Na slovo nostalgie zaznívající ze všech stran a které mi evokuje citově objemný kýč v perspektivě uvězněné ve skleněném akváriu jsem alergická už několik let. Přesto jsem nenašla lepší výraz, kterým bych letošní 20. ročník zvládla uchopit. Ne, opravdu mi nekanuly slzy, když jsem se spolu s několikaletými pracovníky Pohody v mírné opojenosti vlnila na dj set Michala Kaščáka, který jsem pracovně pojmenovala „Kaščákův DJ sen”. Přesto mi jakožto letitému návštěvníkovi festivalu navodil kouzelný start v podobě mixu svých oblíbených interpretů, kteří na Pohodě do letošního ročníku vystupovali.
První den a anti-establishment
První den odpočívám na prozatím čisté matraci mezi slunečnicemi za klavírního doprovodu v podání hippie skupinky, jejíž interpretace Beatles mě nerozezlívá a naopak navozuje naprosto čirý pocit klidu a souznění. Snad jediné místo, kde se při smluveném srazu na Pohodě nejde minout. Naládu dokresluje zelený oblak vznášející se nad skupinkou vedle nás. Pohoda byla vždy o pohodě. Ještě víc ale o svobodě a otevřené společnosti, jak by mohlo přeneseně zaznít z minaretu, jehož model zastupuje první minaret na Slovensku a reaguje tak na silné společenské téma.
(foto: Libor Galia)Společenské a politické téma markantně zaznívá z posledních dvou alb PJ Harvey Let England Shake (2011) a The Hope Six Demolition Project (2016), které dominují jejímu letošnímu setlistu na Pohodě. Rozsah jejího vokálu několika poloh nás střídavě provádí tématem vypořádávání se s vlastní historickou rolí, hledáním odpovědí v kontextu anglických dějin a jejích zásahů do společnosti započatých první světovou válkou a globálnějším náhledem na socioekonomickou problematiku válek a chudoby. Čtvrteční večer tedy na hlavní stagei patří neklidným a vzpurným narážkám Polly Jean a jejího alternativního rocku s folkovými nádechy. Rozčarování a reflektivní komentář v písni A Line In The Sand upozorňuje na lidskou nepoučitelnost. PJ vnitřně sumarizuje a v textech pak poukazuje na tok dějin a deziluzi vyvolanou cyklickou repeticí nejen společenských chyb, ale i osobních soubojů odehrávájících se na pomezí osobních radostí a bran do pekla. Původně se rozhoduji, že nepřikrášlené hrůzy ztvárněné typicky přízračným a znepokojujícím provedením nebudu komentovat, neboť mohou působit jako zavádějící. Nakonec však vyhovím potřebě jít proti sobě a více do hloubky, což ale oproti předchozí tvorbě nutně obsahuje jakoukoli měrou se vztáhnout a interpretovat pokřivené obrazy, které si z textů skládám.
Transformuje osobní zpověď na kolektivní apel (nikoli samotným textem, ale možná záměrně) a já se, když to přeženu, při poslechu The Community of Hope nebo The Orange Monkey cítím jako na Marlowově pouti v Heart of Darkness. Zachycuji slova Down By The Water o utápění nevinnosti („That blue eyed girl became blue eyed whore”) a o další dva songy později začínám přemýšlet, zda není River Anacostia pokračováním a rozvinutím osobní linie stejného vyprávění do širší roviny, kdy už se bahnem brodíme všichni a tážeme se, „co se s námi stane”. Intenzitu projevu téma posledních alb neutápí, nicméně se nacházím ve stavu, kdy nejsem s to si plně uvědomit a zamyslet se nad jejím apelem do takové hloubky v davu tisíců fanoušků.
Chvílemi se mi v dálce na pódiu jeví jako pokorná a pokojná zaznamenavatelka, nikoliv mstitelka. Krom opakované adresace Ježíše a Boha si všímám prvku, který se v podobě živlu, především vody, objevuje v jejich textech poměrně často (Down By The Water, We Float, River Anacostia, To Bring You My Love atd.), ale vzhledem k prchavosti a hlouběji neprozkoumané roviny tohoto povšimnutí si nechávám pozorování významové složky a jakékoli úlohy přírodních elementů ve spojitosti s osobní nebo společenskou výpovědí na reflektivnější poslech než z místa těsně před zvukařem. Má romantická a vyzývavě oděná duše postrádá We Float, The Whores Hustle… nebo cokoli z alba The Stories from the City, The Stories from the Sea. V jejím pohledu na svět poukazujícím na mlčení, krátkozraké přehlížení a nedostání vlastní i kolektivní zodpovědnosti cítím rezignaci a vyděšenou ztracenost. Ukazováček na skryté motivy pak po koncertu s někým probírám a dokonce přijde řeč na Hemingwaye. Apel je dokonán.
Slovní flow dne druhého
Splést si trenčínský festival s Coachellou se podaří málokomu, přesto se najdou ti, jimž k dotažení free-spirit vzezření chybí jen poslední trend plochých reflexních sluňáků. Ve valné většině sice jen postávají u stánků na levný PR a drahý raw smoothie, ale jsou krásní. A to oku procházejícího stačí. Aby nedošlo k mýlce, raw džusy miluji, obzvlášť ty za 5 euro k snídani po noci protancované na ruskou DJ producentku Ninu Kraviz, z jejíhož tech-house setu si pamatuji masu tepající v beatu, ozářenou pestrobarevným osvětlením v potemnělém modrém stanu.
(foto: Libor Galia)Rozumím tomu, proč je Pohoda tolik vděčným festivalem i pro interprety. Středoevropské publikum slovenského festivalu působí oproti těm západním a severským jako nový náboj, generátor adrenalinu a motivátor pro vrcholnou performance. Centrum dění a pozornosti je tedy skutečně situováno na stage a ne tolik pod ni, kde se odehrává individualistická sebereflexe v podobě záznamu sebe samého v přítomnosti umělce zaznamenaná na snapchat, instagram či jiné sociál.médium jinak leklého a nezúčastněného davu. Proto na Pohodě pravděpodobně tolik „encores“, na jiných festivalech tak atypických.
Letošním největším zážitkem a překvapením je pro mě však technokratický prorok, dystopický kazatel a pódiový poet Saul Williams. Můj entuziasmus nezpochybňuje ani zvukařské martyrium, na které musí být král i loser (nejnovější album MartyrLoserKing, pozn. edit.) newyorské slam poezie, který mj. spolupracoval s Allenem Ginsbergem, více než připraven. Možná tomu nevěnuji tolik pozornosti z předních linií, možná jsem ohluchlá, protože stojím příliš blízko beden na předchozím koncertu Astronautalise. Do stanu však přicházím, když už Saul káže mezi lidmi a strhává různorodé složení davu svým novocírkevním projevem. VJ-ing na obrazovce za Saulem (podle slov jeho guide managerky jeho vlastní) intenzivně podkresluje multimediálně laděnou výpověď podmračeného Saulova důrazu. Zachycuji piánem v kulise doprovázenou poetickou slovní magii ve formě jednoho nádechu „Red stains on the concrete“ z Horn of The Clock-Bike a chvíli si představuji, jak vypadá ekonomika pošírovaná šváby.
V Saulově bdělost navozujících podnětech se fantazii meze nekladou. Nabádá k hackování kolektivního nevědomí, vysmívá se poplácavající se ignoraci. Diabolický posel ministerstva pro nespravedlnost páchanou na celebritách doručuje skrz provokativní obrazový podkres významy těm, kteří chtějí číst mezi řádky. Uvědomělým pohupováním a přivřenýma očima vzbuzuje naléhavost, která zprostředkovává rebelující touhu pokálet iluzi a institucionalismu. Vytrhnout jedince z každodenní mašinerie. Sebejistě doplňuje zvoláním „Fuck, you understand me!" – Chápu a doufám, že netápu. Pro někoho, kdo prahne po výkladu textu balancujícím mezi subjektivně-objektivními presumpcemi a společenské reflexi jede nejnovější album vcelku bezpodmíněčně on repeat. Při pozdějším srovnání s jeho (a nejen jeho) předchozí tvorbou si uvědomuji, že hudba se, oproti úniku do uměleckého světa melodické básně, stává opět statementem – prostředkem k projevu kulturní a společenské nejistoty, zdviženým ukazováčkem a reflexí obav z budoucího vývoje. Zjišťuji, že Sigur Rós potřebuji poslouchat sama, nikoliv v davu.
(foto: Libor Galia)Den třetí aneb Slunce svítí
Je po poledni a já bravurně kličkuji s ručníkem přes rameno od sprch ke stanu. Soundtrackem mi budiž Sex je náš / dělá dobře mě i tobě. Ve frontě na sprchu, která je na letošním festivalu dvojnásobně kratší u dámských sprch než pánských, máme Davida Kollera jako na dlani. Teda za zvukařem, takže spíš na dosah konečků prstů.
Když mě náctiletá Slovenka ve frontě žádá o cigaretu na přímém slunci, ještě netuším, co mě v sponzorovaném stanu čeká. Nejen, že pára a vlhkost ve sprchách umocňuje Kollerův oduševnělý projev evokující rockovou tesknotu Lucie začátku milénia, do toho se v jeden moment z valné většiny koutů rozlíhá doprovodné, ku mému překvapení hlasově čisté dívčí pobrukování: chci zas v tobě spát. Odcházím bizarně osvěžená dalším záchvěvem sentimentu a spěchám do vesmírné SLSP arény.
Na první poslech mi Poliça připomíná Austra, Daughter a Warpaint. Oproti vystoupení Warpaint v roce 2012 však nezůstávám přikována a odzbrojena projevem Emily Kokal, těžko schopná nádechu při poslechu prosebné výhrůžky: Don’t you call anybody else baby. Melancholie v zábalu hravého povznesení a podání Poliça ukládá třetinu plného stanu ke spánku a uklidňuje jej v jeho vyčerpání ze slunce. Zbylý rozmělněný dav se vlní, rozpouští si vlasy a čaruje rukama ve vzduchu v předních řadách pod pódiem, kam se po prvních skladbách přesouvám zezadu i já.
Tóny se rozplývají při laskavém a zároveň pronikavém vokálu rozeznívajícím něžné „Can not fuck you enough“ skladby Lose You a na otázku zpěvačky „Whats to lose“ si na první poslech odpovídám, že máloco. V uších mi stále zní „Fever High Fever High” ze skladby Kind. Tajnůstkářský a jemně zastřený pohled hlavní interpretky v tomto okamžiku předznamenává pro mě zatím skryté lyrické poselství alba United Crushers.
(foto: Libor Galia)Čím víc mě večerní slunce u hlavní stage pálí do tváře, tím více se přibližuji do předních řad. A nelituji. Přesně na čas nastupují Savages. Britská post-punková čtveřice probouzí dívčí sílu vtělením poměrně jednoduché, zato nevybíravě trefné lyrické emancipace do ztělesnění dramatického projevu Jenny Beth. Ta pobíhá po pódiu, pevně svírá mikrofon a svíjí se v předklonu, zatímco rozhazuje pramínky černých uhlazených vlasů jako vlákna namotávajíc zraky k pódiu.
Po debutovém Silence Yourself (2013) přichází Savages s příručkou, jak zbožňovat život a učit se lásce skrz vědomí vlastní konečnosti. Oproti punkovým kořenům se post-punkové Savages vyhýbají ideologickému hněvu a punkovému pokoření systému a rebelují texty převážně o lásce, adrenalinu, vášni a temnotě, která různé formy lásky obklopuje. Pocity viny a vyrovnání se s lidskostí, která člověka zavede až k extrémitám a existenciálám života, prosakují celým letošním albem Adore Life (recenzi čtěte v Bedekru). Zpěvačka přenáší sílu v nedokonalosti lidských voleb s prudkou, ale stabilní sílou vyvěrající z ostrosti jejího pronikavého pohledu doprovázeného pobídkou ve formě spojených prstů směřujících k nebi. Už v tento moment si nedovedu představit, jak by vystoupení bez jejího specifického neodmyslitelného afektu, kterým si diváka podmaňuje, strádalo. Publikum si omotává kolem prstu stejně jako šnůru od mikrofonu kolem krku.
Skladba Adore přichází před přídavkem v podobě singlu Fuckers. Textem „Maybe I will die maybe tomorrow so I need to say / I adore life” a přesvědčivým provedením Jenny Beth přikovává dav do pospolitosti soumračného momentu: Rozerváni mezi kontemplací a potřebou aplausu, neschopni ničeho dalšího, podléháme zpěvaččině hlasu a její urgenci. Chce se mi říct I needed something new, ať už v obecné rovině nebo v podobě hudebního zážitku, který vytrhává posluchače z běžného fungování, a nepřišla jsem zkrátka.
James Blake se z Orange stage obdivuje výhledu na kopce obepínající letiště a já se obdivuji výhledem na něj a jeho hudební doprovod, který se potutelně až přidrzle usmívá po celou dobu skladby Limit To Your Love. Koncert je protkán rychlejším beatem, pro mě už od budapešťského vystoupení v rámci Electronic Beats před pár lety, trpělivě očekávaným. Balancuje mezi starou a novou tvorbou a dodává jí tanečnější rozměr.
Během tiskové konference se dovídáme, že aktuální The Colour in Anything je oproštěno od marketingového záměru zalíbit se široké veřejnosti. Prozatím bez vizuálního doprovodu, který by pochopení umělcova světa přenášelo do kontextu umělce jiného.Krom toho se poměrně osobně vyjadřuje k vlastnímu přerodu z úzkostí do stavu, kdy nevidí nic špatného a antiinspirativního na tom být šťastný. Na dotazy odpovídá skromně, místy si ovšem neodpoustí typický britský suchý humor. Babičce by se svou hudbu vysvětlovat neobtěžoval a ku podivu všech přítomných, z jejichž řad se někdo dotazuje na zdroj jeho neutuchající inspirace, jeho hudba není o Slunci. (Někdo Caribou? Nebo jinou astrální expanzi?)
(foto: Libor Galia)Probíhám velkým obloukem kolem davu u hlavní stage s The Prodigy a mířím přímo ke stanům, abych se přioblékla na Flying Lotus. Cestou mi za zády zní Firestarter a v očích kolemjdoucích vidím jiskřičky příslibu hardcore raveu. Ačkoli Zuzana neslyší nic uprostřed davu, od stanů je na legendy, respektive stroboskopicky rytmické osvětlení akcentující Smack My Bitch Up, pohled s odstupem až symbolicky geniální a pro mě dostačující. Na tři sekundy si vzpomenu na školní diskotéky a divoké nekontrolované poskakování, pousměji se a spěchám na Poletující kvítí.
Velení transcendentalismu a futurismu. Takové je multimediální vystoupení hudebního producenta Flying Lotuse, jehož předchází koncert jeho spolupracovníka Thundercata. V jeho setu se objevuje Intergalactic od Beastie Boys a Machine Gun od Portishead a já přemýšlím, jestli by mu víc neprospěl stan, který mi pro jeho multižánrové taneční exposé přijde kontaktnější. Svůj set doplňuje o live rapové vystoupení čerpajícího z odkazu oldschoolového rapu.
Dojem setu neodmyslitelně dokresluje projekce a animace, na které hudebník z Los Angeles spolupracuje s Timeboy a Strangeloop. Frontální transparentní stěna a zadní vrstva oddělují a holograficky umocňují tripový zážitek z koncertu. Ztratit se v černé díře nebo se pohltit animovanou plazmou v podobě vraždících lego figurek. Ať tak či onak, vizuálně se jedná o aurální výpravu do extinkce You’re Dead! a znovu nabyté existence.
Dospívání v Pohodě
Po několika studentských letech, kdy jsem na Pohodě pracovala brigádně ve stáncích s indie módou, vítala návštěvníky v neonové vestě na branách a pokoutně kupovala pofiderní lístky před branami, abych stíhala přebíhat z jedné stage na druhou, nadšeně z první řady fotila oblíbené zahraniční interpety a potulovala se po backstagi s těmi, co stavěli hlavní stany, jsem na Pohodu zavítala poněkud dospělejší. Opět se za branami festivalu třicetkrát zarazila při použití oné floskule „je to v pohodě“ a s rozvahou volila program, přiblble se usmívala nad přátelskostí a onou nostalgií, která se pomalinku vkrádala do žil i mně, jak to s odchodem a v týdnu po festivalu bývá.
Nostalgii se můžete bránit zuby nehty či kolíky od stanu, který vám možná letos bouřka nevyplaví stejně jako konkrétní vzpomínku. Na první účast na festivalu, který končí evakuací, na to, že deset minut je v rozhodování, kam se vydat, vcelku stěžejní. Na milostná dramata doprovázena B-Complexem v brzkou ranní hodinu a na spaní ve 20 cm stínu vlastního stanu. Na odpálkovávání chroustů pet lahvemi, na první pády ze skejtu a tancování v dešti. Neméně pak na melodramatické loučení se světem z útrob levného ministanu, když právě nad vámi lítají blesky. Obstará-li někdo gyózu a lístek na příští rok, pak rozbiju stan a pozvu vás na třešně s aperitivem. Po cestě zpět přeplněným vlakem nebo stopem můžeme lamentovat nad tím, jestli už na to nejsme příliš staří. Bránit se je zbytečné, neboť tyto zážitky se stávájí předem nesnadno odhadnutelným line-upem, který dotváří komplexní zážitek snad každého, kdo Pohodu navštívil více než jednou.
Pohoda 2016, Trenčín – letiště, 7.–10. 7. 16
(foto: Libor Galia)
