Leoš Hort Leoš Hort Václav Mach

Z Jihlavy až k hudbě vesmíru: O ztrátách a nálezech Leoše Horta

Čtyřiadvacetiletý absolvent brněnské FAVU Leoš Hort je trochu smolař. Ztratil celé své album a při jeho stylu práce a nárocích na výsledky to znamenalo velmi dlouhé hodiny v nenávratnu. Pro nejen místní elektronickou scénu však stihl udělat dost. Držitel žánrového Anděla za svou (podruhé nahranou) desku Dataloss není totiž jen producentem hrajícím na modulárové syntezátory. Je úzce spojen s brněnským kolektivem Bastl Instruments a v současnosti vede jejich prezentační butik Noise Kitchen v prostorách klubu Skleněná louka. Kromě toho šéfuje kazetovému labelu, kde září jeho vlastní projekt HRTL nebo u nás již dobře známé duo Space Love, ale také jména, která bychom možná nebýt Bűkko Tapes neznali. Rozhovor probíhal jednoho červnového odpoledne právě ve zmíněném obchůdku a kanceláři v jednom (precizně obroušená prkna na podlaze jsou mimochodem Leošova třídenní práce). 

Jsi zainteresovaný v celé řadě činností: label, tvoje vlastní tvorba, Bastl Instruments... Zajímalo by mě, jestli jsi v době, kdy sis stavěl svůj první synťák, přemýšlel o tom, že by to mohlo vést k sérii aktivit formujících brněnskou elektronickou scénu i s mezinárodním přesahem?

Zpočátku to byla jen taková fascinace, vrtat se ve věcech, které vydávají zvuky. Když jsem poprvé dával dohromady svůj synťák, tak jsem vůbec nevěděl, co umí elektřina. Věděl jsem jen, že to kope, když jsem sahal na blbý místa, což se stávalo. Takže jsem bral věci jako smetí okolo sebe a nějak jsem to dával dohromady. Vzal jsem třeba dětský klávesy, zkoušel k tomu přidávat různý funkce, měnit je. To byly úplně první krůčky. Více jsem se do toho ale zapojil až skrze spolupráci s Bastl Instruments, kde je hlavním tvůrčím mozkem Vašek Peloušek.

HRTL, foto Marcel Skýba HRTLfoto: Marcel Skýba

Kdy jsi začal vystupovat naživo se svou autorskou produkcí?

Pamatuju si svůj úplně první elektronický koncert, to bylo ještě v Jihlavě (Leoš zde studoval Střední uměleckou školu grafickou, pozn. red.), tak v roce 2009. Byl to úplný experiment, šílenost pro deset kamarádů, to mě na tom hrozně bavilo. Pak jsem měl dlouhou pauzu, projekt HRTL je starý tři roky, když to počítám od úplně prvního vystoupení v Maďarsku.

V roce 2013 jsi byl na studijním pobytu v Maďarsku, to už jsi byl na FAVU. Co ti studium v zahraničí přineslo?

Na FAVU jsem se zajímal hlavně o vizuální formy umění a chtěl jsem odsud jakoby utéct. Našel jsem si univerzitu v Pésci, kde ve spojení s uměleckou fakultou vznikl ateliér pro elektronickou hudbu a alternativní způsoby kompozice. Vyrazil jsem tam na půl roku a potkal spoustu zajímavých lidí, ať už legend z řad kantorů a profesorů, ale i mezi spolužáky, s nimiž jsem pořád v kontaktu a s některými spolupracuji. Jsou to třeba Martin Mikolai vystupující pod pseudonymem s*olbricht nebo Barnabas Kiss s projektem Aluphobia, který vydává na mém labelu.

Vybavuji si set na Pohodě v roce 2014 v rámci Visegrádské stage. Po vydání desky Dataloss a získání žánrového Anděla v kategorii elektronická hudba si tě začala všímat česká média. Předpokládám, že poté jsi začal dostávat více nabídek na hraní i mimo Brno, je to tak?

Já to třeba tak nevidím, pro mě Pohoda nebyla žádný větší zlom, samozřejmě jsem rád, že jsem tam zahrál, bylo to super. Ale ani tehdy, ani teď to nevnímám jako něco, co by mi mělo zamíchat kartami. Byla to jedna z festivalových štací, kterých jsem loni objel hromadu, a nabalily se na mou aktivitu v klubové scéně od zimy. Pohoda byla tedy největší.

HRTL v Noise Kitchen, foto Václav Mach HRTL v Noise Kitchenfoto: Václav Mach

A tu žánrovou cenu vnímáš jak?

Význam má pro mě hlavně v tom, že mi to zvedlo sebevědomí nebo spíš nakoplo, abych ještě víc pracoval. Nemusím už dělat hudbu bokem a můžu se jí věnovat naplno. To je samozřejmě skvělý pocit, už proto, že jsem tomu podřídil spoustu času, tvorbě alba Dataloss, pak jsem to dělal celé znova, vylamoval jsem si na tom zuby. Vyřídil jsem se fyzicky a vyždímal jsem se kreativně, tehdy jsem měl takový moment, kdy jsem byl trochu na vážkách. Vydal jsem ze sebe všechno a teď co? Bude z toho něco nebo to budu dělat zase a jinak? Mám z toho dobrý pocit, mám to vydávat? Mám dělat všechny ty věci okolo nebo si mám hrát jen pro sebe a být s tím spokojený? Ale dostal jsem kvantum pozitivních reakcí, mezi kterými bylo i to ocenění, a to se mnou samozřejmě zamávalo. Všechna ta energie, kterou jsem do toho dal, se mi najednou vrátila zpátky. A to mě motivovalo zařídit si všechno tak, abych mohl fungovat jako hudebník, pro kterého je to hlavní činnost.

Co se týče hudebních cen, ještě je tu třeba Vinyla. Když se podíváme na výsledky, letos vyhrál Aid Kid a Dizzcock. Dá se tedy říct, že čeští publicisté, kteří jsou v porotě, si začínají všímat české elektroniky a oceňovat ji. Myslíš, že díky tomu se ta scéna dostává celkově do povědomí a tím pádem se může stát, že bude postupovat do jakéhosi trendu, kdy se k ní dostanou lidé úplnou náhodou a koncerty se začnou ještě víc plnit? Uvítal bys to?

Mě to samozřejmě hrozně těší, já jsem mladej a na scéně pár let, ať už jako posluchač nebo člověk na stagi. Od svého náctiletého období sleduju, jak se to mění a dělá mi hroznou radost, že se to neděje jen v uzavřené skupince nadšenců, ale už to překračuje k tomu, že se tu láme ta bigbítová tradice. Když se člověk zeptá náhodně v hospodě, jaký je váš oblíbený český elektronický muzikant, lidi znají ta jména. Nemusí je poslouchat, ale ví, že se tu něco děje.

Zmiňuješ často, že jsi měl dříve nižší sebevědomí. Tvůj modulární systém se určitě měnil v čase, byl tu nějaký moment, kdy sis řekl, že už máš všechno pod kontrolou, jsi pánem toho systému a můžeš si s ním dělat, co chceš?

To s tím sebevědomím nemělo nikdy zas takovou spojitost s technikou, jako spíš s osobní trémou a pocitem na pódiu. Já jsem odjakživa vystupoval se systémem, který jsem znal dost dobře na to, abych nemusel mít stres z toho, že nevím, co dělám. Ale vždycky jsem byl trémista, i když to mělo být jen pro kamarády a nic mi nehrozilo, i tak jsem byl schopnej jít na stage totálně vyklepanej. Což mě opustilo po nějakým dvacátým koncertě, když už se v tom člověk naučí chodit. 

HRTL live, foto Václav Mach HRTL livefoto: Václav Mach

Čím jsou umělci, které si vybíráš pro label, pro tebe zajímaví?

Původní koncept, se kterým jsem label zakládal, byl vysbírat talentovaný lidi, kteří po nocích dělají muziku, nikomu ji neukazují, nikde se s ní nechlubí, nikdo se o tom nedoví. Maximálně ten člověk muziku dodělá, uploadne ji na Soundcloud, a po prvním projetí nějakých feedů to zabředne na věky věků v internetové propasti s třiceti poslechy. Já jsem tu muziku projížděl, hledal hudbu, inspirace a nacházel jsem tyto lidi a zároveň jsem dělal svoje nahrávky a chtěl jsem je vydat. Tak jsem si řekl, udělám nějaký schůdky, na který jde vystoupat, udělám kazety, vydám svoji muziku a lidi, co jsou na tom jako já, milujou se v tom vrtat a dělají nahrávky.

Jak jsi narazil na Vojtu Smetanu (producenta, který vydává na labelu Bűkko pod pseudonymem Smeti, pozn. red.)?

Vojtu jsem našel přes internet, slyšel jsem nějaký jeho věci, líbilo se mi to, tak jsem mu napsal: zdar, máš fajn hudbu, jak budeš mít něco, tak mi to pošli, dáme to na kazetu. Co je zajímavý, když jsem se s ním začal bavit, zjistil jsem, že roky zpátky měl projekt Anhedonia, který jsem poslouchal, když mi bylo patnáct. To jsem čerstvě nastupoval na střední školu a on byl pro mě hotovej master. Říkal jsem si, jak je možný, že se taková muzika v Česku dělá a nikdo o tom neví. Bylo to tenkrát na BandZone serveru a žádná zpětná vazba. A o pár let později jsem ho kontaktoval a zjistil jsem, že je to ten samý člověk, což bylo hrozně příjemný překvapení.

Pojďme zpět k Bastl Instruments, když jste pořádali festival Noise Kitchen, kdo měl na starosti dramaturgii?

Tu si vzal na triko David Švihel, což je kluk z Bastlů, který tam teď obstarává kvantum činností a zodpovědnosti. Přivedl jsem ho tam, aby pomohl právě mně, když jsem už pro Bastl potřeboval dělat jiné věci. Mezitím se vypracoval a je jeden z nejnepostradatelnějších článků kolektivu.

Díky práci pro Bastl se v podstatě uživíš?

Teď už se to přelejvá vyloženě na moje hraní. V Bastlu mám srdíčko, budu tu makat, i kdyby to bylo za misku rýže. Od té doby, co jsem nastoupil do Bastlu, se to pořád motá kolem nějakých zvuků nebo synťáků, ale už od minulýho roku hraju hodně a snažím se to mít tak, abych tomu mohl věnovat všechen čas. Kdybych měl normální práci, tak bych nemohl dělat, co dělám, a žádný z těch výsledků by neexistoval.

Na Noise Kitchen Festu byla debata o ženských producentkách a o tom, že se o nich málo ví. To souvisí vlastně i s tím, co jsi říkal o tvém labelu. Bűkko se zaměřuje na střední a východní Evropu, objevil jsi nějakou producentku tady v té sféře?

Teď jsi mě dostala, asi budu vypadat jako šovinistický drtič. Ne, žádnou jsem nenašel a neexistujou (směje se). Ženy, co sázejí na moduláry znám, ale nevylovím teď nic, co by spadalo k nám do labelu. Julia Bondar, Bana Haffar, to jsou ženy, které hrají tak, že bych chtěl hrát jako ony. Holka s modulárem je samozřejmě hodně zajímavá.

Tam už ale hraje roli i prvek atraktivity?

Samozřejmě je to performance a je to založený i na nějaké genderové polaritě. Je to těžký, dělá to málo holek, a když už se nějaká najde, je to něco zvláštního a poutá to pozornost. Tomu se nevyhneš.

V létě máš v kalendáři Colours of Ostrava, Letní filmovou školu, na co se nejvíce těšíš?

Filmovku zbožňuju, Colours budou určitě super, potom budu jezdit i ven. Teď jedu do Bukurešti, mám v plánu Leeds (malou modulárovou akci) a nejvíc se těším na Amsterdam Dance Event. Tam budu hrát dvakrát, je to obrovská akce a celý Amsterdam bude žít jednou velkou párty.

Jsou nějací elektroničtí producenti, se kterými bys chtěl hrát na stejné stagi nebo festivale?  

Tak jistě poslouchám hudbu a mám oblíbený interprety. Jsou tam legendy, se kterýma bych se chtěl objevit na stagi, zahrát si s nima. Třeba Alessandro Cortini, který spolupracoval s Nine Inch Nails.

HRTL v Noise Kitchen, foto Václav Mach HRTL v Noise Kitchenfoto: Václav Mach

Když jsi teď vydal album a vypustil na něj všechny svoje nápady, máš období útlumu nebo neustálý kreativní přetlak, ze kterého se časem něco vyvine?

Já hraju každý den. Tři až deset hodin, záleží, jestli jsem u toho do jedné nebo do pěti do rána. Pořád dělám hudbu a nahrávám ji. Ale od té doby, co jsem vydal Dataloss, mám najednou strašnej problém s tím být spokojenej. Teď, jakmile dám něco ven, musí to být nejlepší, super, hudba vesmíru, což je trošku tlak, se kterým válčím ve studiu. Nedal jsem si vůbec pauzu, ale takhle bych to ani nechtěl, dodělat desku a dát si pohodu. Prostě dodělám něco a dělám něco dalšího. Hlavně se netěším na ta rozhodnutí, co v jaké podobě nakonec půjde ven. Od vydání Dataloss jsem nahrál desítky skladeb, ale na veřejnost se žádná z nich nedostala.

Třeba se jednou dočkáme nějaké kompilace nevydaných tracků?

To si myslím, že se nestane, protože já ty skladby mezitím stoprocentně ztratím nebo smažu. (uzavírá se smíchem)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.