Faerské ostrovy, ležící na půl cesty mezi Norskem a Islandem, lze považovat za jakéhosi malého bratra obou dvou těchto zemí. Jak rázem krajiny a počasí, tak lidmi a hudbou, která tam vzniká. Ano, i malinké ostrůvky, kde žije sotva 50 tisíc lidí, produkují svou hudební scénu, která dýchá především v hlavním městě Tórshávnu. Nejvýraznějším představitelem faerské alternativy je pak Liggjas Olsen alias Frostfelt.

Dingo (minimálně v mých očích) sice skutečně laškují s mírnou nadsázkou, ale jejich písně mají i své podstatně seriózní kouzlo. Zatímco mnozí hudebníci, kteří propadli touhám aktualizovat country, respektive bluegrass, se vrhli do žánrového fúzování a modernizování, Dingo jdou k jádru věci téměř absolutně tradicionalistickým způsobem.

Polsko, Łódź. Právě odtamtud zní hudba Daniela Spaleniaka. On sám ji charakterizuje jako kombinaci alternativního rocku, folku a blues, zapomíná ale dodat, že jde o skladby napěchované lákavě potemnělou atmosférou.

Křehký klavírní minimalismus podtržený smyčcovými konturami vtahuje do melancholické, značně severské nálady, která může v mnohém asociovat například tvorbu Ólafura Arnaldse, prostou elektronických podkresů. Úvodní motiv se přelévá v komorní, pomíjivé, čas zastavující repetici a jen s nepatrnými náznaky se šine k výraznějšímu zurčení, které po dvou a půl minutách pročísne a zintenzivní harmonický dialog piana a ticha.

Minutová stopáž nejnovější skladby atlantské darkwave duchess je jako nechávání stopy v podobě rozsypané sladkosti. Tuto cestu následujete proto, abyste zjistili, že s jistotou funguje i jako celek. V minutovém trailerovém rozsahu otevírá prostor pro nebetyčné dychtění. Ne nadarmo jí Awful Records, crew složená z nepříliš přizpůsobivých rapperů, umělců a producentů, nazývá svou princeznou. Abra je samouk, DIY a tak trochu vševěd.

Při poslechu Kyklos Galaktikos může člověka naplnit pocit, že si se slovy rozumějí a hrají až příliš znamenitě. Možná proto je za novým elektroakustickým projektem Tyto Alba, tvořeným dvěma členy hiphopových Kyklos Galaktikos, touha slovo useknout už s náznakem přicházející slabiky. A především se slovu nepokoušet rozumět vůbec.

Jak zní folkový Amsterdam? Zavřít okna, zavřít dveře, všechno utěsnit, zhasnout světlo – a až teď zmáčknout tlačítko play. Ponořte se do tmy s nizozemskou písničkářkou Pitou. Její průzračný hlas rázem naplní celý pokoj a s trochou představivosti vás během tří a půl minuty přenese do různých míst.

Hudební ozvěny Nashvillu a soundtrack pro jízdu po Route 66 od Středozápadu až do Los Angeles (řečeno mírně s nadsázkou, pochopitelně). To vše k nalezení v brněnských klubech. Pětice Sart hraje příjemně plynoucí a bezstarostné alt-country a právě se připomíná novým eponymním EP o třech skladbách. Píseň Awakening jako otvírák vtahuje nakažlivou pozitivní atmosférou.

Prešovské trio Fúzy Múzy pomalu balí na výlet do nedalekého Maďarska. Návštěvníci koncertů v Bratislavě, Brně a Praze v rámci soutěže Jednou ranou na Sziget totiž právě tuto slovenskou bizarní nespoutanost vyslali na velkolepý festivalový svátek u Dunaje na úkor českých Piano.

Co všechno dokáže jedna kytara? Ondrej Zajac, Slovák toho času usídlený v Praze, poodkrývá odpověď na svém debutu Monolith, který vydal u malého anglického labelu Whitelabrecs v polovině dubna. Skladba Beam, Reflection and Colour přitom jeho skladatelský přístup manifestuje snad nejvýrazněji.