At the Drive-In – Relationship of Command At the Drive-In – Relationship of Command

Za oponou: At the Drive-In – Relationship of Command

Dvanáctého září 2000 vydala texaská formace At the Drive-In svou nejúspěšnější desku – pro mnohé vůbec nejlepší post-hardcorovou nahrávku v historii celého žánru. Čtrnáctého dubna 2001, tedy o nějakých sedm měsíců později, se tato kometa z El Pasa rozpadla. Na vrcholu popularity, „bez pádného důvodu“. Pojďme se podívat po stopách jejich finální etapy a vzniku „majstrštyku“ s jménem Relationship of Command.

 

Izolace a vlčí vytí

Když se v roce 1998 chystali At the Drive-In vydat druhotinu In/Casino/Out, považovala je širší veřejnost za podivíny a nikdo s nimi nechtěl mít příliš společného. Schylovalo se dokonce k tomu, že by nahrávku vydali ve vlastním nákladu, což by u kapely jejich velikosti bylo minimálně zvláštní. Nakonec to s nimi „riskl“ label s příznačným názvem Fearless, který doposud vydával hlavně pop punkové kapely. Spolupráce to však byla ideální: deska vyšvihla kapelu nahoru a Fearless jim nebránili ke vstupu do „další ligy“, tedy k přesunu pod křídla major labelu. Netrvalo tedy dlouho a kapela si pro nahrávání nové desky plácla s vysněnými Grand Royal.

S bohatým vydavatelem v zádech bylo jasné, že i samotné nahrávání se tentokrát ponese v úplně jiném duchu než doposud: debut Acrobatic Tenement (1996) vyšel kapelu na 600 dolarů a strávili s ním tři dny. „Stojí za houby. Nemám tu desku rád. Nevěděli jsme, co dělat. Přišli jsme, nahráli jsme, vypili jsme nějaké to pivo, zakouřili si trávu a bylo to,“ vzpomíná kytarista Omar Rodriguez-Lopez. S druhotinou In/Casino/Out to nebylo o nic lepší – nahrávala se jen o den déle (+ 2 dny mixu).

A Relationship of Command? Vznikala celých sedm týdnů v Indigo Ranch Studios v kalifornském Malibu. Mohli si dovolit pracovat jakýmkoli tempem, písničky často dotvářeli až ve studiu. Nebyla to však levná záležitost – jeden den vyšel na 3 000 dolarů (podle tehdejšího kurzu zhruba 100 tisíc korun). V horském prostředí však měli vysněný klid: byli naprosto izolovaní, přes den chodili na vycházky do kaňonů, v noci poslouchali vytí vlků.

 

Úprk z El Pasa

Ještě než se vydali nahrávat svou přelomovou desku, rozhodli se po dlouhém zvažování opustit domovské El Paso a okusit život v Los Angeles. Důvodů bylo hned několik: většina lidí, s kterými pracovali, se do „Města andělů“ přemístila a navíc v El Pasu byl všeobecný nezájem o koncerty. „Lidi v podstatě chodili jen na nás,“ vzpomínal zpěvák Cedric Bixler-Zavala. „Ačkoli to nerad říkám, pokud chtěla mít jiná kapela dobrý koncert, musela hrát s náma. Jinak by na ni přišlo pět lidí.“ L.A. ale desku nijak zásadně neovlivnilo. „To proto, že jsme tam v podstatě nepobývali. Když jsme se přestěhovali, hráli jsme na Coachelle, pak jeli turné s Get Up Kids, potom s Rage Against the Machine, pak jsme začali zkoušet na novou desku, pak přišly Vánoce a potom jsme už bydleli ve studiu. Platili jsme hodně peněz za místa, ve kterých jsme vůbec nebydleli,“ vzpomíná zpětně.

 

Limp Bizkit, Korn a… At the Drive-In

Tehdy také řešili, jakého producenta pro nový počin zvolit. S bláznivým nápadem přišli lidi z Fearless, kteří doporučili Rosse Robinsona. „Na to zapomeňte,“ zněla první reakce kapely. Robinson totiž pracoval se skupinami jako Limp Bizkit nebo Korn, které patřily podle ATDI mezi to nejhorší, co se na hudební scéně pohybovalo. „Produkoval nabubřelý rap-metal. Zabil metal, který není posedlý vyděláváním peněz a vytvořil subžánr, který udělá cokoliv, aby se zalíbil mladým. Nikdo z nás neměl zájem s ním pracovat,“ vysvětloval Rodriguez-Lopez.

Jenže poté producent navrhl, aby s ním zkusili nahrát jeden song – zdarma, studio zaplatí on. A na to kapela kývla. „Nikdo není tak hloupý, aby odmítl studio zadara,“ vysvětlovali. S představou toho, že něco nahrají, dostanou jídlo a materiál následně nepoužijí, se tedy s „nenáviděným“ producentem spojili.

A Robinson se jim okamžitě zalíbil. Oslnil je osobitým přístupem a schopností posouvat fyzické a psychické limity. A tak se v polovině ledna 2000 začalo nahrávat pod jeho taktovkou. „Chci, abyste studio brali jako živou show," nechal se slyšet. Prahnul po „šílenství“. Chtěl, aby kapela vyváděla stejně jako na koncertě. „Pokud chcete rozbít mikrofon, zničte ho. Pokud chcete skákat po zdech, skákejte po zdech,“ zněla jeho filozofie. Vybavení zůstalo ušetřeno, i tak ale bylo veselo. Robinson po muzikantech konstantně házel plechovky od piva, rozbíjel žárovky, poléval je vodou. To vše z prostého důvodu – aby do nich vlil adrenalin.

 

Šílený producent a kamarád Iggy Pop

Nejpamátnější scénkou zůstává Robinsonova ďábelská projíždka s basákem Paulem Hinojosem. Nasedli do auta, producent za volant, šlápl na plyn a v obrovské rychlosti se proháněli po kopcovitých serpentýnách. „Chci, aby ses z toho úplně zbláznil!“ křičel po basákovi během jízdy. Pak přijeli zpět a Hinojos mohl konečně nahrát svůj part.

Nebyl to jen basák, kdo se stal „obětí“ emotivního producenta. Jednou všechny požádal, aby se shlukli kolem zpěváka Cedrica. „Řekni nám, o čem jsou tvé texty,“ požádal ho. Zavala byl odmítavý, nechtěl nic vysvětlovat. To ale přes Robinsona neprošlo. „V žádném případě.“ Nakonec ho tedy přemluvil. „Bylo to jako nějaká terapie, cítil jsem se opravdu nahý,“ popisoval zpěvák. Společně pak debatovali o tom, jak písně na všechny působí a jaké nálady v nich vytvářejí.

Mnozí to možná nevědí, nicméně na nahrávce se objevil i legendární Iggy Pop, Robinsonův kamarád. „Ti Limp Bizkit se mi fakt líbí,“ nechal se kdysi slyšet frontman The Stooges. Robinson, který se za nahrávání podobných kapel styděl, mu raději doporučil skupinu, která „zní jako ty“, a pozval ho do Malibu. Poslali mu demonahrávku, jenže na ní nebyl žádný zpěv a Pop nevěděl, co přesně vymyslet. Odpověděli mu, že Cedric to má vše zmáklé. „Výborně, tak to mám rád,“ řekl Iggy a slíbil, že se zastaví. Týdny pomalu utíkaly a už se zdálo, že z neobvyklé spolupráce sejde, nicméně jednoho dne se Iggy skutečně zjevil a strávil celý den nahráváním. Nakonec se jeho vokál objevil v písních Rolodex Propaganda a Enfilade.

 

„Nová Nirvana“

Ačkoli byli s nahráváním všichni spokojení, s finálním mixem to už bylo horší. „Toho lituju nejvíc. Andy Wallace to album zničil. Lidi si myslí, že to je energická a syrová deska, ale nedá se to vůbec srovnat s tím, jak zněla předtím. Wallace je skvělý a talentovaný člověk a chápu tlak labelu, který chtěl, aby se to dostalo do rádia. Ale on ji svým mixem úplně znehodnotil. Dodneška ji nemůžu poslouchat,“ říká Rodriguez-Lopez.

I s „neposlouchatelným“ mixem se ale desce dařilo nadmíru, zabodovala v žebříčcích prodejnosti a kritici ji hodnotili jako jednu z nejlepších z celého roku. Dodnes se bez ní neobejde takřka žádný ze žebříčků oceňujících nejvýznamnější nahrávky současného tisíciletí. Jenže kapela si nový život a slávu příliš neužívala. „Vytvořil se kolem nás stupidní hype. Lidi nás onálepkovali jako novou Nirvanu a podobné hovadiny. Nikdy jsme nebyli ničím novým, vždy jsme byli jen kluci z Texasu. Bylo těžké si na to vše zvyknout,“ vzpomíná Rodriguez-Lopez.

 

Rozpad

Ačkoli se v novém prostředí očividně necítili nejlépe, byl jejich rozpad pro veřejnost velkým šokem. Obzvlášť, když jej kapela bez vysvětlení ohlásila před začátkem amerického turné na podporu nové desky. Vydavatelství se snažilo situaci zachránit a označilo vše za pouhou „pauzu“, dohromady už se ale At the Drive-In nikdy nedali a hudebníci se rozprchli do vlastních projektů.

Bližší informace o rozpadu podal až o mnoho let později kytarista Rodriguez-Lopez. „Když lidi říkají, že jsme nezvládli popularitu, směju se tomu. Bylo to vše kvůli osobním problémům, už předtím jsme se třikrát nebo čtyřikrát na nějakou dobu rozpadli. Vždy jsme to byli jen já a Cedric a proti nám ten zbytek lidí. Byli jsme v hromadě kapel před ATDI a v hromadě kapel poté.“ V At The Drive-In měli největší problém s kytaristou Jimem Wardem, který vždy „donekonečna probíral každičký detail a rozhodnutí“. Nakonec to byl právě Rodriguez-Lopez, který jako první z kapely odešel. Nyní už jsou však vztahy mezi všemi znovu urovnané.

Kapela začala ještě před oficiálním vydáním Relationship of Command psát nový materiál, z toho už ale nikdy nic nebylo. Podle zpěváka Bixlera-Zavaly se mělo jednat o mnohem experimentálnější skladby. „Začínáme poznávat hračky, které jsme si nakoupili,“ prohlásil. Rodriguez-Lopez měl ale na případného pokračovatele znatelně odlišný názor: „Byla by to bezduchá blbost.“

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.