Martin Bukáček | Buky Martin Bukáček | Buky Václav Mach

Obývák převrácený naruby: O Bukyho půdě, rumištích a AVAntýrách s hudbou

Martin Bukáček je brněnský šaman s plující identitou. O svém původu rád mystifikuje a vlastně mu všechny ty otázky přijdou vtipné. Je napůl Slovák, s blízkým vztahem ke Švédsku, protože na severu strávil nemálo času svého života, či středoevropská směska, jak sám říká. Momentálně žije usídlen v Brně v pronajatém domě s dlouhou historií, který se nachází v Králově poli. Půda je tu vyzdobená větvemi a vždycky z ní sálá taková atmosféra odjinud, je tu příjemně, i když v zimě se tu moc neohřejete. Mnoho lidí ho zná jako Bukyho, v hudební komunitě existuje jako Sneddiggen Snurssla a zaměstnán je v původně brněnském start-upu Corinth, který dnes šíří interaktivní vzdělávací pomůcky do celého světa. Do Brna ho přivedla škola a potkal se tam s pár lidmi, kteří chtěli na místním studentském Radiu R udělat spolu pořad o dobrodružné hudbě. Tehdy asi nikdo z nich nečekal, že se z toho vyvinou půdní koncerty s afterparties až do rána, kde si v obýváku pod střechou zahrají akustické sety norské kapely jako Karokh, jazzoví improvizátoři Bergljot, rozvazbení Ich Bin N!ntendo, písničkář zmutovaného folku Élg a zazní elektroakustika na vibrující reproduktory v podání Charlese Xaviera nebo akustické drony od Bird People. Byli tu i litevský zvukový umělec Arma Agharta a britský písničkář Nick Hudson se sólovým projektem Toby Drivera z experimentálních Kayo Dot. A další vesmíry.

Z rádiového pořadu se stala pořadatelská aktivita AVA, která přemístila hudební večírky z éteru do brněnských klubů (například již zaniklého Bora, Kabinetu múz nebo na Skleněnou louku), potom oživila prostor Malé Ameriky za brněnským nádražím a vrhla se se svými soundsystémy do příměstských divočin. Své nitky natáhla i za hranice, k bratislavskému NEXT Festivalu nebo k showcasu na švédském Norbergfestivalu.

Buky má jeden velký dar, umí pracovat s lidmi. Vzbudit v nich nadšení a zrealizovat nepředstavitelné. Nebudeme daleko od pravdy, když zmíníme, že podzemní i nadzemní aktivity AVA měly nesporný vliv na rozvoj celé současné brněnské alternativní kultury a zasáhly všechna místa, která jsou jiné hudbě byť jen trochu nakloněna. Původně to vlastně skoro všechno byla rumiště. Dlouho nevyužívané prostory, trosky, opuštěné pláně, které mohou sloužit k čemukoliv, nemusí chátrat a zůstávat prázdné. S Bukym jsme si povídali o tom, jak to celé začalo, co je mantrou AVA kmene a jak to bude s jeho půdou, přezdívanou Rumiště, dále.   

Barák, foto Mizuki Nakeshu Barákfoto: Mizuki Nakeshu


Jak dlouho bydlíš v Králově poli, v pověstném „Baráku“, a jak přišel nápad pořádat koncerty přímo u tebe doma na půdě?
Bydlím tam tak dva a půl roku a naskočil jsem do komunity, která se dost obměňovala. Místo dlouho přezdívané prostě „Barák“ má dost divokou historii. Já jsem se tam nastěhoval za přáteli a tak trochu i pro ty představy a plány, které jsem chtěl realizovat. Půda s obrovským potenciálem, v té době ale ležící ladem a zaházená krámy, co se tam shromažďovaly sto let, dvorek, zahrada, sklep… Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby z té půdy bylo místo, které by se mohlo proměňovat a sloužit k čemukoliv, co bude lidi bavit – jako knihovna, ložnice pro kapely, pracovna, místo pro tanec a jógu nebo komorní koncerty.

To znamená, že jsi od začátku chtěl vytvořit takové komunitní centrum?
Asi bych to úplně nenazval komunitním centrem, protože to už je spojené s nějakým institucionálním zakotvením. A taky očekáváním. Moje představa byla: dělejme si tam, co budeme chtít, využívejme to, jak to bude možné, ale v té chvíli jsme museli nejdříve otestovat, co bude možné. Vlastně celou dobu mluvím v množném čísle, ale když nad tím teď přemýšlím, byl jsem jediný, kdo o něco takového usiloval. Podporu spolubydlících jsem určitě měl, ale taky jsem proměnlivou osádku domu potřeboval naladit na stejnou vlnu. Kolem mě se vytvořilo takové užší jádro a na to se pak nabalují další a další lidi, kteří se chtějí zapojit. Po jedenácti akcích vidíme, že to může fungovat. I za cenu drobných komplikací.

Jaké jsou tam třeba potíže, co se týče sousedů nebo ve spojení s pořádáním koncertů takhle večer v celkem konzervativní čtvrti plné rodinných domů?
Máš pravdu, že Krpole je konzervativní, ale podobně na tom je řada dalších částí Brna. Ironií je, že do naší ulice se v poslední době nastěhovala řada promotérů a hybatelů brněnské klubové scény. Když jsem na Rumišti rozjízděl naše aktivity, bylo jasné, že musíme být opatrní a brát ohled na sousedy. Střecha půdy je děravá, a když tam spala Phurpa, kterou jsme dělali tehdy na Skleněném dni, rozléhalo se jejich ranní hrdelní cvičení dva bloky všemi směry. První akce se třeba neobešla bez drobného konfliktu se sousedy a mě to dodnes mrzí. Tehdy to vypadalo jako poprvé a naposledy, všem svým idealizovaným představám o tom domě jsem chtěl dát ‚čau‘. Ale když jsme to zkusili párkrát znova a všechny naše sessions roztroušené od půdy až po zahradu proběhly bez problémů, staly se každoměsíční záležitostí. Dnes se ukazuje, že jsou lidi žijící v okolí buď zaboření příliš hluboko do svého křesla před televizí, nebo jsme ještě nepřesáhli práh nesnesitelnosti.

Tasos Stamou, AVA Loft, 26. 1. 16, foto Mizuki Nakeshu Tasos Stamou, AVA Loft, 26. 1. 16foto: Mizuki Nakeshu

Kdy se konal první koncert a kdo tam hrál?
To byli Karokh a celá situace ilustruje, jak to tehdy začalo. Pomáhal jsem řadě hlavně severských kapel dávat dohromady evropské tour a prvních několik sessions na půdě bylo zaplácnutím jejich mezery na turné, šlo spíš o využití příležitosti. Takže když to začalo vypadat tak, že už pro Karokh nestihnu sehnat hraní den po koncertu v Kabinetu múz, začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že na půdě zahrají akustický koncert, uděláme si oheň, dáme gril a pivka pro partu pozvaných přátel a uděláme si to hezký. Z lastminute plánu se stala logická volba – Karokh je sedmihlavá saň a každý z členů má řadu improvizačních projektů, takže mě na tom nejvíc lákalo nechat je zahrát taky jako Monkey Plot, což je úchvatné akustické impro uskupení tří z nich. Hráli si tenkrát ty svoje hypnotické droneové nirvány až do pěti do rána.

Tehdy jsme pochopili, jak silně ta půda fungovala pro umělce, pro ty z nás, kteří jsme kolem toho běhali, i pro lidi, kteří se jen stavili a s jejich hudbou se setkali poprvé. Došlo nám, jak to místo formuje způsob, jak hudebníci hrají, přizpůsobí se prostředí a to prostředí se přizpůsobí jim. A spolu s tím se prohlubuje zážitek návštěvníků, kteří se tam mnohdy ocitli třeba i náhodně.

Jak komunikuješ s kapelami ohledně vylíčení potřeb toho prostoru, který je dost jiný, než na jaký jsou zvyklé při živém hraní? 
Na Rumiště si zveme projekty, které do toho místa zapadají, a čekáme, až třeba pojedou okolo. Určitě se domluvíme, že koncert bude víc potichu, a že bychom ideálně měli končit do desáté večerní. A taky že to místo je spíš o detailu a koncentraci než o hlasitosti, ať už to reálně znamená cokoliv – akustický drone nebo hypnotickou elektroniku. Nakonec jde o rozvinutí jejich tvorby o kousek dál, než že to byl pro ně limit.

Vybíráš si jen takové umělce, kteří tebe osobně oslovují, nebo je to širší záběr? Existují kapely, které jsou uznávané nebo hodnocené jako výrazné v rámci scény či žánru, ale subjektivně tě zajímat nemusí.
Nevzpomínám si, že bychom kdy dělali koncert, který by nezapadal do zvuku, jemuž chceme dávat prostor. Je řada projektů, které sleduji, a přijdou mi zajímavé, ale neláká mě pořádat jim koncert. Nesnažíme se bookovat umělce jen proto, že by byli aktuální. Spíš se zaměřujeme na určitý zvuk, náladu a scény, které v nás rezonují a mluví ‚naším‘ jazykem. Je v tom hodně osobních vazeb, ale i překvapení a nových objevů. Myslím, že výsledná dramaturgie je dost hybridní a je jedno, jestli jde o renomovaná jména nebo umělce, které považujeme za unikátní a museli jsme si je sami objevit.

V případě Rumiště vybírám projekty, které s tím místem spojuje určitá snovost, imaginární cestování (v čase nebo prostoru), vzletnost, psychedelie nebo doteky rituality a hypnotičnosti, protože takto k nám ten prostor promlouvá. Extrémnější a hlučnější polohy AVA, jako je noise, různé ulítlé kakofonní metaly a jiné kytarovky, uvřískaný free jazz nebo hodně rytmická elektronika, si rádi necháme na jindy a někam jinam.

Svin, Malá Amerika, 22. 5. 15, foto Nynyne Heartography Svin, Malá Amerika, 22. 5. 15foto: Nynyne Heartography

Už delší dobu se točíme kolem pojmu komunity, co pro tebe vlastně znamená komunita?
Je to takové pískoviště, na kterém si prostě lidi chtějí nějak spolu hrát. Dneska už je to pro nás hlavně prostor pro setkávání, protože zjišťujeme, že v rámci AVA je čím dál těžší se sejít jindy, než když spolu uděláme akci. Takže to děláme i proto, abychom se sešli, sedli si do křesla, nasázeli si dj sety, popíjeli čaje a byli jedno s naším publikem a s našimi umělci. A čím víc se točíme v těch širších kruzích – a už dávno to není jen o koncertech, ale o využívání veřejného prostoru, městské divočiny, lesa a podobně – tak tím víc sílí role komunity lidí, kteří na tom chtějí participovat. Mnohokrát to bylo tak, že ta nejdřívější část kmene, která přišla na akci, ji pomáhala pak dokončit.

Nejzarytější fanoušci?
Nemusí jít vždycky o nejzarytější fanoušky...stane se třeba, že kluk, který s tebou běží na dřevo na táborák, a někdo další, kdo pomáhá vařit, jsou lidi, které jsi nikdy neviděla. To je pro mě potom ohromná satisfakce. Není to jen o dělání dobrých koncertů.

Paradoxní je, že realita pořádání party je ale ve výsledku pro mnohé z nás dost vzdálená pohodově strávenému večeru. Když jsem na Rumišti začínal pořádat akce, myslel jsem si, že to pro nás bude pohodlnější a méně náročné než dělat klubové koncerty. Prostor ale pořád měníme, scénografie každého večera je jiná, na domě je neustále hodně práce. Dělat akci pak často znamená hodiny vymýšlení kompozice prostoru, výprava na dřevo, vynášení přebytečného nábytku do sklepa a jiného zase dvě patra nahoru, přípravu zvuku, zapůjčení projektoru, dumpsterdiving, šestihodinové vaření v pěti až osmi lidech, úklid a opravy domu před a po akci, umytí desítek zavařovaček použitých na minulé akci. Je třeba uklidit si pokoj, protože v něm bude spát kapela, nakoupit čaje, které jste na poslední akci vypili, a tak dále.

Už jsi zmiňoval, že koncerty se přesunuly i do prostor ve městě, někdy více či méně tradičních. Ať už to byla Malá Amerika nebo hřiště u Anthroposu, kde vás zasáhla docela ostrá bouřka. 
Akce na Malé Americe i pod viaduktem [pod Malou Amerikou, pozn. red.] patřily k těm náročnějším, protože jsme s daným prostorem vždy pracovali poprvé. Ať plánuješ, jak chceš, vždycky je to zčásti improvizace. Co se týče hřiště v Pisárkách [u muzea Anthropos pozn. red.], to byla akce v rámci doprovodného programu Expozice nové hudby, kdy jsme s dramaturgem Viktorem Pantůčkem chtěli vytvořit program na zapomenutém místě. Headliner celodenního eventu byl Bob Ostertag se zvukovou instalací v roztroušeném prostoru. Tehdy jsme museli improvizovat nejen s tím prostorem, ale i počasím – všechno běželo skvěle, dokud idylické parné odpoledne nevystřídala bouřka a několikahodinový mayhem. Spláchlo nás to i s aparátem. Ale my máme vždycky velké štěstí a všechno vyjde i za naše očekávání, čímž se vracím zpátky k té komunitě. Myslím, že je to i díky tomu nadšení, že to vlastně nikdy nemůže dopadnout špatně. Naštěstí tam byla rozestavěná hospoda a majitel, který je mimochodem zakladatelem Tamto revue, byl ok s tím, abychom zbytek večera přesunuli k nim. Nakonec jsme tak nečekaně otestovali jedno další slibné místo, které má v kombinaci s tím hřištěm hodně co nabídnout.

Nick Hudson, AVA Loft, 3. 2. 16, foto Nynyne Heartography Nick Hudson, AVA Loft, 3. 2. 16foto: Nynyne Heartography

Děláš akce spíš pro radost, nebo s ambicí, že se chceš podílet na nějaké „undergroundové“ či spíše komunitní kultuře, která funguje přes ty vazby bez nějakého většího proma (např. v médiích)?
Dřív jsme mnohem víc energie věnovali promu, protože lidé často kapely a projekty, které představujeme, neznají. V posledních letech ale spíš dáváme lidem vědět přes osobní vazby.

Původně tu určitě byla potřeba zpřístupňovat hudbu, která nezískává tolik prostoru. A ten záměr šel ruku v ruce s tím, o co jsme se snažili na Rádiu R v AVAntýrách. Pak přibyla důležitost scénografie a atmosféra místa. Jde o celkový zážitek, ne jen hudební vystoupení nebo taneční party. Pro mě je to jako životní styl, nemůžu to odlišit od ambicí a plánů. Když jsem na začátku zmínil plán nebo představu, to je vždycky součástí nějaké každodennosti. V minulosti jsem si dal pauzu nebo trochu zpomalil, ale pak jsem přišel na to, že je to pro mě tak přirozený jako dávat si čaj s kamarády v obýváku.

Pracuješ v Corinthu, kde je tvou oficiální pozicí „komunitní šaman“. Jak se ti daří práci a aktivity s AVA propojit?
Svým způsobem je to neoddělitelné, protože dělám dost podobné věci. V případě AVA jde o pomáhání zajímavé hudbě na světlo světa, v Corinthu vytváříme vzdělávací technologie a snažíme se o celkovou proměnu učení. V obou případech usilujeme o větší participaci zúčastněných. Já moc svou práci nevnímám jako manažerství, ta pozice šamana v sobě propojuje mnohé. Je to probouzení vášně v lidech, když zjistíš, co chtějí dělat, a dáváš jim prostor k realizaci.

Moje práce si vezme hodně času a byly doby, kdy jsem v kombinaci s pořádáním akcí měl na krku v podstatě dva full-time úvazky – asi ale nemusím dodávat, že akce AVA nejsou zdrojem výdělku. Na druhou stranu jsem díky časové flexibilitě, kterou jsem v Corinthu měl, mohl ty akce vůbec dělat. A díky tomu, že pracovně hodně cestuju, objevuju nové scény, kluby a umělce po celém světě, které potom zvu do Česka a Evropy.

Ich B!n Nintendo, Fuga, Bratislava, 7. 5. 15, foto Nynyne Heartography Ich B!n Nintendo, Fuga, Bratislava, 7. 5. 15foto: Nynyne Heartography

Myslíš, že komunitní život nebo lidi napojení na AVA můžou fungovat jako významnější část společenského života?
Reálně jde o to, co se mezi lidmi odehrává a co společnost drží pohromadě. Dneska hodně slyšíme o tom, že společnost se atomizuje, že lidi jsou propojení napříč prostorem a časem, globálně, čím dál víc symbolicky, zprostředkovaně. Ale to zároveň umožňuje vzniknout řadě typů vazeb, které by normálně existovat nemohly. Nedá se mluvit o společnosti, aniž bychom mluvili o komunitách. Svět hudby je nádherný příklad, protože funguje napříč prostorem, věkem, gendery, a různými typy identit. Je to jeden z takových katalyzátorů, které pomáhají lidi propojovat. 

A my se snažíme vytvářet rituály, které to umožňují. Nevím ale, jestli můžeme mluvit přímo o komunitním životě, když lidi okolo vlastně neustále nějak aktivizuješ. Ale možná máš na mysli spíš subkultury, mnohem jasněji ohraničené identity stylu a vkusu. 

Subkultury jsem na mysli neměla. Lidé, kteří hledají nějakou svou roli ve společnosti, mají tendenci se přiřadit k subkultuře, která je však iluzivní.
Samozřejmě, že to je představa. I to, co děláme my, je založené na představě. Bez sdílených představ komunity neexistují, a proto nemá cenu mluvit o iluzivnosti. Spíš imaginaci. Ale dříve subkultury odrážely nějaké sociální, ekonomické nebo politické podmínky, zatímco dnes mají mladí lidé mnohem tekutější identity, které se můžou kdykoliv rozvolnit, a zase někdy jindy realizovat. Od doby, co aktivně řeším hudbu a chodím na akce, proplouvám různými scénami a subkulturami a asi nemám potřebu jasně definovat, do které z nich patřím.

V aktivitách AVA se tak odráží DIY/punk/hardcore scéna, improvizovaná hudba, scény navázané na elektronickou hudbu – ať už mluvíme o tanečních subkulturách, nebo té okrajovější podobě, metalové scéně nebo různých obtížně definovatelných podzemních scénách. Přitom nám nevadí odvážný pop. Žánrová nevyhraněnost je proto něco, co AVA definuje a poskytuje nám tvůrčí svobodu, aniž bychom museli nutně nějakou představu vylučovat. Dřív jsem rád používal pojem „hudby periferie“.

Petr Vrba + Xavier Charles, Ava Loft, 6. 4. 15, foto Mizuki Nakeshu Petr Vrba + Xavier Charles, Ava Loft, 6. 4. 15foto: Mizuki Nakeshu

S alternativními akcemi jsou hodně spojeni univerzitní studenti nebo absolventi univerzity. Vidíš v tom nějakou výhodu, že tam funguje tohle napojení? Co to přináší akcím jako takovým?
Dříve jsem roli Brna jako studentského města viděl jako výhodu, nicméně dnes to moc neřešíme. Na jednu stranu většina vysokoškoláků stále hledá více pudovou, davovou zábavu, zároveň je tu ale řada mladých lidí, kteří chtějí objevovat něco nového. S tím, jak se Brno stává tranzitní metropolí, se tyhle staré vzorce rozmělňují. Prostor je tu pro každého, Brno se však postupně začíná potýkat s paralýzou publik, které čelí díky většímu množství voleb, což je syndrom velkých měst.

Spíš, než abychom se zaměřovali hlavně na studenty, pracujeme s načasováním nebo tím, jak informace o akci šíříme. Když jsme třeba nezveřejnili místo konání akce a dali publiku pouze drobné indície, dorazil na náš outdoorový rave odlišný crowd, než jaký běžně na parties vidíš. Nemusíš se pak potýkat s tlupou Friday kids, který vidí parties jako funkční způsob, jak si vystřelit mozek z hlavy. Taky bývá zajímavé poslouchat příběhy o tom, co ty lidi na Rumiště nebo naše akce v terénu přivedlo.

Jak to bude s Rumištěm v budoucnu?
Dům, kde se nachází, teď mění majitele. Pokud budeme moct na tom místě zůstat, bude to úžasný a budeme rozvíjet to, co děláme. Pokud ne, pro mě osobně to asi pomůže vyřešit dilema, zda v Brně zůstávat, nebo se posunout zase dál. Takže, stavte se, dokud je čas. Já ale věřím v zákon o zachování energie a ta energie a celé Rumiště se pravděpodobně jenom přesunou jinam.

AVA funguje mnohem déle než Rumiště, tohle místo nám ale pomohlo lépe uchopit naši vlastní identitu. Rumiště je putovní koncept, prorůstá troskami, zapomenutou skládkou, místem, které se může zdát nehostinné, a stejně se tam nakonec objeví život.

Buky (foto: Václav Mach) Bukyfoto: Václav Mach

Mizuki Nakeshu: profil 
Nynyne Heartography: profil

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.