Za oponou: Sun Kil Moon – Among the Leaves

Za oponou: Sun Kil Moon – Among the Leaves

V roce 2012 přišel v kariéře Marka Kozeleka (aka Sun Kil Moon) velký zlom – netýkal se tedy (ještě) jeho popularity, která měla v tu dobu spíše sestupnou tendenci, ale přístupu ke skládání a nahrávání. Do období desky Among the Leaves (2012) vydával nahrávky, se kterými si vždy pečlivě vyhrál. To se projevilo i na tom, že během let 2003 až 2010 vypustil tento nyní nadmíru produktivní hudebník ven „pouhé“ 3 (+ 1 sbírku coverů Modest Mouse) desky. S Among the Leaves se ale situace začala podstatně měnit.

 „Je mi pětačtyřicet a opravdu nemám čas na to, abych trávil dva roky svého života nahráváním s producenty a poté cestováním s nahrávkou kolem celé planety. Nemám rád otálení a hledání perfektního zvuku virblu,“ vysvětloval tehdy tuto rapidní změnu. Namísto propracované desky tak jednoduše popadl svou španělku s nylonovými strunami a složil 17 vesměs monotónních skladeb, o jejichž kvalitách nebyl ve výsledku příliš přesvědčený ani on sám. A všechny vydal. „Už jsem byl unavený ze všech těch desek, které mají jen 10 písniček. Tyhle písně reprezentují určitou část mého života, a proto bylo logické vydat je na jedné desce – jasně, mohl jsem zdvojnásobit svůj profit a rozdělit je na dvě nahrávky, ale to by pak nedávalo vůbec žádný smysl.

Při skládání tentokrát rezignoval na hledání metafor – namísto melancholické a zasněné poetiky dřívějších alb tak naservíroval nesmírně přímočarou, pro některé posluchače až nepříjemnou desku. „Více jsem se otevřel a udělal pár drsných vtípků o čemkoli, co mě zrovna zaujalo. Bylo načase ventilovat i tuhle odlišnou, vtipnou tvář,“ popisuje Kozelek, který svou situaci přirovnal k tomu, když se filmový herec proslulý vážnými rolemi najednou rozhodne přesedlat na komediální žánr. Kozeleka už také unavovalo vyprávění stále těch stejných příběhů – ty na desce Among the Leaves jsou tak otevřenější, různorodější a mnohdy skutečně bizarní. Posluchačům tak popisuje třeba to, jak své přítelkyni „přivezl“ z turné pohlavní nemoc (That Bird Has A Broken Wing), či jim představuje svou hlubokou nenávist k Velké Británii (UK Blues a UK Blues 2). „Po domově se mi stýská všude, ale Británie tenhle stesk posunuje ještě na úplně jiný level. Celá země je strašně depresivní a pochmurná. Z mísní dopravy mě skoro chytá infarkt, a do toho ještě to jídlo...“

Ve skladbě Sunshine in Chicago zase zpívá o tom, jak dříve chodily na jeho koncerty převážně mladé slečny, teď už ale jen podepisuje plakáty postarším chlápkům v teniskách. „Tuto skladbu jsem napsal po opravdu příšerném koncertu v Ottawě, kde jsem hrál na jednom mizerně organizovaném festivalu. Snažil jsem se to ze sebe nějak setřást, tak jsem před dalším koncertem složil tenhle vtipný song.“

Na desce se ale najdou i vážnější skladby, například Young Love či Lonely Mountain, která je o nekonečném cyklu skládání, nahrávání a koncertování. „Oh, lonely singer / Lies there awake, looks at the clock / Flipping through a black book / Relearning songs that he's forgotten / Oh, eager fan / Follows me show to show / Well, if I have a good night / I might come out and say hello,“ zpívá Kozelek. Práci hudebníka ale nepovažuje za nijak náročnější než práce ostatní, na druhou stranu ale přiznává, že je to zaměstnání hodně specifické, jelikož musíte skloubit dvě odlišné reality – život doma a život na turné. „Je to navíc dynamický život, v jednu chvíli jste na stage a cítíte se skvěle, za moment vás jako drogového dealera prohledávají na letišti Heathrow.“

Celou desku pak nejlépe charakterizuje takřka šestiminutová skladba Track Number 8, jakási hymna všech „průměrných písniček“, které Kozelek za život napsal (ať už vydaných, či nevydaných). „This is a song I worked on last night / I've beat it to death and I can't get it right,“ zpívá v živé verzi skladby. O pár slok později pak připouští její nikterak vysokou kvalitu: „Well, I wrote this one and I know it ain't great,“ a předpovídá, že skladbu jako celek nikdy nepoužije, ale že se kousek z ní nejspíš objeví někde v „tracku číslo 8“.

Monotónnost a přímočarost desky nejspíš vyplynula také z toho, že Kozelek přestal nahrávat dema. „Nedělám je, už prostě nemám chuť, energii, ani čas. Když složím song, rovnou ho nahraju a nijak dál se s ním už nepiplám. Jsem unavený z procesu nahrávání s bubeníkem nebo baskytaristou, kdy neustále opakujete a zkoušíte jeden a ten stejný song. Na téhle nahrávce jsem se soustředil na své první instinkty,“ vysvětluje. I proto nejspíš skladba Track Number 8 nakonec přežila ve své původní verzi – a na desce se objevila na místě číslo 11.

Stejně jako tato píseň, i celá deska Among the Leaves v době vydání víceméně prošuměla, v horším případě si vysloužila nechápavé výrazy a stížnosti fanoušků, že se jejich oblíbenec „už přestal snažit“. Kozelek skutečně na písničkách strávil (a očividně stále tráví) mnohem méně času než dříve, a to nejen co se týče jejich instrumentální podoby, ale také samotných textů. „Většinu z nich jsem napsal opravdu rychle. Už mě nebavilo se zaobírat každičkým slovem. Chtěl jsem to zkrátka vyplivnout ze sebe a posunout se zase dál.“

Málokdo tedy čekal, že při následující desce Benji vzbudí Kozelek s tímto novým stylem skládání takovou pozornost. Benji však zabodovalo – a to jak u fanoušků, tak u kritiků, kteří ji považovali za jednu z nejlepších desek roku 2014. „Neúspěšný“ předchůdce Among the Leaves se však od Benji nijak výrazně neliší – působí občas nedotaženě, cyničtěji a spíše jako kompilace. Benji je emotivnější, soustředěnější a zvukově rozmanitější – také ale měla v době svého vydání bezpochyby i o něco více štěstí.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.