Není vám ještě ani dvacet, studujete, žijete střídavě doma u rodičů a na koleji a do toho si pro radost potají skládáte songy a ty „sázíte“ na internet. Jenže vám to jde natolik, že postupně začnou oslovovat víc a víc lidí. A zatímco doma nemají o vaší kreativitě ani ponětí, hudební kritici o vás píšou už skoro po celém světě.
S tím se ale pojí i jeden problém, kterému tito hudebníci „v utajení“ čelí. Jak budou na vaši tvorbu, která je mnohdy textově znepokojivá a depresivní, reagovat doma? A jak to případně ovlivní vaši budoucí tvorbu? „Nikdy jsem nezamýšlel, že by jakékoli moje songy slyšel někdo z mojí rodiny,“ říká filadelfský písničkář Alex G. Jenže při jeho současném úspěchu (momentálně vydává u labelu Domino) je podobné utajení dlouhodobě nemožné.
Mladý písničkář tak vnitřně stále bojuje s tím, že jeho doposud „skryté“ desky poslouchají i jeho rodiče. „Nikdy jsem o tomhle problému úplně nepřemýšlel a teď s ním docela bojuju. Je to trochu stresující, dřív pro mě psaní písniček znamenalo jakousi možnost úniku, a teď... ani nevím, jak to popsat. Ale myslím, že postupem času to snad překonám,“ doznává Alex. Na poslední desce Beach Music (recenze zde) se mu to ale ještě úplně nezdařilo. Příkladem budiž singl Salt, kde původně zpíval v závěrečné sloce větu I want to die. Jenže pak přemýšlel, co by na to řekli doma. Řešení? Asi ne zcela ideální a svobodné – větu nakonec změnil na poněkud „komickou“ I want to fry.
