Neil Cowley Trio, Olomouc – Jazz Tibet Club, 1. 11. 12 Neil Cowley Trio, Olomouc – Jazz Tibet Club, 1. 11. 12 Libor Galia

Dvě tváře moderního jazzu – Mammal Hands a Neil Cowley Trio

Současnou podobu moderního britského jazzu definují čtyři kapely: Neil Cowley Trio, Portico Quartet, GoGo Penguin a Mammal Hands. Stále živé jsou už „pouze“ tři z nich, neboť Portico Quartet přesedlali k trip hopu. A dvě z nich – Mammal Hands a Neil Cowley Trio – v krátkém sledu po sobě zavítaly v listopadu do olomouckého Jazz Tibet Clubu. Ideální příležitost pro jejich vzájemné srovnání.

Kdybychom si poskládali čtveřici zmiňovaných kapel na časovou osu, pak by Neil Cowley Trio a Mammal Hands stáli na opačných koncích – první jmenovaní jako služebně nejstarší, druzí jako (relativní) novicové. A podobně vzdálení, byť se to na první poslech nemusí zdát, jsou i při srovnání jejich jazzové poetiky.
Začneme-li hlavním výrazovým prostředkem, pak můžeme mluvit o dichotomii struny–žestě, klavír–saxofon. Neil Cowley je jedním z nejlepších pianistů na ostrovech a žádá si jej i svět pop music (že ano, Adele?), takže není divu, že hudba jeho tria stojí především na jeho svižných prstech, kouzlících na klaviatuře. U Mammal Hands plní hlavní roli saxofon (a občas klarinet) Jordana Smarta, výpravný, freejazzově nespoutaný, všepohlcující, tesklivý.

Ona tesklivost a rozervanost je zvukem saxofonu jako takového již víceméně předurčena, Mammal Hands ji však strukturou svých skladeb ještě více umocňují. Propadají totiž niternému lyrismu a snaží se o zhudebnění skrytého lidského výrazu – zintenzivňují a gradují komorní emoce z počátků skladeb do hutných finále. To Neil Cowley Trio jsou co do stavby a pozadí skladeb hravější, srozumitelnější a epičtější. Jejich kompozice se rozvíjí kolem daných příběhů, konceptů a asociací (mnohdy absurdních), které při představování skladeb neopomíjejí zmínit, takže posluchač, místo aby se nechal pohltit nefigurativní celistvou atmosférou jako u Mammal Hands, si spojuje vjemy s konkrétními představami, obrazotvorností. Na rozdíl od Mammal Hands je mu Neilem Cowleym poskytnut klíč k interpretaci.

Ruku v ruce s tím jde i větší krystaličnost cowleyovských melodií. Jakkoli si na půlku olomouckého koncertu Neil Cowley a spol. přizvali „hosta přes elektroniku“ a skrovným užíváním syntezátorů a smyček jako by chtěli částečně zaplnit místo po odchodu Portico Quartet, stále mají, jakožto „staříci“ zmíněné čtveřice, spíše tradicionalistický přístup k jazzu. Dotýkají se vážné hudby, ctí rozvolněnou jazzovou formu, čistotu jednotlivých nástrojů – klavíru, kontrabasu a bicích. Mammal Hands, na druhé straně, budují spíše hutné, hlasité stěny a formálně se dosti blíží elektronické hudbě (naživo o to více), z níž se nepřímou evolucí zrodili. Klavír a bicí víří ve smyčkách a udávají tepající, téměř beatový rytmus, saxofon se nad tím vším vznáší v promyšlené improvizované „producentské“ exhibici, která nepředvídatelně přechází od harmonické něhy až k dráždivé experimentální deformaci á la Colin Stetson.

Přesto, paradoxně, si člověk více „zatrsá“ u Neil Cowley Trio. Mammal Hands jsou hudebně i osobnostně introvertní, nesmělí, předání obsahu má u nich přednost před performancí. Proto je požitek z jejich skladeb určen hlavně k vnitřnímu užívání, ke kumulování emocí za zavřenýma očima, které následně spontánně vybuchnou v hlasitém potlesku po doznění posledního tónu. Neil Cowley se svými kumpány jsou naopak extroverti a showmani, akt hraní je pro ně u koncertu stejně důležitý, ne-li důležitější než sdělovaný obsah. S publikem průběžně pracují a koketují a kombinací britského gentlemanství a černého humoru jej chytře získávají na svou stranu. Lidé tak nedávají průchod emocím pouze po doznění skladeb, ale spolupracují i během nich – tancují, křičí po sólech jednotlivých hudebníků, utváří jazzový koncert s rockovou atmosférou. Trochu se tím ztrácí klid pro Cowleyho zadumanější kousky, ale o to více vynikne jejich hitový a přístupný potenciál.

Ve výsledku jsou nicméně obě tváře této jazzové moderny oslnivé a nedá se říci, která převyšuje tu druhou. Je zajímavé sledovat, jak se hudebníci vzdálení sotva o půl generace a působící ve stejný čas i stejnou dobu dokáží lišit a zároveň utvářet svébytný žánrový proud. Jak na stejném pískovišti dovedou působit kluci z generace digital natives, kteří vyměnili elektronické mašinky za živé nástroje a poukázali na blízkost jazzu a promyšlené klubové elektronické muziky, a tři chlápci střední generace, kteří vyrůstali dávno před internetem, ale přesto dokázali nalézt spojnici mezi vysokým jazzovým uměním a chytlavostí současného virtuálního popu.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.