné je hlavně to, že nám do ničeho moc nemluví. Nechají nás dělat, co nejlépe umíme, a pomáhají nás dostat dál. Turné k novému albu se už plánuje. Začneme ve Velké Británii, pak bychom měli mít šňůru v USA a možná vyrazíme i do Japonska.
Co vás na jazzu baví nejvíc?
Nick: Improvizace.
Rob: Experimentování. Pravost.
Chris: … vše.
(smích)