Letošní Lunchmeat Festival byl nabitý jako nikdy předtím. Tři noci v Národní Galerii byly vyvrcholením současné elektroniky a utekly rychleji, než bych si přál. Jakkoliv se našly vystoupení, které zklamaly (Visionist, Clark), pozitivní dojmy výrazně převažují.

Mohutné údery bubnu dozdobené drobnými perkusivními efekty a ženský sbor zpívající majestátní melodii. Ikonická hudba Kendžiho Kawaie zní na začátku japonského anime Ghost in the Shell natočeného podle původní komiksové předlohy. Žádná Scarlett Johansson, zato více logiky v příběhu. Film, který si klade vícero otázek, nejvíce však vyvstává ta, která se ptá po definici samotného lidství. Jsou to vzpomínky, které vytváří lidskou identitu? Je to mozek, mysl, když celé tělo je robotem? Kam se podělo srdce?

Pořadatelská smečka, nadopovaná novou krví, trochu víc přitvrdila, trochu víc rozdivočela, trochu víc roztančila? Ducha Pelhřimov jež paří dál!

Čtvrté Pelhřimovy, letos pod taktovkou Noir Voir kolektivu. Napínám hamaku mezi ty ostatní, abych v ní následující dva dny viděla snad všechny, jen ne sebe. S radostí. Zdraveníčko, objímáníčko, láskyplno. Žádní sponzoři, reklamy, plakáty, elektřina. 

„Je pro mě dost nemožné nesrovnat koncepci rozmístění pódií, stánků a barů s Pohodou. Hodně podobné, jen menší, útulnější, vše je tady blíže. Zorientovat se není nic těžkého, je zde šest stageí, kromě té hlavní všechny ve stanech. Přemýšlím, jestli to není škoda, ale když o několik hodin později přijde neutichající bouřka, děkuji za ty stany všem prozíravým pořadatelům.“

Ta holka má kouzlo jako nikdo jiný. Princezna. Roztomilá divoženka s naprosto odzbrojujícím hlasem a pohyby. Energie, kterou je schopna publiku předat, je téměř hmatatelná a jde vidět, že ji také Aurora čerpá zpětně od posluchačů. Věříte jí každé slovo, které zpívá. Možná to byl důvod, proč mi při Runaway ukápla slza. 

A máme to komplet. Po reportáži a netradičního reportu ze skic přinášíme i obsáhlou fotogalerii z letošního nadmíru povedeného ročníku Besedy u Bigbítu. Račte se kochat.

Co dělám, když se nedívám na pódium, když dostanu přístup, kam jiní ne. Dokument o dokumentu, lov divé zvěře. Pro OFF Festival, respektive polskou koncertní fotografii, jsou typické schůdky, které tamní fotografy povýší o tři schody blíž k zaznamenávanému idolu, z výšky k shlížení na publikum, k budování soch ze sebe samých. Ve fotogalerii je mj. náš rozhovor s Arturem Rojkem.

Beseda vždycky překvapí příjmeným dejavu, jako bych všechny ty lidi už znal.
pozitivní energii všech zúčastněných doplňuje občasné šamanství Wrekmeister Harmonies, K-X-P nebo Anny von Hausswolff.
lehám si zpátky na gauč z udusané trávy. unáší mě poslední tóny Lazer Vikinga.
Beseda jede dál!

Letošní Beseda u Bigbítu byla už moje šestá. Poprvé jsem navštívil tasovský Topolový hájek v roce 2009 jako brigádník, poslední čtyři ročníky jsem si pak dal bez přestávky už jako návštěvník. Ve speciálním čísle FullMoonu zaměřeného právě na Besedu říká v úvodním rozhovoru redaktor Michal Pařízek, že „něco mezi těmi topoly tam prostě je.“ Možná i kvůli tomuhle „něčemu“ jsem se vrátil na Besedu už potolikáté. A určitě na ni přijedu zase.