Beseda u Bigbítu 2017 Beseda u Bigbítu 2017 Václav Mach

Beseda vykročila k dalším 25 rokům jedinečnosti

 

Beseda u Bigbítu 2017: reportáž / galerie – v přípravě / kresby a skici

Letošní Beseda u Bigbítu byla už moje šestá. Poprvé jsem navštívil tasovský Topolový hájek v roce 2009 jako brigádník, poslední čtyři ročníky jsem si pak dal bez přestávky už jako návštěvník. Ve speciálním čísle Full Moonu zaměřeného právě na Besedu říká v úvodním rozhovoru redaktor Michal Pařízek, že „něco mezi těmi topoly tam prostě je.“ Možná i kvůli tomuhle „něčemu“ jsem se vrátil na Besedu už potolikáté. A určitě na ni přijedu zase.

Program 25. ročníku tasovského festivalu byl i tento rok multižánrový, a to nemluvíme o rozpětí od inteligentního popu po klubové IDM, ale od folklórních cimbálů po drone metal. Nelze se přitom zaměřit na vše, takže tu raději rozeberu věci, ke kterým mám potřebu se vyjádřit nebo které mi z nějakých důvodů uvízly v paměti.

Rozjezd Besedy je vždy pomalejší, dávají se šance menším nebo začínajícím interpretům, kteří můžou (jako třeba loňští Talent Transport), a nemusí překvapit. Přiznám se, že letos jsem mezi prvními kapelami moc překvapení nenašel. Ne že bych se snad pohoršoval nad amatérismem hudebníků nebo špatnou kvalitou, tu na Besedě totiž prakticky nenajdete. Spíše patřím někam jinam. Obecně nejsem přílišným příznivcem klasických kytarovek, u nichž se podle mě možnosti nástrojů nakonec stávají i limitem hudby a všechen materiál pak zní dost homogenně. Chápu ale, že zahrát na Besedě znamená pro mnohé skupiny důležitou zkušenost a publikum tu pro ně bude vždy.

Později se začala vršit známější jména. Katarzia s kapelou si zazpívala a zahrála svůj kvalitní standard, mile překvapili Tomáš Palucha se svým tvrdším post-rockem. Specifická atmosféra charakteristická pouze pro místo ohraničené stíny vysokých topolů začala ožívat.

(foto: Václav Mach) (foto: Václav Mach)

Páteční večer nabídl hned několik highlightů, ale i velké zklamání. Do první skupiny se řadí Priessnitz. Mám rád jejich první desky, v nichž se snoubí gothic rock, naštvanost a romantický duch Jeseníku. A pořád si myslím, že jsou tou nejlepší antropologickou studií Jesenicka. Jakkoliv už je to bez naštvání, bez velkého paření, s určitou dávkou smíření se životem, pořád to zní dobře. Kdo mě vůbec nepotěšil, byli K-X-P –podle sondování mezi ostatními návštěvníky se mi nicméně zdá, že jsem jen jedním z mála na koho zapůsobili negativně. Finské duo složené z bubeníka a kytaristy/synťáka/zpěváka předvedlo hodinový playlist úvodů k něčemu, co nepřišlo. Jednoduché beaty a na celé písně roztažené elektronické, nijak inovativní motivy publikum roztančily, mně ale po půlhodině přinutily přejít na druhou stage, kde se chystali slovenští Autumnist. A ti se stali velmi příjemným překvapením. Saxofony, kytary, samply, skvělé IDM, ze kterého jsem ale utekl ze zvědavosti na Bratry (zase pecka, taneční elektronika v šapitó).

K-X-P pohledem Martina Bartoše: Finským K-X-P jsem od počátku koncertu nejednou podvědomě vyčetl okatý souhlas s repeticemi a s tím i jistou dávku decentnosti neslučitelnou s jejich studiovým materiálem. Jejich těkající bicí udávaly směr podmanivým, avšak naprosto jednoduchým kytarovým riffům a zvukům syntezátorů. Nedlouho na to – někde během prvního prozření, že jsme svědky nezastavitelně gradujícího pásma sotva připomínajícího některou z jejich skladeb – jsem se však přistihl v absolutní extázi. K-X-P přijeli do Tasova s workshopem zběsilého tance a zkušenost s poslední půl dekádou Besedy mi nebrání konstatovat, že v Tasově jsem nic tak čirého, promyšleného a přesto improvizačního ještě neslyšel.

Úplným vrcholem bylo však ještě něco jiného. 1flfsoap, duo kytaristy Lukáše Palána a bubeníka Michala Janíka, k němuž se postupně přidal se synťákem Francois Svalis a nakonec ještě dvojice Killiekrankie, vytvořili něco, co se zřejmě nepodobá ničemu, co jsem doposud zažil. Hodinový jam, kde tři interpreti doplňovali jeden druhého, vše sedělo, jak mělo, každý beat byl tam, kde měl. Palánova kytara rezonovala mezi samply Killiekrankie a Svalise a publikum vědělo, že je svědkem vystoupení, které se už nemusí opakovat, takže odměňovalo pětici muzikantů neúnavným tancem.

Sobotní den se nesl s ospalostí způsobenou včerejší párty a vyčerpávajícím horkem. Lidé u pódií vyhledávali těch málo kousků stínu, takže například na Kochlee všichni stáli po stranách vedle pódia ve stínu topolů a před pódiem nebyl zpočátku takřka nikdo. To se ale nakonec změnilo a brněnské trio dokonce dokázalo v tom největším horku odehrát koncert, na jehož závěru si možná k překvapení samotných hudebníků diváci vytleskali přídavek.

(foto: Václav Mach) (foto: Václav Mach)

Týden před Besedou jsem do songu dne házel Wrekmeister Harmonies, na něž jsem byl fakt zvědavý. Přece jen – když se někde sejdou členové Godspeed You! Black Emperor s člověkem, který vypadá a zní, jako by prožil už několik životů, zřejmě to nedopadne líbivými melodiemi. A taky že nedopadlo. J. R. Robinson hned od prvních písní kytaru ani uši diváků nešetřil a jeho projev skvěle kontrastoval s houslemi a klavírem Esther Shaw. Za mě nejlepší syrovost na Besedě, něco takového jsem potřeboval a chybělo mi to. S obdobným zvukem navázala i Anna von Hausswolff, která pro mě byla zřejmě tím nejintenzivnějším zážitkem celé Besedy. Oproti Wrekmeister Harmonies měla uhlazenější zvuk, více změn, andělský hlas a vůbec její drone nebyl tak syrový. Maličká Švédka si koncert neskutečně užívala, na pódiu freneticky tančila, a dokonce z něj i sešla před diváky.

Na obou headlinerech se přitom potvrdilo i něco, čeho si všímám už několik let. Na začátek koncertu se celý plac zaplní a není na něm k hnutí, během něj pak třeba třetina lidí odejde jinam. Letošek nebyl výjimkou, ale není to špatně. Kapely si pak mohou být jisté, že ti, co zůstali, je mají opravdu rádi nebo jsou jimi přikovaní k zemi.

Jeseník má Priessnitz, Brno má Midi Lidi, což vypovídá jak něco o městech, tak o kapelách. V Tasově měli letos obojí. Největší tanec nakonec nepřekvapivě zajistila právě skupina z Brna, s níž vystoupila i někdejší členka Markéta Lisá. Milé překvapení. Většina materiálu byla z posledního alba Give Masterpiece a Chance! a plac byl po celý koncert asi nejzaplněnější a určitě nejživější za oba dva dny. Nenucenosti a komice kreací Petra Marka a ostatních členů prostě lidé stále podléhají. Finále pak patřilo polským technomatadorům RSS B0YS, kteří naplnili všechny atributy závěrečné párty.

Na závěr chci doporučit přečtení speciálního čísla Full Moonu, tzv. Beseda Moon. Pokud jste doteď pochybovali, zda na Besedu jezdit, časopis vám nejen ústy hlavních organizátorů potvrdí, že se jedná o něco v České republice velmi výjimečného, a to nejen oním „něčím“ mezi topoly. Přeji Besedě dalších 25 a více let!

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.