Peter Edwards, Noise Kitchen Fest 2016 Peter Edwards, Noise Kitchen Fest 2016 Václav Mach

Páječky, techno a Space Lady

Mikrofon mi prosím zapni, až mi začne blikat žárovka na hlavě.“ Stop. Poslední květnové víkendy se v brněnské Praze děly věci, které odhalily, jak je experimentování se zvukem a pájení vlastního DIY synťáku mylně vnímáno jako záležitost hrstky fetišistů. Začalo to už malým workshopem ze soboty na neděli 21. května, kdy v rámci Muzejní noci několik odvážlivců pájelo pod vedením zkušeného Jana Sůsy vlastní amatérský radiopřijímač. Čtyři hodiny čisté práce a druhý den další tři. Večer vytáhnu doma anténu a navzdory blízkému kopci skutečně slyším vzdálené písničky z FM stanic. Tak jsem to dokázala. Funguje.

Noise Kitchen Fest 2016, foto Václav Mach Noise Kitchen Fest 2016foto: Václav Mach

Ve workshopu převládal ženský kolektiv a ženy v elektronické hudbě, to bylo pro změnu téma na festivale Noise Kitchen Fest, který se konal následující víkend. Showcase výrobců nezávislých i větších prodejců modulárních syntezátorů, pedálů nebo bicích automatů a DIY hraček všeho druhu doprovázela přehlídka producentů a producentek z lokální scény i ze zahraničí. Škoda, že jsem si ani jednou nestihla žádný nástroj opravdu vyzkoušet, protože po oba dny bastlíře z nádvoří brněnského kulturního prostoru Praha vyhnala přeháňka. Sice jen pohrozila, nicméně bylo už schováno. Opravdu se obloha roztrhla až během sobotní noci, kdy ze střechy Moravské galerie padal ohromný vodotrysk. Lepší vizuál genia loci si pořadatelé nemohli přát, i když jim počasí zkrátilo expozici.

Prahu a přilehlé nádvoří doplnil pro festival taky pop-up klub Blokk, který je letním rozšířením jiné kavárny a občasného koncertního prostoru Skøg. V Brně se čím dále více nezávislá a podzemní scéna rozvíjí skrze spolupráce, ne vzájemnou konkurenci, a nese to velmi dobré výsledky, za které můžeme považovat třeba i návštěvnost tohoto festivalu a různorodost lidí, kteří se zde sešli.

Kritzkom, Noise Kitchen Fest 2016, foto Václav Mach Kritzkom, Noise Kitchen Fest 2016foto: Václav Mach

Festival nabízel nejen možnost vyzkoušet, jak který nástroj funguje, ale také workshopy, při nichž si každý zájemce mohl svůj vlastní modulár spájet. Vzorem tu sloužil arzenál brněnských výrobců Bastl Instruments, tedy kolektivu, jenž předvádí a prodává tyto nástroje ve svém „butiku“ Noise Kitchen sídlícím na Skleněné louce. Po vytrvalém pájení předchozí víkend jsem si tentokrát cínem spojila pouze rozbitou náušnici (a pak, že to není pro holky). Za pár minut začala debata o komunitní platformě female:pressure, kterou vedla Mary C z Rádia Wave. Jejími hosty byly hithertoo, Češka nyní usazená v Berlíně, a Marine Drouan, francouzská producentka vystupující pod jménem Kritzkom. Po krátkém povídání o tom, jak se obě umělkyně dostaly ke své hudební tvorbě, se debata stočila k činnosti female:pressure, mezinárodní databázi sdružující v současnosti kolektiv asi 1700 hudebnic, DJek, vizuálních umělkyň i teoretiček z oblasti elektronické hudby. Založila ji rakouská producentka Susanne Kirchmayr (aka Electric Indigo). Podstata této platformy je zřejmá – na festivalech i v médiích převládá představa, že je na elektronické scéně málo žen a není z čeho vybírat. Databáze je důkazem zastaralosti či nepravdivosti tohoto obecného mínění a pomáhá ženám dostat se k příležitostem. Ať už jsou důvodem předsudky a omezené možnosti žen se prosadit nebo snad menší potřeba soutěživosti, line-upy mnoha festivalů potvrzují, že práce v této oblasti je třeba.

hithertoo, Noise Kitchen Fest 2016, foto Václav Mach hithertoo, Noise Kitchen Fest 2016foto: Václav Mach

Hudební program v pátek bohužel utrpěl dost velkým zpožděním, kdy se mezi uklízením expozic a chystáním na koncert Dirty Picnic pár hodin vůbec nic nedělo. Trio z Brna lákalo na uhrančivé melodie a příjemnou elektroniku s retro soundem evokujícím nejblíže novou vlnu. Byla to dost možná jedna z posledních příležitostí je vidět hrát naživo, protože Dirty Picnic si nyní plánují dát dlouhodobější pauzu. Svým repertoárem se asi nejvíce vymykali, po nich už následovaly řezané beaty, hlukové stěny a minimalistické klubové techno. Kritzkom, navzdory svému francouzskému původu, udělala z brněnské Prahy berlínskou tančírnu. Silný až fascinující kontrast vytvořilo její nepřetržité tepání a víření tónů s noisově drtivým technem Petera Edwardse. Osobně mám tento hlukový bordel ráda. S měňavým světlem v malé kopuli působil ještě impozantněji a s přechody do frenetické rytmiky či rozličných zvuků připomínajících field působil jako emocionální průplach duše. Že hlavní hvězdou o půlnoci prvního festivalového večera měl být původně Luke Abbott? Nevadí.

Poté se znovu rozjel party beat berlínského techna, které však vycházelo z rukou české hithertoo a kromě tančení na nohou se mohlo tančit i očima po projekci, kde promítala své metafyzické vize VJka AKA 47, kterou známe z dua Space Love.

Noise Kitchen Fest 2016, foto Mizuki Nakeshu Noise Kitchen Fest 2016foto: Mizuki Nakeshu

Druhý den vzala do svých rukou nejdříve Mary C, příjemným zpestřením byl set francouzské producentky Bluereed, která experimentuje krom jiného se zvuky kalimby. Dramaturgie Noise Kitchen Festu vlastně neúčastí Luka Abbotta mnoho neutrpěla. Napříč programem zářila jména místních rezidentů napojených na Bastl se zahraničním hostem až z dalekého Tromsø, Perem Martinsenem, který s projektem Mental Overdrive reprezentoval norské techno se zábavnými raveovými polohami, a již zmíněné producentky. Snad jediný stereotyp zůstal, ženy zastupovaly jemnější party beaty a subtilnější formy taneční elektroniky, odvážnější hlukový virvál byl zejména v rukou lidí od Bastlů.

Variabilnější experimentál s prvky ambientu i drone music pak prezentoval Jacques Custod z Petržalky. Brněnský producent HRTL, jako tradičně i na showcasech svého kazetového labelu Bűkko, celou přehlídku uzavíral. Tentokrát zvolil klidnější formu po většinu setu, aby pak veškeré zbývající tančící definitivně rozdrtil v poslední čtvrthodince vygradovaného, nepřetržitého noisu.

Kutya, Brno, 29.5. 16, foto Libor Galia Kutya, Brno, 29.5. 16foto: Libor Galia

Tímto víkend neskončil, jak by se mohlo zdát. V neděli nás čekal ještě jeden velmi zvláštní koncert. Tak už svítí? Nejdříve představila své písně Kutya, neboli Markéta Lisá, šperkařka, VJka, animátorka a hudebnice svázaná s uskupením Midi Lidi, která také vede v brněnské Praze s Janou Úlehlovou workshopy pro děti, v nichž se mohou seznámit s tou méně tradiční hudbou, zvukovým experimentem a výtvarně při tom tvořit. Snad se neubráním tomu kontextu, ale některé její texty zněly trochu jako z písniček pro děti, s přírodní tematikou, jako z pohádky. To však nemyslím v žádném případě pejorativně, každé narušení společenského cynismu je spíše vítané. O to více pak kontrastovaly konkrétnější výpovědi ze života se samplováním Depešáků. Markéta nápaditě pracuje s elektronikou, občas míří i k eklektickému mixu a do toho zpívá svým vysoce položeným, místy poetickým hlasem.

Džumelec, Brno, 29.5. 16, foto Libor Galia Džumelec, Brno, 29.5. 16foto: Libor Galia

Zasmát se životu a jeho každodenním hloupostem je třeba v každé době. Jak jinak charakterizovat napůl vyprávěné a napůl zpívané „pesničky“ lo-fi písničkáře Džumelce, kterým sám svůj styl popisuje jako krajinárský rap? Tento košický samorost hrál na stejném místě už loni u příležitosti oslav umění, ale stále je pro mě jedním z velkých objevů slovenské písničkářské scény. Nakonec jeho přirozenost vytváří poslechový zážitek, aniž byste museli rozumět textu, který je jinak k plnému pochopení Džumelcovy tvorby celkem podstatný. I můj kolega z rádia Simon Botten, Angličan žijící v Brně, se během celého jeho koncertu neustále pousmíval. Džumelec má svou vlastní zvukomalbu, poetiku i smysl pro humor, který vyjadřuje textově, přednesem, rytmicky.

Space Lady, Brno, 29. 5. 16, foto Libor Galia Space Lady, Brno, 29. 5. 16foto: Libor Galia

A nakonec je tu ona tajemná lady. Pokorná, nadšená z postupného zaplnění prostoru lidmi. Žárovka se konečně rozsvítí a Space Lady hraje na svůj Casiotone MT-40, zpívá do toho poklidným sopránem a proměňuje tak Prahu v sanfranciskou kapli z budoucnosti. Květinový surrealismus, pouštní píseň sedmdesátkového sci-fi, George Lucas na LSD. S dojetím mluví o svém prvním manželovi Joelovi Dunsanym, Cosmic Manovi, s nímž má tři děti. Její druhý manžel a manažer, Eric Schneider stojí u dveří a jakékoliv emoce nedává najevo. Space Lady je zvláštní bytost, zodpovědná za jednu z nejdivnějších popových nahrávek (tou jsou „její největší hity“, neboť vlastně dlouhodobě hrála jako pouliční muzikantka bez labelu). Repertoár této vesmírné dámy tvoří několik coverů známých písní například od Beatles, Davida Bowieho nebo Steppenwolf. Napsala si i některé vlastní, ale nejvíce ční melodie onoho muže. Cosmic Mana. Synthetize Me zní v hlavě ještě pár dní poté. V dobrém i zlém. Na tenhle koncert jen tak nezapomenu.

Noise Kitchen Fest 2+Space Lady, Džumelec, Kutya, Brno - PRAHA/Fórum pro architekturu a média, 27.-29. 5. 16 

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.