Michael Gira, Swans Michael Gira, Swans Libor Galia

Michael Gira: Mí čeští předkové tady asi někde budou

Už jsou tady zas. Tentokrát zahrají na brněnské Flédě a u té příležitosti svolil Michael Gira k telefonickému rozhovoru. Na poslední chvíli se dozvídám, že otázky týkající se osobního života či minulosti kapely jsou zapovězeny a rozhovor by se měl točit pouze kolem aktuální desky a tour. „Jó, a Michael je dost náladový, tak snad ti to v polovině nevypne,“ přichází ještě poznámka na závěr. Nakonec je však Gira milý a přivětivý. Otevřeně mluví o Jarboe, své nadcházející knize i labelu Young God. Rozhovor občas naruší zvuková zkouška, turné je v plném proudu. 


Změnil se nějak váš setlist od podzimu? Můžeme v Brně čekat podobný koncert jako v říjnové Praze, nebo bude mít jinou podobu?
Ano, vyvinul se. Je tam jedna úplně nová skladba, kterou jste ještě neslyšeli, a další skladby, kterými naše koncerty začínáme, neustále procházejí vývojem. Platí to ostatně o naší hudbě obecně. Nemění se kompletně ze dne na den, ale spíše se během měsíců vyvíjí a současné verze skladeb se hodně liší od těch dřívějších.

Krátce poté, co jste obnovil Swans v roce 2010, jste na tour hráli starší skladby z minulosti kapely (Sex, God, Sex, I Crawled, Coward), máte něco podobného v plánu i nyní?
Ne, toto už neděláme. Hrajeme teď dvě nové dlouhé věci a pak další asi čtyři, které jsou buď z To Be Kind, nebo z The Glowing Man. Nechceme se už totiž vracet do minulosti, takže se snažíme spíš dělat věci živelné, urgentní a vznikající přímo v danou chvíli. Na jednu stranu jsou to skladby, ale zároveň jsou to také zážitky. Nehrajeme karaoke verze našich nahrávek, ale snažíme se vytvářet zkušenosti vznikající na hraně krachu a neúspěchu – proto ty věci konstantně měníme, aby se z nich nestal zvyk a něco předvídatelného.

V České republice hrajete opravdu často. Existuje pro to nějaký specifický důvod, nebo je to spíše náhoda vycházející z extrémního koncertního vytížení?
Spíše to druhé, ale já si vždy hrání v České Republice užívám. Hráli jsme u vás poprvé tuším v roce 1987, v Brně i v Praze, bylo to tehdy ještě ilegální a naprosto undergroundové, takže od té doby pro mě má vždy speciální význam se do Česka vracet.

Když už se bavíme o Česku, jak je to s vaším příjmením? Opravdu pochází odtud?
Myslím si, že ano. Původně to bylo „Jíra“. Nicméně nevím o žádných svých konkrétních příbuzných, kteří by v Česku žili, jakkoliv tam někde nejspíš budou. Má rodina je typicky americká, kompletně asimilovaná a smíšená. Mám anglické, německé, české a také indiánské předky, alespoň taková je rodinná mytologie.

Podle čeho si vybíráte hosty na vašich deskách? Máte pro to nějakou konkrétní šablonu, nebo je to prostě čistá náhoda, založená na libovolném zalíbení se?
Často si je vybírám podle znalosti konkrétního nástroje. Vím, že někdo umí hrát na nástroj, který chci použít na desce, takže jdu za ním a s pomocí kapely a zvukaře se snažím z toho člověka dostat to, co potřebuju, respektive mu nastínit cestu. Pak už spoléhám na něj, že z toho dokáže udělat něco víc, posunout to na vyšší úroveň, protože já sám nejsem vyučený hudebník.

Jiné hosty si naopak vybírám podle toho, kým jsou. Například můj kamarád Bill Rieflin, který umí hrát na široké spektrum nástrojů a je radost s ním spolupracovat. Je to nesmírně charakterní člověk a skladbám vždy přinese něco navíc, ať už hraje na jakýkoliv nástroj. Piáno, bicí, basa, kytara, syntetizér… dokonce i zpěv… pustím mu novou nahrávku a on ji vždy dokáže ještě vyšperkovat.

A pak jsou zde lidé, které si vybírám díky jejich hlasu. Například Karen O (Yeah Yeah Yeahs – pozn. edit.) a Annie Clark (St. Vincent – pozn. edit.), jejichž hlas obdivuji. Obecně mám rád na svých deskách ženský vokál, aby ty nahrávky nepohltila nadmíra testosteronu. Na poslední desku jsem přizval svou ženu Jennifer do skladby, kterou jsem pro ni napsal. Jelikož nad deskou, resp. jednotlivými skladbami přemýšlím trochu jako nad filmem, hledal jsem něco, čím bych trochu přerušil tu všeobjímající sonickou vlnu a doplnil ji o krátkou příběhovou mezihru.

Jak probíhala spolupráce s Jarboe?
S ní to bylo podobné. Má skvělý hlas, hraje na klávesy a já ji pomáhal nasměrovat. Samozřejmě měla také skvělé nápady a neskutečný talent. Navíc byla tak trochu protijedem, respektive protikladem ostatních prvků v naší hudbě, i když ke konci jejího působení ve Swans uměla nemálo zařvat a opřít se do toho. Její zavilý vokál byl zcela ohromující. Byla výtečným zdrojem hudby a obrovskou láskou.

Existuje nějaký plán zahrnout ji do budoucí inkarnace Swans nebo s ní jakkoliv jinak kooperovat?
Netuším. Přeji jí jen to nejlepší a moc rád bych s ní pracoval, ale zatím nevím, jak to všechno bude.

Co například Ben Frost, který se v minulosti podílel na desce The Seer? Je v plánu nějaká spolupráce s ním?
Je to jeden z nápadů! V následující inkarnaci Swans hodlám udělat to, že si sednu a napíšu opravdu vynikající skladby. Skladby, které nebudou úplně typické svou strukturou, ale více vycházející ze slov. A pak bych se chtěl podívat a rozhodnout se, kdo se hodí ke které skladbě.

Nyní to ve Swans funguje tak, že si něco připravím na akustickou kytaru a skutečný vývoj skladeb pak přijde, až když je začneme zkoušet s celým ansámblem, kde já představuji něco jako hudebního režiséra. Tím pádem se výsledek dost odvíjí také od zbylých pěti členů, jejich osobností, jejich způsobu hraní a přístupu k hudbě, a nejen ode mě.

Rád bych se však vrátil k přístupu, který jsem praktikoval v osmdesátkách a devadesátkách. Přidávat konkrétní lidi podle aktuální hudby než mít s sebou celou dobou klasickou kapelu. Nemyslím si, že nová inkarnace Swans bude tak sonicky brutální, ale zároveň přesně nevím, jak to dopadne. Hodně o tom přemýšlím a nejsem si jistý výsledkem, nicméně mě ta situace baví a myslím si, že je správná pro budoucí tvorbu.

Existuje šance, že se vaše nová tvorba bude ubírat více směrem k elektronické muzice?
Vždy jsem používal syntetizéry a dříve docela dost i samply, včetně field recordings. Nemám nic proti používání jakýchkoliv zdrojů hudby, ale pokud je něco, co jsem si nikdy nijak zvlášť neoblíbil, tak jsou to předprogramované rytmy. Mám rád, když je tvorba hudby boj. Mám potřebu to cítit jako fyzickou námahu a úsilí. Nemám nic proti elektronické hudbě jako takové, ale osobně příliš nesměřuji k tomu ji tvořit a používat počítačem řízené rytmy.

V minulosti jste zmínil, že byste rád napsal další knihu, až skončí ono intenzivní období Swans. Je tomu stále tak i dnes, kdy je aktuální podoba kapely téměř na konci své cesty?
Ano, pracuji na ní již teď. Ale já pro psaní potřebuji velmi oddělený prostor v mém životě a ničím nerušené dny, abych byl schopen to pořádně dělat – a to se s tour po světě a nahráváním ve studiu nedá úplně skloubit. V listopadu, kdy skončí tato inkarnace skupiny, budu mít mnohem víc času se psaní věnovat. Už teď nějaké příběhy mám, ale zatím je to pro mě velmi pomalý proces. Nahlížím na to tak, že je přede mnou kus bílého papíru a já mám gumu velikosti připínáčku a pomalu umazávám bělobu, abych odkryl písmo pod ní.

Jak se momentálně daří Young God Records?  
Výborně! Hlavně co se týče mé hudby. Bohužel již z finančních důvodů nevydávám hudbu jiných umělců, takže to je hlavně místo pro mé věci a historii Swans a samozřejmě ty umělce, kteří již u mě desky vydali. Nicméně již nemám kapacitu na to, zavázat se k dalším umělcům.

V poslední době to vypadá, že Young God bude hlavně zdrojem Swans reissues, které jste rozjeli ve velkém…
Rozhodně. Udělali jsme Filth, White Light from the Mouth of Infinity, teď děláme The Great Annihilator a další věc, kterou chystáme, jsou Soundtracks for the Blind, jež nikdy předtím nevyšla na vinylu a tentokrát to bude set asi šesti, nebo sedmi elpíček. (smích) Do budoucna chceme takto postupně vydat reissues všech našich starých desek. Všechno to bude na vinylu a všech dalších formátech k mání v několika následujících letech.

Jak to teď máte s vysokou hlasitostí vašich koncertů? Prý to začíná být problém, ať už kvůli klubům, nebo kvůli vlastnímu zdraví...
To se dost odvíjí od soundsystému v daném klubu. Pro nás to není soutěž o to být nejhlasitější, ale když hlasitost dosáhne určité úrovně, kdy rytmy rostou a bortí se samy přes sebe a podtóny a harmonie kytar zní jako dětský sbor, pak je to naprosto fantastické. Není to vůbec nějaká macho záležitost, to ani náhodou. Jde o vytvoření jakéhosi zvukového mračna, ve kterém můžete plavat. To je něco, co si osobně hrozně užívám, a proto to dělám.

Pravdou je, že poslední dobou je čím dál těžší to kvůli všemožným regulacím hlasitosti dělat, hlavně v Evropě. Ve spoustě zemích prostě nemůžeme, alespoň legálně, hrát tak nahlas, jak hrajeme. (smích) Několikrát jsme kvůli tomu měli problémy a hádky s promotéry. Jejich pozici, kdy se musí zodpovídat policii, naprosto chápu, ale je to velký problém. Občas policie vtrhne na náš koncert, a já si toho ani nevšimnu a dozvím se to až po koncertě od zvukaře nebo někoho podobného. (smích)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.