Jako fanoušek „plných“ desek, či v horším případě EP, se k různým kompilacím (a že jich vychází doma i ve světě docela dost) málokdy dostanu. Jednu z nejzajímavějších mají na starosti lidi kolem časopisu Crook, kteří už druhým rokem přináší na své kompilaci Crooked to Death velkou řadu domácích kapel, které stojí za sledování. Na nadupané jedničce z dubna 2015 se objevila jména jako Bugmen (a jejich famózní Ollie), Hissing Fauna, Prodavač, Or nebo Tomáš Palucha.

Rozkročen mezi mainstreamovou klubovou muzikou a alternativním přístupem k pokusům se všemožnými krabičkami a mašinkami má Štěpán Kopečný aka Creaticity šanci oslovit obě publika, mezi nimiž jinak leží málokdy propustná demarkační linie.

Hypnotické smyčky matné lo-fi elektroniky s nádechem orientálního halucinogenního tripu vtáhnou do toužebně očekávané agónie a postupně přidávají varhanní echo, zkreslené, pod tíhou deformace zhroucené basy a nakonec nepříjemně mechanický beat. Šeherezáda se vlní a mámivě uvrhává do tradiční posluchačské submisivity, kdy se člověk dobrovolně ocitá na temné straně a nechává se vést každým zákoutím nově objevených katakomb. S blaženým pocitem, že po tomto jej čeká ještě devět dalších.

Sonja Vectomov, jakkoli cizokrajně může její jméno znít, je česká divoženka a kulturní všumělkyně s finskými kořeny, která implementuje nevyzpytatelnost new weird a freak folku do bizarních elektronických melodií na pomezí experimentu a popu.

Hranice mezi klasickou hudbou a popem se prolamuje. Anna Meredith je skotská hudebnice, klasicky vyučená, klasicky tvořící. Její tvorba osciluje mezi živelným halasením a tepajícím smyčkováním. Po dvou EP, která se nesla převážně na vlně syntetizátorů, na svém debutu Varmints představuje symbiózu své dřívější tvorby a té, k níž se vypracovala či vypracovává. Ve výsledku může připomenout bobtnavou údernost Battles kombinovanou s něžnou hravostí múm.

Napůl Tamilka, napůl Švédka vyrůstající v kanadském Vancouveru se vydala cestou lehce připomínající tu Drakeovu. Sexuálně explicitní obsah, který je místy tlumen a místy akcentován slovní hrou a lyrickou defenestrací, tak trochu potvrzuje její sebeoznačení na Twitteru: „fettish rapper“.

Faerské ostrovy, ležící na půl cesty mezi Norskem a Islandem, lze považovat za jakéhosi malého bratra obou dvou těchto zemí. Jak rázem krajiny a počasí, tak lidmi a hudbou, která tam vzniká. Ano, i malinké ostrůvky, kde žije sotva 50 tisíc lidí, produkují svou hudební scénu, která dýchá především v hlavním městě Tórshávnu. Nejvýraznějším představitelem faerské alternativy je pak Liggjas Olsen alias Frostfelt.

Dingo (minimálně v mých očích) sice skutečně laškují s mírnou nadsázkou, ale jejich písně mají i své podstatně seriózní kouzlo. Zatímco mnozí hudebníci, kteří propadli touhám aktualizovat country, respektive bluegrass, se vrhli do žánrového fúzování a modernizování, Dingo jdou k jádru věci téměř absolutně tradicionalistickým způsobem.

Polsko, Łódź. Právě odtamtud zní hudba Daniela Spaleniaka. On sám ji charakterizuje jako kombinaci alternativního rocku, folku a blues, zapomíná ale dodat, že jde o skladby napěchované lákavě potemnělou atmosférou.

Křehký klavírní minimalismus podtržený smyčcovými konturami vtahuje do melancholické, značně severské nálady, která může v mnohém asociovat například tvorbu Ólafura Arnaldse, prostou elektronických podkresů. Úvodní motiv se přelévá v komorní, pomíjivé, čas zastavující repetici a jen s nepatrnými náznaky se šine k výraznějšímu zurčení, které po dvou a půl minutách pročísne a zintenzivní harmonický dialog piana a ticha.