Midi Lidi Midi Lidi Johana Novotná

Midi Lidi: Už jsme byli trochu unavení tím, že na nás lidé chodí jen kvůli srandičkám

Výraznější hudební návrat už letos nejspíš neproběhne. Elektronici Midi Lidi se po čtyřech letech ohlásili se čtvrtým albem Give Masterpiece a Chance! a oživili vzpomínky na jednu z nejhravějších kapel na české scéně. Na desce je trio ve skvělé formě a o jejich formě koncertní se budete mít možnost v létě a na podzim přesvědčit až až. Během jejich intenzivního pilování v brněnské zkušebně si přitom našli pár chvil i na nás a trio Petr Marek, Prokop Holoubek a Tom Kelar tak prozradili něco blíže jak k aktuálnímu albu, tak k aktualitám dalším. Nechyběla přitom dobrá nálada, vtip a ironie, jakkoli na poslední desce Midi Lidi ukazují spíše vážnější, bilanční tvář.


Jak se stalo, že z původního konceptu temného, introvertního alba vznikla relativně optimistická letní deska? A jak se zrodil ten původní, neuskutečněný nápad?
PM: Během těch čtyř let, co nevyšla žádná deska, se nám proměňovala nálada a původní koncept vznikl z toho důvodu, že jsme už byli trochu unaveni tím, jak po nás spousta lidí chce, ať stále hrajeme písničku Rád vařim a podobné srandičky. Rozhodovali jsme se, jestli vydat desku takových blbin nebo ne, protože jsme si všimli, že přibývá publika, které na koncerty chodí jen kvůli tomuto a ne kvůli hudbě.
PH: A zároveň z nás padaly i tyhle temnější nápady. Měli jsme spoustu demo písní a najednou z nich vykrystalizovalo hodně takových věcí.
PM: Padaly z nás debility i temnoty. Ale nebyly to nějaké nihilistické temnoty, byly to jenom něčím introvertnější skladby. Žádná legrace. A tak jsme se ocitli před otázkou: Jít touto, nebo touto cestou? Rozhodli jsme se pro tu méně populární, abychom setřásli fanoušky, kteří chodí na srandu a ne na hudbu…
PH: Řekli jsme si, že by bylo super zjistit, jaké by na to byly reakce. Máme rádi i takovou hudbu.
PM: Je fajn, když se kapela úplně celá změní, může to být zábavné. Ale nám se to nakonec nepodařilo, protože když jsem poslouchal jedno demo za druhým někde sám u moře a psal texty, více než ty temnější mě přirozeně bavily mnohem více ty vyrovnanější.

Vedlo něco zásadního k užití živých nástrojů ve větším měřítku než obvykle?
PM: Zásadní je to, že jsme lidi. Předtím jsme lidi nebyli a až díky tomu, že přišel do kapely Tomáš, jsme se polidštili. Živé bicí způsobily, že na zvukových zkouškách před koncerty či při skládání nové hudby jsme mnohem více začali dělat blbosti, jamovat a dostávali se tak k novým věcem rychleji a spontánněji, než když jsme je programovali. Najednou nám něco vzniklo... Pochopitelně je spousta věcí stále naprogramovaných, ale poměr je teď půl na půl.

Jaký máte vztah k hostujícím interpretům na desce a dle čeho byli zvoleni zrovna oni?
PM: Já si na ně musím nejdřív vzpomenout...
PH: S Romanem Holým se kamarádíme, a kdybys chtěla funky solo na klávesy, tak koho by sis vybrala?
PM: Je to kamarádsky-hudební důvod. A potom například Pro Foro Interno v písničce Duch, text je variací na indický mantrovník, který zpívá oslavu kytary „Baba Sita Ram, Sita Ram, Jai Jai Sita Ram“. Maja Roztočilová z kapely Pro Foro Interno a její kamarádi-výtvarníci vymysleli text, který zní dost jako poetický přepis „A ta kytara? Kytara! Kde je kytara?“. My to pak nazpívali a nahráli, protože mi přišlo perfektní, kdyby taková písnička existovala. Když jsem pak slyšel další písničky Pro Fora Inferna, došlo mi, že písnička Navigace se skvěle do skladby Duch, text hodí, a proto jsme celou její půlku strčili nakonec. Asi proto, že deska je cesta někam...

Jak jste přišli k tvoru zobrazenému na obalu desky?
PM: Prokop ji našel na internetu, pak hledal autora, našel autorku a chtěl se s ní spojit, ale dosud se to nepodařilo. Doufám, že nás nebude žalovat. Máme pro ni v desce vzkaz, ať se nám ozve.

Je nějakým způsobem koncipované i pořadí písní?
PM: Je v tom malý příběh: někdo se rozhodne, že se vykašle na deadline, a jde na koupák, pak si jde pokecat s tátou a potom zavolá. Někomu, koho dlouho neviděl. Má rande s přírodou, a pak už je to docela volné. Na konci pozve někoho, ať jde ven. Nejdříve je trochu sám, tak se uklidňuje, rekreuje a pak už je s někým dalším. Je tam velmi banální hloubka.
TK: Ale dá se to zapnout i na shuffle...
PM: Jako druhou písničku máme nečekaně pomalý ploužák, to se nedělá většinou. Třeba na desce Depeche Mode Violator mě to štvalo.

Nepřišla během tvoření desky krize? Čtyři roky jsou poměrně dlouhá doba...
PM: Krize byla, avšak nikoliv inspirační nebo personální, nýbrž časová. Zajímavé přitom je, že i přes krizi z přepracovanosti jsme chrlili nápady dál. Třeba Prokop měl větší příval nápadů, než kdy dříve, a v roce 2012 jsme měli od každého z nás (ode mě nejmíň) velké množství demo písní, které se nám líbily a na kterých jsme chtěli pracovat. Jenže kvůli přepracovanosti z jiných projektů (například filmová hudba) jsme nestíhali.

Ovlivnily nějak desku vedlejší projekty, kterým jste se věnovali?
PM: Například celý soundrack k filmu Polski film jsme dělali jenom improvizací,  jamingem. A právě z toho taky vzešly nějaké další postupy.

Řídíte se heslem desky „udělej si čas na život“ sami?
PM: Já jsem ty texty napsal poté, co jsem už rok něco dělal. Takže výsledkem a zároveň paradoxem textů je to, že jsem potom seděl osm měsíců doma a editoval desku. Tudíž radostí nabitého času jsem zabil spoustu času. Ale myslím, že ještě nějakou dobu bude fajn se za tím ohlížet.

Máte teď v plánu ještě něco kromě rozsáhlého turné?
PM: Budeme rádi, když nacvičíme písně na turné.
PH: To teď děláme. Máme strašně málo času zkoušet, takže jsme dosud natrénovali jen pár písniček. Potýkáme se se zjištěním, že jsme špatní muzikanti.
PM: Ano, neumíme hrát dobře na nástroje.
PH: Kromě Tomáše.
PM: A i ten má určité rezervy. Takže i ten jediný z nás, kdo umí hrát, má s nástroji problémy.

Přes léto Vás čeká několik festivalových koncertů, jaký máte vztah k festivalovému hraní?
PH: Jako divák festivaly nemám rád a nechodím na ně, vůbec mě to neláká. Ale když na nějakém hrajeme, tak mě to baví. Paradox.
PM: Ale přitom na Pohodu jezdíme, i když tam nehrajeme…

Stíháte osobní život?
PM: Teď moc ne. Já jsem se snažil si ho trochu začít budovat, ale nyní, když se všechno točilo kolem nové desky, tak se to zaseklo. A do toho premiéra nového představení s VOSTO5. Nakupuje se to kolem a okupuje čas. Měl jsem rok čas na osobním životě trochu pracovat, ale nezapracoval jsem úplně zásadně.

Petře, jak vnímáš úplněk?
PM: Já mám z dob improvizačních divadel vyzkoušené to, že čím blíže je k úplňku, tím lépe všechno funguje. V divadle i hudbě mám větší energii. Den před úplňkem je nejlepší koncert nebo představení, za úplňku je taky extrémní energie, ale v obou směrech – pro mě je to až destruktivní, takže třeba zahrajeme vynikající koncert, u kterého se pobijem, nebo něco takového. (Otáčí se na Prokopa.) Pamatuji si, že když jsme hráli divadlo při úplňku, rozšlápl jsem ti basovou kytaru.

Mně se stává úplně pravidelně, že za úplňku dokončím nějakou fázi práce. Přirozeně. Nehledím na to, že teď bych to měl dokončit, protože je úplněk, ale zkrátka se to stane. Případně se mi ještě dějí jiná parádní, nečekaná, na sebe navazující setkání. Jdu ven, potkám někoho a zanedlouho ten den zažiji další, skvěle navazující setkání. Lidi, které jsem dlouho neviděl nebo které neznám, ale chceme se potkat. Bavil jsem se teď o tom s Ondrou Ježkem a řekl jsem mu, že dnes je úplněk, dnes jsou ty setkání. A šel jsem potom ven a potkal Španěla, který říkal, že mě odněkud zná a já neměl ponětí, kdo to může být. Nakonec z něho vypadlo, jestli jsem nebyl na obalu desky nějaké skupiny, že dělá grafika pro různé kapely. Marka Vašuta jsem také potkal na ostrově při úplňku. 

TAG:

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.