Citty, Pohoda 2016 Citty, Pohoda 2016 Nela Bártová

Díky za to kafe, pane Králíčku!

Pohoda 2016 
reportáže: Zuzana Macháčková | Nela Kovalčíková
fotogalerie: Nela Bártová | Libor Galia

Pohoda se nejen snaží, ale tvrdě pracuje na postu jednoho z nejlepších festivalů ve střední Evropě, což je obtížné zejména s ohledem na polskou konkurenci. Jejím zásadním přínosem pro festivalové dění je zejména naprosto komplexní přístup k rozvoji, nejen po stránce dramaturgie, ale také s ohledem na festivalový servis. Další důležitou devízou Pohody je její přemýšlení o třídenním festivalu jako o místu komunitního setkání pro všechny generace a tomu odpovídající program, ať už jde o alternativní stage k výstupům headlinerů, pestré doprovodné akce nebo kvalitní zázemí pro rodiny s dětmi. Pokud se tu bavíme o komunitní atmosféře, je až s podivem, jak je vůbec ještě možné ji zachovat při třicetitisícovém publiku.

Flying Lotus, Pohoda 2016, foto Nela Bártová Flying Lotus, Pohoda 2016foto: Nela Bártová

Letos zcela vyprodaný festival však svým přístupem buduje důvěru mezi návštěvníky, pospolitost, vzájemnou pomoc a přenosnou „pohodovou“ náladu, takže se tu snad ani nemůžete cítit špatně. A kdyby náhodou, Pohoda je připravena to změnit během krátké chvíle. Nejspíš i proto si může dovolit benevolentnější bezpečnostní kontroly, nezakazovat vlastní jídlo a pití a svěřit takto rozsáhlý festival významnou měrou i do rukou dobrovolníků, tedy spoustě mladých lidí, kteří si lístek nemohou dovolit, ale získávají tu možnost si ho odpracovat. Letošní výroční Pohodě snad okolnosti nemohly přát lépe – perfektní počasí a bezproblémový průběh (zvukařské potíže na hlavní stagi se alespoň za mě nepočítají).

Všechny tyto obecné (a stále opakované) superlativy na vlastní kůži pociťuji mnohonásobně na dvacátém ročníku, kdy po třech letech na Pohodě opět stanuji. Lépe řečeno se pokouším postavit stan (jako v terénním životě trochu nepoužitelný jedinec, který si dosud „užíval“ přespolního spaní, ale též hodinových nočních front na taxík). Je skoro půl jedenácté, tma jak v pytli a na mě se směje asi poslední volné místo přibližně rozlohy mého půjčeného stanu, přímo za kontejnery na odpad. Ve chvíli, kdy provádím všeříkající pátravý výzkum, jak tam zatraceně patří ta tyčka, přicházejí za mnou dvě dobrovolnice s baterkou a za deset minut je hotovo. S vděčností se loučím a jen s malým zpožděním stíhám koncert PJ Harvey.

PJ Harvey, Pohoda 2016, foto Nela Bártová PJ Harvey, Pohoda 2016foto: Nela Bártová

Polly Jean také v případě Pohody udělala výjimku, letiště prý jinak nemá ráda (a své prsty v tomto ústupku má nejspíš John Parish). S arzenálem kritikou ověnčených skladeb, komplet z její letošní novinky The Hope Six Demolition Project nebo také z Mercury Prize honosící se Let England Shake, stojí tu na hlavní stagi jako symbol novodobého britského protest songu v časech, kdy napříč médii rezonuje Brexit. S pokorou a saxofonem v ruce, instrumentálně vybroušenými tóny, čistým sopránem doprovázeným mužskými vokály, zpívá Hey little children don't disappear (I heard it was 28, 000) / Lost upon a revolving wheel (I heard it was 28, 000). Písně na novém albu vycházejí z reality, byť pozorovatelské, a jejich syrovost je znát. Přesto mají pořád schopnost raději rozezpívat, uhranout a zbystřit pozornost než hecovat k politické angažovanosti. Atmosféra koncertu mi připomíná ročník 2012, kdy v podvečer Pohodu zahajovali The Plastic People of the Universe. Tenkrát mírně pršelo a byl to můj vůbec první koncert zde na letišti. Ten jiný, zvláštní svět byl cítit ve vzduchu. Polly Jean přišla s albem Let England Shake v době, kdy Británií otřásaly pouliční nepokoje, a teď ji tu máme znova s deskou výrazově pravdivou, jako by se vždycky uměla trefit do chvíle, kdy ji potřebujeme slyšet.

James Blake, Pohoda 2016, foto Libor Galia James Blake, Pohoda 2016foto: Libor Galia

Brexit se propírá i na Pohodě, v tiskovém centru, kde je otázkou konfrontován James Blake (celý záznam zde). Trochu na rozpacích, nejspíše se ani necítí v roli jakéhokoliv mluvčího a svěřuje se, že sám není reprezentantem většinového rozhodnutí. Nešťastný z volby svých krajanů, nakonec po dlouhém přemýšlení o tom, s kým chtěl v budoucnu spolupracovat, prohlásí, že s Evropou. Vím, že kdyby to řekl jiný umělec, ušklíbla bych se: dejte jim to, co chtějí slyšet. James Blake snad ale ani nedokáže být neupřímný. Dobré citové rozpoložení bylo na něm vidět v osm hodin večer a za hodinu a půl na stagi předvedl jedno z nejlepších vystoupení, jakého jsem za celých pět ročníků na Pohodě byla svědkem. Se dvěma doprovodnými muzikanty, vše naživo, chytře míchal pomalejší soulové skladby z nového alba The Colour In Anything i starší kusy a zhruba od poloviny jeho setu už se převážně jen tancovalo. Po setmění se ještě více umocnila intimita koncertu, ale usínat vás nenapadlo ani na chvíli.

Jaká by to také byla škoda, když po obě noci pátku i soboty běžel jeden roztančený set za druhým, na progresivní elektroniku jste mohli zajít do Visegrad Clubu nebo na Red Bull Stage, Nay Tanečný dom pak často duněl rytmy reggae, dancehallu a dubu, beaty tepaly samozřejmě i v rozsáhlé tančírně Space Areny.

V pátek večer se odehrál set, který se pro mě stal jedním z vrcholů celého festivalu. Možná se ztratí pod záplavou hodnocení velkých pódií, vždyť tam přece vystupovali Sigur Rós a Parov Stellar, dvě naprosto neslučitelné entity, jež však působí jako magnet na lidi. A pravda je, že na stagi sponzorované výrobcem energetických nápojů, který po světě provozuje vlastní akademii pro elektronické umělce, bych až takové zázraky nečekala. Throwing Snow rozjíždí party divokou a nespoutanou a já žasnu, čeho je schopen, vzpomínajíc na jeho pražské vystoupení na Spectaculare, které bylo rytmicky i vizuálně poutavé, ale tohle jsou nebesa. Nové album Axioms londýnského producenta vám ani z jedné třetiny nenabídne to, co s ním můžete zažít naživo. A ví to i Astronautalis, který felí s kámoši dva metry ode mě. 

DETEKM, Pohoda 2016, foto Zuzana Macháčková DETEKM, Pohoda 2016foto: Zuzana Macháčková

Spala jsem málo a mezi jednou a druhou ranní je to na mně znát. Jiný Brit, producent Koreless, mi na stejném místě simuluje Silent Night. Slow tempové ambientní pasáže vnímám polospánkem a každou chvíli mě probere řežba zvukových barev, neboť právě na této dynamice je jeho set postaven.

Pokud jsme u toho, na jakých setech se dalo letos na Pohodě nejlépe zničit, jsem šťastná, že jsem kolem druhé v noci na sobotu zavítala do Space Areny na Islanďana Bjarkiho, který sype techno tak nehorázným způsobem, že zapomínám na vtírající se potřebu spánku a drtíme parket s doteď úplně neznámými lidmi. Throwing Snow, Koreless, Bjarki, slovenský Stroon, čeští Citty nebo DETEKM, domácí (tedy trenčínský) producent patří k těm nejvíce zapamatovatelným z elektronické scény a nechce se mi tomu ani věřit, když mě vábí svými trojrozměrnými vizuály jedna z těch větších hvězd zářících jménem Flying Lotus. Uprostřed dvou pláten stojí za malým počítačem a světlem a všemi barvami protkaný vizuál ho obklopuje jako iluzorní říše divů. Je to krásné, ale mám nepřekonatelné nutkání jít se podívat do Visegrád Clubu, co se to tam sakra ozývá za šrumec.

Wojciech Kucharczyk, Pohoda 2016, foto Zuzana Macháčková Wojciech Kucharczyk, Pohoda 2016foto: Zuzana Macháčková

Wojciech Kucharczyk. Jméno, které budu skloňovat pokaždé, až se mě někdo zeptá, jak bylo letos na Pohodě. Ani na moment nelituju, že jsem opustila impozantní set Flying Lotuse a už to se mnou háže na všechny strany, svoje tělo neovládám, přesto se pohybuje jaksi samo přesně tak, jak Wojciech velí svými paličkami. Tento chlapík z Polska je čaroděj. Stačí mu k tomu trochu klaustrofobická projekce, pár analogových čudlíků, dvě hůlky, jakási ozvučná deska a nenahraditelné charisma. Flying Lotus je ohromující, ve stejnou dobu však kážou taky svůj trashový hip hop Ho99o9 v Europa stanu, půlnoc ze soboty na neděli je tak dilematem největším.

Každý umělec má v rámci turné projekce dle vlastního konceptu, ale dost často to bývá doména zejména hlavní stage a dražších produkcí. Letos hraje Pohoda všemi barvami ve 2D i 3D, audiovizuální sety nejsou výjimkou, nepřehlédnutelné jsou při setu DJ Shadowa a zrovna tak na Red Bull Stagi. Ve Visegrad Clubu koukám v pátek na Laser Bros, česko-rakouské duo, které hudbu projektuje synchronně přímo na plátno.

Saul Williams, Pohoda 2016, foto Libor Galia Saul Williams, Pohoda 2016foto: Libor Galia

Společenská kritika k Pohodě patří, diskuze na celou řadu témat a literární čtení už tu zcela zdomácněla, pódia jsou však otevřená výpovědím těch, kteří s nimi umí pracovat hudebně. Na výstup Saula Williamse jsem se velmi těšila, proto mě i dost zklamal zvukařský fail, kdy nevýslovně přebujelé basy způsobily při koncertě na half playback celkovou nesourodost Saulova projevu a hudby. Ve snaze navázat interakci alespoň na lidské úrovni, rozeběhl se mezi lidi a dobrou čtvrtinu koncertu odzpíval z publika. V závěru se zvuk srovnal, ale to už bylo snad celé jeho album MartyrLoserKing přehráno a poslední čtyři skladby úplně nespravily celkový dojem. Na Pohodě jednoduše bylo až příliš mnoho vystoupení, která šlapala od začátku až do konce.

Je to hit za hitem“, lascivně poznamenává Petr Marek, když Midi Lidi představují novou desku Give Masterpiece a Chance publiku, které je snad ještě hustší než loni na Young Fathers. Kdo by to byl řekl do brněnské party šprýmařů, kteří jsou na Pohodě sázkou na jistotu tancujících končetin. Tentokrát stojí před výzvou opravdu hrát, rozumějte, na opravdické nástroje, a jestliže jsou, jak sami často tvrdí, v čemkoliv nesví, publikum je stejně chce. Pod tou rouškou lehoučké odpolední zábavy a vytváření prapodivných pohybů se však skrývá i kritika morálky. Spíše než by se nadávalo na poměry, vyzývají Midi Lidi k zodpovědnosti za vlastní životy.

Mezigenerační festival, to už tu jednou zaznělo. Čím se to projevuje? Nikomu se tu nic nevnucuje a nikdo se tu ani na moment nenudí. Na hlavní stagi hrají Prodigy a přítomen je nejrozsáhlejší dav, jaký jsem tu za těch pět let viděla. V druhé půli toho davu mnoho slyšet není. Legenda devadesátých let mě moc netáhne, vlastně jsem je neposlouchala ani na střední. V areálu je příjemně polomrtvo a můžete zkusit všechny ty věci, na které jsou celý den fronty. Na Red Bullu maluje svůj najazzlý funky soul producent Thundercat a Jana Kirschner má plno. Pohoda si může dovolit pozvat choreograficky náročný nizozemský soubor na jednu z hlavních stagí v pátek večer a v horké poledne dát dvojitou porci filharmonie. Janáčkova ostravská hraje klasiku největší, zahajuje Vltavou a já už předvídám: „Je to hit za hitem. Nádhera.“ Když už ten orchestr máme na pódiu, za hodinu na to si s ním zahrají ještě kladenští Zrní. Spojení, které pochází z hlavy Zlaty Holušové, doplňuje sérii mimořádných hudebních zážitků. Málokterá česká kapela dost popová na to, aby ovládla hlavní stage, nabízí zároveň inteligentní texty a zaslouží si takto honosný doprovod.

Pohoda 2016, foto Nela Bártová Pohoda 2016foto: Nela Bártová

Dvacátá Pohoda je za námi. Prodigy mě dneska vůbec nezajímají, ze Sigur Rós jsem odešla, protože za světla v daný moment jsem s nimi nedokázala souznít. Saul Williams vlivem technických okolností naživo úplně nepřesvědčil. Tři dny jsem spala za popelnicemi. Ale zabijte mě, jestli to nebyl ten nejlepší ročník, jaký jsem kdy na Pohodě zažila.

Pohoda 2016, Trenčín – letiště, 7. – 10. 7. 16

Pohoda 2016: reportáž Nely Kovalčíkové

fotogalerie Nely Bártové | fotogalerie Libora Galii

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.