Zámek v obležení slunce a hudby

Letošní ročník Hradeckého slunovratu byl jednoznačně nejpovedenější. Festival je definován nejen hudbou, výtvarným uměním, literaturou, diskuzemi, gastroscénou, kvalitními nápoji, ale především rodinnou a přátelskou atmosférou, které si v době obrovských festivalů cením stále více.

Brněnský Pavilon A jako koncertní sál

Soudobá hudba v Brně snad nejvíce ze všech uměleckých druhů neustále objevuje a realizuje se v prostorech pro podobné účely dosud nevyužitých nebo jen málo takto využívaných. Samozřejmě zde existuje také polo undergroundová scéna pracující s konceptem propojení hudby, pospolitosti, jakéhosi rituálu a specifického, mnohdy opuštěného či chátrajícího místa. Orchestrální hráči snažící se co nejkvalitněji posluchači předložit interpretačně náročnou soudobou skladbu jsou vázáni určitými limity, a nezachází zatím do prostor zcela na okraji, přesto přenáší hudební zážitek do míst, která jsou jednak atraktivní, jednak prostorově souzní s dramaturgickým konceptem i dílem samotným.

Řev, roušky a euforie v koupelnách

Snažím se zaparkovat kolo co nejrychleji, doufajíc, že nemám zpoždění. Uf, nemám. Jedna z prvních noisových kapel u nás, OTK, otevírá letošní Chee Chaak Fest. Konečně jsem tady, plně naladěna na psychedelický víkend. Rozkoukávám se a vidím prostory starých koupelen zaplněny přátelsky vyhlížejícími lidmi. Tuším, že jsem zde správně.

Páječky, techno a Space Lady

„Mikrofon mi prosím zapni, až mi začne blikat žárovka na hlavě.“ Stop. Poslední květnové víkendy se v brněnské Praze děly věci, které odhalily, jak je experimentování se zvukem a pájení vlastního DIY synťáku mylně vnímáno jako záležitost hrstky fetišistů. Začalo to už malým workshopem ze soboty na neděli 21. května, kdy v rámci Muzejní noci několik odvážlivců pájelo pod vedením zkušeného Jana Sůsy vlastní amatérský radiopřijímač. Čtyři hodiny čisté práce a druhý den další tři. Večer vytáhnu doma anténu a navzdory blízkému kopci skutečně slyším vzdálené písničky z FM stanic. Tak jsem to dokázala. Funguje.

Pelhřimovy 2016: Konec nikdy nebyl krásnější

Šestihodinová cesta na kole. Pět lidí jedoucí směr Krnov a za ním na hranici Polska. Zaniklá obec Pelhřimovy, se zemí srovnána za druhé světové války, na nás dýchá již krátkou dobu před příjezdem do Kytarového sadu, na zdejší specifickou atmosféru jsme čekali celý rok. A dočkali se. Vítáme se s přáteli, ale slov není třeba, všichni cítíme to blaho kolem a v nás, je to jako toužený návrat domů. Nikde žádná ochranka, elektřina, civilizace... Toto není festival, je to setkání hudby, literatury a spřízněných duší.

Pelican a Nod Nod v NoD? Why not?

Why not? Tak nějak jsem nad tím přemýšlel, když jsem zaregistroval onen koncert. Nejsem tolik fanoušek Pelican, jako spíš post-metalu obecně, a takhle velké žánrové kapely zde moc často nehrají. Navíc pro Nod Nod (momentálně vydávající svůj debut na labelu Sound Devastation – mysli na Kongh, nebo Amenru) to měl být poslední koncert na dlouhou dobu.

Niemand hat euch eingeladen

Niemand hat euch eingeladen. Přesto jsme přijeli. Do kraje vinic, údolí Dunaje a vězení Josefa Fritzla. Kremže, druhé nejpopulárnější hořčičné město na světě (po Plnotuči), se nachází, co by kamenem dohodil od Vídně, potažmo Brna. Proto zde narazíte na Čechy za každým rohem. Letos jich na druhý víkend Donaufestivalu přijelo… asi pět. Experimental, nosie, ambient a techno v queer hávu není úplně mix, který by přilákal návštěvníky Colours of Ostrava. Naštěstí.

Dobeška – prvomájová, tklivá

Na scénu přichází hlavní hvězda večera. Obligátní černá košile, kytara a... v tu chvíli mi dochází, že je tady Proper-Sheppard s celou kapelou. Tu tvoří čtyři pomahači. Kucí jako z vystřižení z berlínského fashionzinu Hipsta Heute. Když spustí, nestačím se divit. Ano, je to pořád zčásti patetický slowcore, ale zároveň má neuvěřitelné koule a perfektní zvuk.

Slyšet obraz. Hranice filmu zaostřily na zvuk

Druhý dubnový víkend se v prostorách pražské FAMU uskutečnil seminář či přednáškový cyklus Hranice filmu, jenž se ve svém třetím pokračování zaměřil na zvuk a hudbu. Poslouchání obrazů je nám blízké, s účastí jsme tedy zbystřili.

Loučení ve velkém stylu: Protomartyr + Qui, Praha – Basement Bar, 21. 4. 16

Že by už Krymská tolik netáhla? Basement Bar, „brána“ do první větší hipsterské ulice u nás, zavírá a stěhuje se na nové místo. Pro svou rozlučku si vybral kapelu vpravdě parádní. Protomartyr zaplnili klub do posledního místa a atmosféra byla mnohdy šílenější, než by bylo bývalo zdrávo.

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.