Julianna Barwick, Praha – Palác Akropolis, 1. 9. 16 Julianna Barwick, Praha – Palác Akropolis, 1. 9. 16 Libor Galia

V mikrosvětě královny nefigurativní hudební meditace

Když jsem vkročil do přítmí tiše šeptajícího sálu (jako by přítomní nechtěli už předem narušovat křehkou atmosféru, kterou bylo v následujících minutách radno očekávat), uvědomil jsem si, že ke koncertu Julianny Barwick vlastně nepřistupuji jako ke koncertu. To je fakt, který musí zaznít hned zpočátku, neboť bude mít své amplifikované echo v průběhu celého následujícího vzpomínání.

 

Julianna Barwick v Praze: reportáž | fotogalerie

 

Tak nějak mi bylo jedno, co se bude dít na pódiu, tak nějak mi bylo jedno, jak se prolne projekce s osvětlením, tak nějak mi bylo jedno vše, co mohlo a mělo být viděno. Protože ono to bylo jedno. Jediné, po čem jsem toužil, když jsem si v šeru našel prázdnou židličku a zaujal na ní správnou hibernační polohu, bylo v následujících desítkách minut zapomenout na vše a propadnout se kamsi do meziprostoru. Na nic nemyslet a zároveň si uvědomovat každý detail, který do mě bude skrze magický mikrosvět královny současné nefigurativní hudební meditace proudit.

Julianna Barwick, Praha – Palác Akropolis, 1. 9. 16 (foto: Libor Galia) Julianna Barwick, Praha – Palác Akropolis, 1. 9. 16foto: Libor Galia

Julianna přichází téměř nepozorovaně ke své skromné mašinerii a po letmém pozdravení spouští první syntetické tóny. Subtilní atmosférická síť, kterou v mžiku přehodí přes každého, již nenechá nikoho vyklouznout. Jako na povel se mi přivírají víčka, která se naplno otevřou až na konci, ale ještě než se zcela uzavřu do světa mžitek, stihnu si uvědomit ten paradox, který z Julianny mám už několik let. Když jsem poprvé slyšel její Nepenthe, představoval jsem si drobounkou éterickou dívčí, a ne poměrně zemitou slečnu v černém. Naživo je můj dojem z její rustikálnosti ještě silnější, o to na mě však její těkavé transcendentálno ve výsledku působ nadpozemštěji. Jako by se v té holce krev a mlíko nacházelo to nejkřehčí médium současné hudební kontemplace.

Julianna vrství, vrství a vrství. Zdánlivě kradmé, těkavé a pomíjivé tóny, zvukové fragmenty a bezeslovné hlasové smyčky cyklicky překrývá přes sebe a zajišťuje jim stálost, věčnost; nekonečná mlha stoupá z jejího ambientního rozjímání a hutní do nepropustného, senzitivního oparu, mozaikovité zvukové masy, která je stále velmi křehká, aby zkřivila vlásek, ale zároveň natolik intenzivní, že odstřelí do jiné sféry.

Julianna Barwick, Praha – Palác Akropolis, 1. 9. 16 (foto: Libor Galia) Julianna Barwick, Praha – Palác Akropolis, 1. 9. 16foto: Libor Galia

Diváci přistupují na její meditativní hru a velmi citlivě mezi písněmi netleskají, nenarušují bující sakrálno. I díky tomu se stále více propadám tam, kde jsem od počátku chtěl být. Přestávám vnímat čas, přestávám vnímat struktury písní samotných, místy upadám do mikrospánků. Ale zároveň si nikdy nepřestanu uvědomovat tu všepohlcující niternou abstrakci. Čas od času jen nepatrně pootevírám víčka a škvírou hledám rozmazanou siluetu Julianny. Jako bych se chtěl ujistit, že je to stále ona, kdo to celé vytváří a splétá. Že nepodvádí, neutekla z pódia a nenechala hrát jen nějaký magický přístroj.

Nenechala, tím magickým přístrojem je ona sama.

Julianna Barwick, Praha – Palác Akropolis, 1. 9. 16 (foto: Libor Galia) Julianna Barwick, Praha – Palác Akropolis, 1. 9. 16foto: Libor Galia

Teprve když dozní poslední tón, dovibruje poslední vrstva poslední cyklické smyčky a z nadpozemské mlhy vystoupí zcela světský Julianinn hlas, děkující a velebící, ozve se nadšený aplaus, přímo úměrný nakumulované energii. Extaticky tleskám také a uvnitř mám zároveň největší klid za poslední týdny.

Julianna Barwick, Praha – Palác Akropolis, 1. 9. 16

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.