Bedekr 2/2016 Bedekr 2/2016

Bedekr 2/2016

Další sobota, další Bedekr. Tentokrát jsme si dovolili rovnou dvě jazzová alba (Erik Truffaz, GoGo Penguin) a přidáváme i jednu napůl instrumentální desku inspirovanou tvorbou Filipa Topola (Tlecí doba Tomáše Hrubiše). Dozvíte se taky, jaký je rozdíl mezi Mattem Elliottem a Eliottem Smithem. Nechybí ani dvě zastávky v Americe – sludge metal Black Tusk a písničkář Bonnie Prince Billy. Tak místo krosny sbalte přehrávače, nažhavte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky s námi.


Black Tusk – Pillars of Ash

Americký stát Georgia je známým semeništěm úspěšných kapel metalového undergroundu (Mastodon, Jucifer, Kylesu či Baroness). Jednou z dalších formací jsou Black Tusk, jejichž nová deska Pillars of Ash patří k tomu nejsilnějšímu, co se v sludge metalovém žánru za poslední roky urodilo. Následovník předchozího LP Set the Dial vznikal za nelehkých podmínek, neboť kapela během prací na desce přišla o svého basáka a vokalistu Jonathana Athona. Jeho části alba však byly nahrány ještě před smrtí, tudíž byli Andrew Fidler a James May schopni LP dokončit a vydat. A Pillars of Ash tak nejsou melancholickou vzpomínkou, nýbrž energickým buřičstvím.

Kapela zde pokračuje v nastoleném formátu a dotahuje jej k dokonalosti. Nekompromisní zběsilost zemitých kytar je perfektně kombinována s bažinnými bicími. Rychlý pohyb kupředu lemován lány rašeliny ztěžuje všudypřítomné černé bahno, ale hudba Black Tusk se jím nakonec vždy prodere a následně své tempo ještě zvýší. Probít se oním nánosem špíny jim nikdy netrvá déle než čtyři minuty, což je ideální headbangovací čas. A že se zmítání v rytmu neubráníte, na to vsaďte martensky. Já zapadl až po pás s prvním krokem do mokřadů v podobě God’s on Vacation. Kontrast vysokého hlasu Fidlera a basového Athona je úchvatný. „Here we go again / a sigh left for the end“ vs. „Good times and mutilation / God took a vacation“. Směju se od ucha k uchu a klikám na repeat.

Těžko předvídat, jak budou Black Tusk fungovat dále (na tour Athona nahradí Corey Barhorst z Kylesy), dost možná to bude jejich konec (minimálně co se týče aktuálního soundu), nicméně Pillars of Ash jsou nejlepším albem kapely a nejlepší poctou svému mrtvému členovi, která kdy mohla vzniknout. (fh)


Bonnie Prince Billy – Pond Scum

Poslední deska amerického písničkáře Willa Oldhama s názvem Pond Scum nepřináší žádný nový materiál tohoto plodného hudebníka. Jedná se o kolekci skladeb z jeho předešlých desek (Bonnie Prince Billy, Will Oldham, Palace Music), které zazněly při proslulých Peel Sessions. Navzdory tomuto faktu ale působí deska velmi uceleně a nezasvěcený posluchač si možná ani nevšimne, že se nejedná o klasickou nahrávku. I proto slouží Pond Scum jako dobrý průvodce pro ty, kteří Oldhamovu tvorbu dosud neznají (i když těžko odhadovat, ke kolika takovým posluchačům se tato spíše raritní věc vůbec dostane), pro ostatní může album působit spíše jako zpestření – zaujmou například dvě skladby z Oldhamovy nejslavnější I See Darkness. Právě akustická Death to Everyone je společně s coverem Prince (The Cross) vrcholem desky. (jz)


Elliott Smith – Heaven Adores You

Nová deska Elliotta Smithe, která slouží jako soundtrack ke stejnojmennému dokumentu, působí podobně jako letošní sólovka Kurta Cobaina. Tedy jako velmi zbytečná. Heaven Adores You je na rozdíl od Montage of Heck (naštěstí) alespoň souborem dobrých a poslouchatelných skladeb, přesto se ale nejde zbavit dojmu, že je to nahrávka velmi neuspořádaná, zmatená a jakoby beze smyslu. Deska začíná poměrně poutavými instrumentálními nápady, poté se ale pomalu začínají objevovat nikterak unikátní živé verze známých skladeb (Say Yes, Miss Misery), či dokonce klasické písně ze Smithových řadovek (L.A., Happiness). Důvod pro jejich zařazení? Těžko hádat.

Z Heaven Adores You je zkrátka cítit jasný obchodní záměr. Kdyby deska oficiálně nevyšla (či pouze třeba jako digitální EP, zdarma ke stažení) a skladby pouze zazněly v dokumentu, bylo by to ideální. (jz)


Erik Truffaz Quartet – Doni Doni

Francouzský trumpetista Erik Truffaz, který vzdor svému již šedivějícímu věku odmítá tradiční jazzové šablony a rád experimentuje s acid-jazzovou a jinak žánrově pestrou formou, se po třech letech vrací s další sólovou nahrávkou. Už z cizokrajně znějícího názvu je patrné, že Truffaz se se svým kvartetem tentokrát vydal lovit inspiraci v exotických zemích, konkrétně v Africe. Není to však jen o ní. Hostující malijská zpěvačka Rokia Traoré sice hledá společně s Truffazovou lyrickou trumpetou hned ve čtyřech skladbách mámivé variace na tradiční domorodou a moderní world music (nejvíce z nich upoutá úvodní prolog Comptine), ale v instrumentálních kompozicích se Truffazův kvartet oddává hlavně městskému, urbanistickému jazzu, který jednou tepe podmanivým groovem (Kudu), podruhé klidně rozjímá (Szerelem) a do třetice se nebojí vytáhnout třeba výrazně psychedelický ráz (Fat City).

Truffaz přitom neopomíná ani klubovou podobu jazzu a v poslední skladbě Le Complément du Verbe protkává své trumpetové umění s francouzským hip hopem. Trochu pěst na oko, která však jen podtrhuje veškerou pestrost, kterou se Truffaz a jeho pomocníci rozhodli na tomto albu projevit. Pomocníci je přitom ten správný výraz. Protože jakkoli všichni hudebníci dostávají protentokrát ve skladbách mnohem více prostoru, je to opět a znova Truffazova tklivá trumpeta, která se vždy v ten správný okamžik z kompozic prodere na povrch a citlivě umístěným sólem vtáhne do děje svou ojedinělou aurou. (tf)


GoGo Penguin – Man Made Object

Manchesterské jazzové trio Gogo Penguin pojmenovalo své třetí řadové album Man Made Object. Název možná zní chladně a vyvolává pocit, že „man made object“ je něco technického, bez duše. Je to ale přesně naopak. Deska je důvěrným a empatickým dialogem tří osobností a tří nástrojů. Piano, kontrabas a bicí vytvářejí v jádru jazzové, jinak ale různými směry rozkročené kompozice. GoGo Penguin staví na výrazných melodických linkách, které si na první poslech zapamatujete, na druhý zamilujete a na třetí nevyženete z hlavy. Dobrým příkladem je třeba hitovka Initiate.

Jestli máte z jazzu podvědomé obavy a pořád se neodvažujete se mu poddat, vězte, že GoGo Penguin jsou pro vaše jazzové oťukávání ten nejlepší začátek. Můžete si je zkusit pustit klidně k nějaké dlouhé pracovní noci, fungují jako očistný balzám pro mozkové závity. Kapela navíc loni v listopadu dokázala, že živě je to ještě mnohem intenzivnější zážitek než z alba, čili točíme novinku pořád dokola a doufáme v turné. (hp)


Matt Elliott – The Calm Before

Bristol je často označovaný ako najhudobnejšie miesto Británie. Pochádza z neho množstvo zaujímavých hudobníkov a kapiel. V osemdesiatych rokoch sa tu písala dôležitá kapitola chaos punku, neskôr zase Tricky, Massive Attack, Portishead či Roni Size v Bristole určovali trendy v celej elektronickej hudbe. A nezabúdajme, že neďaleko od Bristolu sa koná jeden z najväčších a najdôležitejších hudobných festivalov – Glastonbury. V takomto inšpiratívnom prostredí sa nedá ani netvoriť. Matt Elliott je predstaviteľom novej folkovej vlny, ktorá sa snaží svoje korene prelínať práve s elektronikou. S tou nabral Matt skúsenosti ako producent pôsobiaci v projekte The Third Eye Foundation, v ktorom začínal svoju kariéru. Od šiestej dosky The Mess We Made opäť pôsobí pod svojím civilným menom a elektroniku decentne odsunul do úzadia.

Nový album The Calm Before nemožno chápať ako zbierku pesničiek, ale ako ucelené a koncepčné dielo. Ponára sa do monotónneho rozprávačského žánru gwerz – tak typického pre bretónsky región. Pred poslucháčom sa tak objavuje obraz chladného, romantického aj neprípustného pobrežného mestečka. A ten maľuje nádhernú alegóriu o láske, samote a hľadaní dôvery. Matt ju svojím zamatovým hlasom „oholil“ až na samú podstatu. Formou, akou to spravil, sa najviac priblížil k Yann Tiersenovi, hoci jeho vokál možno prirovnať aj k Nickovi Cavovi či Leonardovi Cohenovi. Elliott sa pri interpretácii nikam neponáhľa, vysvetľuje, pomaly artikuluje a dáva dostatočný priestor na spracovanie jeho slov a rozmanitých hudobných podnetov. Pri počúvaní tohto albumu vám tento severský vietor spraví príjemné zimomriavky. (dh)

 


Tomáš Hrubiš – Tlecí doba

Úplně první, co člověka při poslechu alba Tlecí doba napadne, je to, že zní, jako by ho dělal Filip Topol. Jen tomu trochu schází ta destruktivní živelnost. Takže ne úplně vydařené epigonství? Netřeba soudit tak přísně, protože tohle „epigonství“ je vlastně přiznané. Na úplném začátku totiž stojí Hrubišova diplomová práce na téma tzv. druhé vlny českého undergroundu. Praktická část práce, kterou Hrubiš popisuje jako živý pomník Filipu Topolovi i svému rozchodu, se rozprostírá někde na pomezí performance, site specific instalace a koncertu. Odtud už byl jen krůček k albu.

Poklona Topolovi se vším všudy. Mezi třinácti kousky jsou tady jak písně instrumentální, tak díky Sáře Venclovské i skladby doprovozené zpěvem/mluveným slovem, pochopitelně patřičně neveselým. Svůj podíl má na Tlecí době (a měl už i na předcházejících aktivitách) taky saxofonista Psích vojáků Jiří Jelínek. Ve srovnání s tvorbou Filipa Topola tahle deska trochu pokulhává ve všech ohledech, jenomže Topol byl docela génius, a to se všemi dobrými i špatnými významy té skutečnosti. Album je proto třeba brát jako experiment, jako výzvu udělat věci po svém, jako touhu vystavět z vytržených motivů svůj vlastní svět. To, že je každá „tlecí doba“ zároveň obdobím nezadržitelného proudu inspirace, počin Tomáše Hrubiše potvrzuje dokonale. (hp)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 1/2016 Bedekr 3/2016 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.