Bedekr 3/2016 Bedekr 3/2016

Bedekr 3/2016

Ve třetím Bedekru letošního roku nabídneme hned dvojici českých počinů: vrátíme se k loňské desce Narcotic Fields a budeme stoupat na Everest s Himalayan Dalai Lama, silným elektronickým debutem z Brna. Pak se mrkneme do Japonska na to, jak mladí alternativci remixují ikonickou Yoko Ono, zaletíme do Londýna za Roly Porterem a zbytek cesty strávíme v Americe: otřeme se o kytarovou kostelní improvizaci LNZNDRF a nové desky ShearwaterTy Segall. Tak místo krosny nasaďte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.


Himalayan Dalai Lama – Lama

 Svým názvem jako by brněnská dvojice podsouvala interpretace a asociace, které má člověk v jejich debutové elektronické výpravě LAMA hledat a nacházet. Přestože funguje i bez kreslení metaforických obrazů, zabalím charakteristiku desky právě do nich. Ona by se totiž skutečně dala vnímat jako abstraktní himálajský výstup po ambientních, downtempových i strmějších triphopových liniích na Everest. Po prvních třech skladbách impresivního abstraktního stoupání a budování atmosféry přichází čtvrtá píseň s názvem Hillary Step, vrchol a zlomový bod nejen tohoto alba, ale i horolezeckého výstupu na Everest jižní stěnou. Říká se, že kdo překoná příkrý dvanáctimetrový skalní masív ve výšce 8 790 m n. m., má vyhráno a nejvyšší hora světa se mu otevře. Himalayan Dalai Lama to potvrzují. Od páté skladby už je to jen euforická cesta na vrchol, v níž člověk dvakrát zažije libozvučné slyšiny v podobě vokálních skladeb (Somewhere Nice a Arctic Summer) a jeden dramatický poryv větru na posledním hřebenu (Black Night). Závěrečná O už je jen emoční výdech na konci cesty, ticho, klid a celý svět pod nohama.

Česka elektronika je na vrcholu, a jestli jsem před pěti měsíci dumal, zdali Himalayan Dalai Lama nakreslí vrstevnici mezi Aid Kidem a Subject Lostem, vstříc poslechu prvotiny lze přikývnout a potvrdit, že zde máme silnou českou trojici osobitých elektroniků, kteří by se neztratili kdekoliv za hranicemi. Další ročník Czechingu právě možná našel jednoho z potenciálních finalistů. (tf)


LNZNDRF – LNZNDRF

Vedlejší projekty muzikantů ze slavných skupin si s sebou povětšinou nesou už od počátku břemeno. Často jsou vnímány jako něco okrajového, vrtošivého, něco, co si nezaslouží větší pozornost, něco, co bylo stvořeno jen pro potěchu skalních fanoušků jednotlivých členů. Aplikovat tuto šablonu na eponymní debut LNZNDRF by byla škoda, protože byste se tím mohli připravit o dost možná jednu z nejzajímavějších kytarových desek, které letos vzniknou.

Bratři Devendorfové z The National a Ben Lanz z Beirut se na dva a půl dne zavřeli do jednoho kostela, tam se oddávali neřízeným improvizacím a natočený výsledek osekali na osm skladeb a čtyřicet minut. Na eponymní, z poloviny instrumentální desce je díky tomu sice jistá rozháranost cítit, vše ale přebije ryzí a živá/živelná energie a radost z hraní, která se stupňuje od první skladby (výtečného otvíráku Future You, kterou by mohli chilští Föllakzoid závidět) až k hypnotickému finále Samarra. Psychedelie, space rock, krautrock, post-punk i post-rock, trans a trocha psychotropních látek k tomu. Kouzlo spontánnosti se nad tím vším vznáší jako aura, zaklínadlo i obhajoba nedostatků zároveň. LNZNDRF je deska čas od času kulhající, nicméně autenticita, která z ní dýchá, je nesmírně nakažlivá. (tf)


Narcotic Fields – Tripophobia

Trypofobie je panický strach z malých otvorů, zejména takových, které tvoří strukturu, takže obal nové desky Narcotic Fields by někteří nevzali do ruky ani za nic. A Tripophobia není strachem z trip hopu, spíš trip hopovým vyprávěním o strachu z neznámých trhlin v našem vědomí, o strachu z toho, jaké zlo, paranoie a bolesti by je mohly nepozorovaně zaplnit.

Toulky v ponurých chodbách mezi hlavou a srdcem, doprovázené nápaditými zvukovými detaily, jsou někdy hodně drásavé, ale nikdy ne bezvýchodné.

Skladby na první poslech trochu splývají, ale vyplatí se věnovat jim čas a hlavně si k poslechu najít to správné duševní rozpoložení. Jako nejnávykovější se podle mě jeví dramatická dvojice Home a Hive, ostatní je ale dohánějí. Hudba ale asi nejlépe vynikne v intimní atmosféře spoře osvětleného klubu. Teprve tam nabere album brněnské kapely ten správný sladce mrazivý tón, před kterým není úniku. (hp)

 


Roly Porter – Third Law

Jestli někdy Roly Porter dělal taneční hudbu, nikdy to úplně nebyla deska, kterou by člověka napadlo pustit během večírku. Jeho dřívější industriálně dubstepový projekt Vex’d sice fušoval do beatů, ale stál spíše na znepokojivé atmosféře. Nejlépe však Porterovu hudbu vystihuje název jeho druhého sólového alba Life Cycle of a Massive Star. Jedná se o kosmickou, katastrofickou, duši pohlcující hudbu, jež spíš než k šoupání nohama vybízí k padnutí na kolena a ponoření se do úctu vzbuzujícího teroru.

Jeho třetí LP Third Law, jakkoliv částečně spadající do ranku ambientu, je tak daleko od pouhé hudební kulisy, jak to jen jde. Silné a nekompromisní, jehož údery přicházejí nárazově a v nečekaných vlnách. BPM je nevypočitatelné, taneční parket nahrazen říší mlhovin a mimozemských civilizací. Jenom pro jistotu, o beaty a rytmus zde rozhodně zavadíme. Prosakující kapky basů, stále se vracející napříč skladbou Mass rapidně zvyšují svou frekvenci jako odrážející se míček prohrávající souboj s gravitací. Podobně tak industriální zbíječkový klapot v In Flight, který postupně ze surového a nelítostného útoku přechází v hypnotický až trancový tlukot. Naopak High Places staví na protikladech kráterů zejících tichem a rytmického pulzování na hranici grime music. Každá minuta hudby je zde zápasem mezi jemnou melodií a mechanickým násilím, bitvou lidstva s technologií. Onen kosmický industriál není vždy jednoduše stravitelný, ale jeho krása a majestátnost se před posluchačem odhaluje v reálném čase, jakkoliv půvabná či ohavná.

2016: Vesmírná odysea. (fh)


Shearwater – Jet Plane and Oxbow

Nová deska texaských Shearwater patří k těm nejzvláštnějším, které jsem za poslední dobu slyšel. Nikoli proto, že by se nějak odlišovala stylově či na ní byly odvážné a novátorské nápady, ale spíše z mého subjektivního pohledu. Slyšel jsem ji totiž snad desetkrát, i tak jsem se ale nemohl pořád rozhodnout, zdali se mi vlastně líbí, či ne. Vždy mě zaujala některá z melodií, zároveň mě ale na skladbách pořád něco iritovalo – ať už hlas zpěváka Jonathana Meiburga, či příliš čistá produkce. S posledním pokusem se ale začíná nejspíš vše obracet na dobrou stranu. Teď ale nevím, jestli to je proto, že je deska skutečně povedená, nebo proto, že jsem si prostě jen zvykl. (jz)


Ty Segall – Emotional Mugger

Tvorba Ty Segalla dlouho proplouvala pod mým radarem. Objevil jsem ho až loni skrze EP Mr. Face. Na novinku Emotional Mugger jsem byl tedy zvědavý, přišlo mi, že podobný materiál by mohl v rámci celé desky fungovat výtečně. Bohužel se ale tentokrát potvrdilo pravidlo, že kvantita neznamená kvalitu. Segall zkrátka sype písničku po písničce a na Emotional Mugger se tak logicky nevyvaroval vaty. Možná škoda, že stejně jako loni nezvolil pouze délku épéčka. I když, on si ho může posluchač vytvořit v konečném výsledku sám (Californian Hills, Breakfast Eggs, Candy Sam, ...), jen je to o něco pracnější. (jz)


Yoko Ono – Yes, I'm A Witch Too

Dlhé roky patrila k najnenávidenejším personám rock and rollu. A dodnes jej mnohí zazlievajú rozpad najslávnejšej skupiny na svete. Kým jedni v nej zosobňujú múzu sejúcu čary na oklamanie zmyslov – tí druhí ju vnímajú predovšetkým ako talentovanú umelkyňu. Nech už je váš názor akýkoľvek, Yoko Ono dokáže stále prekvapiť.

Áno, Yoko je čarodejnica a svojimi čarami teraz okúzlila mladú generáciu poslucháčov. Hoci Yoko Ono tiahne na 84 rokov, stále si zachováva energiu mladých žien. Yoko sa odjakživa rada pohrávala s elektronikou, no musel prejsť nejaký čas, aby mohla toto experimentovanie so zvukmi uchopiť do piesňovej formy. Remixy sa ukazujú ako dobrý spôsob, ktorý sa umelkyni osvedčil už v roku 2007, kedy vydala prvú časť pod názvom Yes, I'm A Witch. Zoznam mien, ktoré sa zhostili nových remixov je dlhý a zvučný: Moby, Sparks, Peter Bjorn, Death Cab for Cutie, Dave Aude, Sean Lennon a množstvo ďalších. Výber tvorby pozostáva z jej prvých sólových albumov a spoločných dosiek Yoko a Johna. Niektorí interpreti zachovali alternatívny charakter kompozícií, a taký Dany Tenaglia pridal do skladby Walking On Thic Ice aj zaujímavú „björkovskú atmosféru“. Ďalší sa zase ubrali tanečnejším smerom, ako napríklad Death Cab for Cutie s dubstepovým rytmom vo Forgive Me My Love, či Miike Snow v drum 'n' bassovom nádychu v skladbe Catman. Spomienky na zosnulého manžela sú zachytené v zvláštnom mixe shoegazingu a sedemdesiatkovej psychedélie Mrs. Lennon.  Album remixov sa veľmi dobre počúva a predovšetkým odkazuje na tvorbu Yoko Ono, ktorá rozhodne stojí za preskúmanie. (dh)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 2/2016 Bedekr 4/2016 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.