Nikdy jsem se nesnažil vnímat hudební nahrávku jako něco uzavřeného. Pokud to je možné, stavím ji vždy do nějakého širšího kontextu, přečtu pár rozhovorů, vyhledám dema, případně nějaké rarity... Mnohdy je to složité, kapely si své nevydané písně střeží. Důvody jsou logické, buď nechtějí dávat ven průměrné skladby, nebo naopak nechtějí mrhat nápady, které by mohly použít za pár let, kdy třeba vyschne inspirace. A možná prostě jen skládají málo.
To není a nikdy nebyl případ Smashing Pumpkins. Pokud vás některá z jejich desek baví, naleznete další desítky skladeb z daného období. Smashing Pumpkins jsou zkrátka snem pro posluchače mého typu. Největší rozmach béček zažívala kapela kolem poloviny devadesátých let, kdy vydala epický majstrštyk Mellon Collie and The Infinite Sadness. Tehdy se na dvou deskách objevilo 28 písniček. A stejně si i my článek rozdělíme do dvou částí, v kterých probereme 28 dalších skladeb. Béček, rarit, které by u jiných kapel (ne samozřejmě všechny) zářily jako singly, ale které nakonec na výsledné nahrávce z nějakého důvodu neskončily.
Pokud si některé béčko vyčítá Billy Corgan nejvíc, je to právě Cherry. Písnička, která na první poslech převyšuje nejen raritní skladby, ale také ty, které se nakonec na Mellon Collie probojovaly. „Nikdy jsem jí nedal tolik času, kolik by si zasloužila. Na desku se nejspíš měla dostat. Miluju tu atmosféru,“ vyjádřil se později Corgan.
Na rozdíl od Cherry se s vypalovačkou God počítalo na Mellon Collie takřka po celou dobu. Nakonec se ale od původního záměru ustoupilo, taky proto, že atmosférou příliš připomínala hitovku Bullet With the Butterfly Wings.
Country song Jamese Ihy. Nahrávalo se den po dokončení hudby pro Mellon Collie. S vokálem mu pomohla Nina Gordon z kapely Veruca Salt, v které se mezi lety 2005–2008 objevila i budoucí (a dnes už ex) basačka Dýní Nicole Fiorentino.
Skladba má původ už v období kolem debutu Gish, pak poletovala i kolem Siamese Dream sessions a patřila vždy mezi velkého oblíbence všech členů kapely. A nejspíš jen těch, protože ji podle Corgana „nikdo nikdy nezmínil“. Její konec byl nakonec trochu trpký: „Jednou v noci jsem s Floodem (producent Mellon Collie) sedl do auta, nacpali jsme asi 40 songů na kazety a až do rána jsme brouzdali Chicagem. Přemýšleli jsme o tom, co se na desku dostane a co ne. Když přišlo na řadu Set the Ray to Jerry, opravdu to se mnou pohnulo. Pak jsem se podíval na Flooda a ten jen zakroutil hlavou. A to byl konec šancí, protože jsem Floodovi opravdu velmi důvěřoval.“
Pověstná kolekce riffů. Každý nápad, který byl zamýšlen pro Mellon Collie, ale nezískal status béčka. Třiadvacet minut, 70 songů. Některé z riffů se nakonec využily, třeba z Rachel se nakonec stalo X.Y.U.
Nevyužitý song ze Siamese Dream, nahraný doma, Butch Vig (producent SD) jej neměl nikdy příliš v lásce, zato pro Corgana to byl vždy tajný favorit.
7. The Aeroplane Flies High (Turns Left, Looks Right)
Flood neměl písničku příliš rád, působila na něj příliš heavy metalově, což byla jeho typická stížnost. Corgan nahrál sólo během pár minut, protože musel na pohřeb. Myslel, že si ho jen rozpracoval, ale když se později vrátil, zjistil, že je hotové. Písnička by se na desce objevila, kdyby se odsouhlasil původní plán vydat trojalbum - na první části Porcelina of the Vast Oceans, na druhé Thru the Eyes of Ruby, na třetí The Aeroplane...
Další ze skladeb, kterou Iha nahrál den po dokončení Mellon Collie. Mělo se jednat o veselou písničku, ale to se nakonec úplně nevyvedlo. „Je tam taková skrytá deprese, smutek, touha,“ popisuje.
Jediné béčko, které bylo napsáno až po dodělání Mellon Collie. „Vždycky jsem psal hodně písniček ve chvíli, kdy finišovalo nahrávání,“ nechal se slyšet Corgan. Chvíli dokonce přemýšlel, že by ji ponechal pro příští desku, to ale nakonec zavrhl. Kytarové sólo nahrál jeho otec. Ocitl se zrovna ve studiu, tak ho Corgan požádal o spolupráci.
„Výtečný nihilistický song. Miluju ten text,“ popsal Corgan důvod, proč se rozhodl přehrát cover Missing Persons.
„Nikdo z kapely ten song nikdy neměl moc rád. Vždycky se mu tak trochu smáli,“ stěžoval si Corgan. Nahráno na osmistopák, na který Corgan dělal takřka všechna dema před Gish. Původně akustický song, poté předělán do tvrdého metalového hávu.
Nahráno na podzim 1994 v Corganově domě, dlouho písnička kolovala na neoficiálních bootlezích s názvem Fools We Are.
Mělo se jednat o gospelový song, dokonce existuje hrubá demoverze, na níž zpívají všichni členové. Corgan skladbu nahrál stejné ráno jako Stumbleine.
Názvem odkazuje k In The Arms of Sleep, riff také obsažen v kolekci Pastichio Medley. Melodie v refrénu se nakonec objevila v The Last Song.
V druhém dílu se podíváme na zbytek skladeb, Rotten Apples, Pennies, Methusela nebo The Boy...
