Dušan Svíba Dušan Svíba Barka Fabiánová

Fest-view: Colour Meeting

Dušan Svíba je booking agent a zakladatel agentury Earth Music. Aktuálně má pod sebou přibližně dvě desítky jmen, některá z nich ale nejsou v této chvíli aktivní a další, s nimiž má volnější pracovní vztah, třeba na jeho webu ani nejsou uvedeny. Nejúspěšnější z nich je Dubioza kolektiv. „Jejich cesta k úspěchu je téma na samostatný rozhovor, myslím, že by to většina českých muzikantů nechápala,” směje se ještě před začátkem rozhovoru, když se bavíme o tom, jak vzniká úspěšná kapela. „Talent, mít co říct, jasný záměr, disciplína a dřina, dřina a dřina. A přitom pořád stejní skromní a obyčejní lidi. Miluju je.” Jeho další lásky se postupně odhalují formou přiložených videoklipů.

Vedle toho je Dušan také organizátor a dramaturg festivalu Colour Meeting v Poličce, během něhož jsme si povídali, a člen dramaturgické rady české proexportní kanceláře SoundCzech a jeden ze zakladatelů Music Managers Forum CZ. O festivalovém času se vrátil ke svým profesním začátkům i proměny v čase, prozradil zdroje inspirace i přiblížil práci koncertního a festivalového dramaturga.

Tvá cesta k bookingové agentuře a dramaturga festivalu nebyla vždy jen hudební, spíše naopak. Co tě přivedlo ke změně povolání?
Měli jsme po revoluci firmu, dělali byznys a jeden ze společníků nás vytuneloval. Všechno jsme nakonec prodali, skončili s nulou a já byl z takového „podnikání” totálně znechucený. Našel jsem inzerát na pracáku (fakt!), že Ida Kelarová hledá asistenta do své Školy lidského hlasu. Přišlo mi to jako lano, hozené odněkud shůry, a vrátil jsem se znovu k muzice. Po čase mě požádala, abych pro ni dělal i booking. Potom mě na management ukecali Terne Čhave a já začal fungovat samostatně. Postupně jsem začal přibírat další umělce a brzy potom přivezl i Oi-Va-Voi. To byla trefa na komoru, protože mezitím, co jsme se domluvili a přijeli, vystřelili v Evropě raketově nahoru. Zabookoval jsem je mj. na Rock For People a Colours, čímž jsem s těmi festivaly a lidmi s tím spojenými navázal první kontakt. Cítil jsem se na vrcholu světa.

Současně jsem se začal zaobírat myšlenkou udělat festival world music, kde budou hrát jen kapely, které se mi líbí. Že vůbec nebudu mít čas si je poslechnout a užít, jsem pochopil až později (směje se). Nultý ročník Colour Meetingu se konal v září 2001 a oficiálně první v červenci 2002. Festival se konal na sjezdovce a podium bylo ze tří traktorových vleček a na něm vystoupila mj. třeba Kapela ze wsi Warszawa, která už v té době začínala být hvězdou na mezinárodní scéně.

Dá se říct, která z těch rolích přišla jako první, která vedla k další? A jak snadné či nesnadné je se převtělit z role prodavače do nákupčího?
Vzniklo to téměř současně, asi jako hlad po letech strávených bez muziky. To rozdělení rolí mi nečiní problém, naopak to přináší jen samé výhody. Znám ten byznys z obou stran a jsem schopen pochopit požadavky argumenty kapely, agenta i promotéra a zároveň mi nikdo z nich nemůže věšet bulíky na nos.

Dokážeš srovnat obtížnost bookingu před lety a teď? O proměně hudebního trhu se hovoří na všech frontách, ale právě u činností jako právě booking či management se to tak nerozvádí. Přitom povinnosti agentů, zdá se mi, narůstají.
Nepamatuju doby, kdy agenti používali jen telefon a fax (směje se), ale i tak, když jsem s bookingem v roce 2002 začínal, bylo to něco hodně jiného než dnes. Internet byl v plenkách, regulérně fungoval jen e-mail – youtube neexistoval, facebook neexistoval, slova stream, sociální sítě nebo showcase v hudbě nikdo neznal. Chodil jsem v té době pořád na poštu a posílal spousty CD, festivaly i kluby bookovaly pár měsíců dopředu. Nahlíženo zpětně, paradoxně to celé bylo jednodušší, i když jsme měli daleko míň možností, ale tím pádem taky míň povinností, jak říkáš. Řekl bych, že agent se dříve mohl víc soustředit na samotný booking, neřešil spoustu technologických záležitostí kolem, které sice dokážou pomoci, ale taky tě rozptylují a přidávají další práci. To neznamená, že bych si stěžoval – se změnami obecně díky bohu nemám problém, vlastně mě to napadlo až teď, s tou otázkou. A dovedlo mě to k přemýšlení, co z toho dnešního technologického mumraje je opravdu přínosné a co jen slepá ulička. Nakonec největším bohatstvím agenta jsou osobní kontakty a zkušenosti, a ty žádná technologie nenahradí. Na druhou stranu, nejsem dnes kvůli práci vázán na místo, kde žiju, stačí mi počítač, internet a mobil a můžu pracovat odkudkoli, což je skvělé.

Dříve jsme často nakousli problém zvládání věcí v jednom člověku, jak to řešíš dnes? Dá se práce v objemu, v jakém ji děláš, dělat bez kolegy, asistenta?
To je aktuálně moje největší bolavá pata. Celé roky jsem fungoval jako osamělý vlk, teď už to nestíhám. Musím odmítat všechny nabídky na zastupování. Vím, že bych mohl mít víc koncertů, ale fyzicky to nestíhám. Mám pocit, že pořád řeším nějaké administrativní kraviny. 

Zatím jsem nenašel někoho, kdo by se to chtěl učit a dělat to se mnou, možná jsem jen málo hledal. Před časem jsem zkoušel se spojit s dalšími lidmi a udělat větší agenturu s několika nezávislými agenty, která by byla viditelnější a množstvím nabízených umělců i zajímavější především pro zahraniční festivaly a promotéry. Samozřejmě ti lidi si musí sednout i lidsky, ale myslím, že by to bylo díky možnosti sdílení kontaktů, zdrojů, doporučení přínosem pro všechny. Systém „letos tam hraje moje kapela a příště si ten pořadatel vezme tvoji”. Na to ale zatím v Česku nikdo moc neslyší, každý si chrání svůj vlastní malý píseček. Asi ještě nepřišel ten správný čas.

Na které příhody za ta léta nezapomeneš?
Hm, těch je… nejvíc s Terne Čhave, s nimiž jsem strávil víc než 12 let, objel s nimi téměř všechny koncerty a půl Evropy a kteří mě přijali do rodiny. Bez přestání jsme si ze sebe navzájem utahovali a slzeli smíchy, pokud jsme se teda zrovna nehádali o to, co podle mě, coby manažera, měli udělat, ale neudělali. Taky nikdy nezapomenu na turné s Oi-Va-Voi, první zahraniční kapelou, kterou jsem tady dělal, znamenalo to příslovečné „skočit do vody, i když neumíš plavat”. Jen zběžně jsem tušil, co tour management obnáší, o to víc jsem se snažil, aby všechno fungovalo a kapela byla spokojená. A byla, ještě mám od nich doma tisíce děkovných dopisů. Udržuju s většinou kapel osobní kontakty, dřív jsem jezdil na všechny koncerty a celé turné, a s většinou z nich jsme se stali přáteli. Dnes už tolik nejezdím, ale pokud to jde, snažím se osobní vazby udržovat. Spousta z těch historek není publikovatelná, ale jednu bych měl. 

Po letech strávených s Dubiozou, když už jsme byli přátelé, mi kluci jednou řekli, čím jsem si je získal. Někdy v začátcích (dělám s nimi od roku 2005, kdy je ještě nikdo neznal) jsme byli hrát na festivalu v jednom slovenském městě a nejmenovaný pořadatel za náma po koncertě přišel do šatny (dneska backstage) a že bohužel teď nemá peníze, co nám slíbil, ale že jim je pošle na účet. Absurdní představa pro kapelu, která jede 1000 km a v jejichž zemi nic pořádně nefunguje a pro mě problém, že ztratím kapelu, o kterou jsem moc stál. Tehdy jsem na dotyčného vytáhl nůž a on naznal, že ty peníze asi najde. A našel (směje se).

Často vyrážíš na lov kapel do světa, na showcase festivaly a konference. Kde dále čerpáš inspiraci? Sleduješ hudební média, žebříčky, zajímá tě to, nebo máš jiné zdroje?
Obecně je dneska ke slyšení tolik hudby, že už není v lidských silách všechno sledovat. Já si to ještě navíc komplikuju tím, že nesleduju jen jeden žánr, ale baví mě hodně, často úplně odlišných, stylů. Občas se snažím vědomě se v tomto směru omezovat, ale hudba člověka pořád dokáže překvapovat a předsevzetí jdou stranou. Pracovat se s tím samozřejmě dá, mám vlastní databázi, ukládám si odkazy, snažím se to třídit. Problém je spíš v tom, že využít se z toho dá jen zlomek.

Občas na něco kliknu a občas objevím něco zajímavého a jednou za čas i nějakou senzaci, která zatím pluje mimo hlavní proud. Žebříčky moc nesleduju, asi bych měl víc, občas čtu Full Moon nebo zahraniční servery. Skvělé jsou live session série jako NPR, KEXP, Jam in the Van, Tram sessions atd., dřív jsem byl schopen surfovat na youtubu od kapely ke kapele a objevovat skvělé věci, ale… tohle všechno zabírá neuvěřitelně moc času. Bavilo by mě pracovat jako A&R pro nějaký dobrý label, protože, co se týče nosu na muziku, jsem si jist, že ten mám dobře vyvinutý a taky vím, že, kromě dobré hudby, musí kapela disponovat několika dalšími kvalitami, aby mohla jít dál.

V současnosti bydlíš v Praze, proč ten přesun právě nyní?
Cherchez la femme…, ale samozřejmě i pro moji práci je to plus. Zakládal se SoundCzech, poté jsme s kolegy založili Music Managers Forum CZ, pořád jsem jezdil sem a tam a jednou v noci jsem usnul za volantem… dopadlo to dobře, ale byl to další impuls.

Většinou se sdílejí pozitiva a úspěch, co nějaký fuck-up, z kterého ses (ne)poučil?
Nedělat kapely, pro které nehoříš, jen proto, že máš pocit, že by to mohlo vydělat peníze. Peníze jsou samozřejmě důležité, ale musíš tomu věřit, v opačném případě to nemusí dopadnout dobře.

Pustil ses zde i do pořádání koncertů, co tě k tomu vedlo?

 Může se zdát, že je to v Praze jednodušší, větší město, na druhou stranu právě přesycenost pražského kulturního vyžití bývá problém, publikum se těžko rozdvojí. Přitom mimo velká města už to s kulturními počiny není taková sláva. Nemluvě o tvém zaměření na tzv. keltskou hudbu a americanu, na podzim nás čekají v rámci Earth Music concerts poměrně slavná jména jako Ilaria Graziano & Francesco Forni nebo Flook, měls tu Cash Savage and the Last Drinks, …

No, je to na úplném začátku a přivedla mě k tomu nouze – občas mám kapelu, jejíž kvalitou jsem si jist a vím, že jen potřebuje najít svoje publikum a čas, aby se prosadila, jenže kluby i spousta festivalů tady dneska jedou jen na jistotu zavedených českých jmen a já nejsem schopen tu kapelu zabookovat tak, aby to mělo smysl. Takže, co si neuděláš sám, to nemáš. O postupném budování jména a pozice umí přemýšlet jen nezávislí promotéři, jako to dělá třeba David Urban nebo Borek Holeček. Praha je přesycená, ano, proto se snažím vyhnout zbytečné konkurenci a chci se soustředit na hudbu, které se tady nikdo z těch zavedených promotéru soustavně nevěnuje – americana, alt-country, roots, skotská, irská muzika. 

Kulturní počiny mimo velká města existují, a jsou to často skvělé akce, ale vždy to závisí na konkrétních lidech v tom místě. Já jako booker můžu nabízet komukoli cokoli, nemůžu ale fungovat na dálku jako promotér akcí, které jsou spojeny s místní komunitou.

Čím tě dokáže kapela vytočit?
Existují dvě skupiny kapel – obě si o sobě myslí, že jsou skvělé a nejlepší, ale jedna z nich je ještě navíc přesvědčena, že už nic víc nemusí dělat, že zbytek zařídí manažer. Ty mě dokážou vytočit.

Jsi členem dramaturgické rady SoundCzech, ale máš zkušenost také z grantové komise Ministerstva kultury pro alternativní hudbu. Co myslíš, že české scéně chybí a čím se naopak může chlubit?
Z cest do zahraničí a z kontaktů se zahraničními muzikanty a profesionály mám pocit, že nám tady chybí víc spolupráce, vzájemná podpora a především větší nadhled.

Nemám přehled o všem, co se tady děje, třeba hardcore a metal jdou mimo mě, stejně jako pop, elektronika, i když občas dělám něco, co se toho dotýká. Myslím ale, že se můžeme chlubit dost zajímavou nezávislou alternativní scénou, která má kořeny ještě v dobách před rokem 1989. Pořád se tam něco děje a některé z těch kapel by mohly být konkurenceschopné i v zahraničí, jen by to chtělo manažersky uchopit, s čímž ale některé z nich nechtějí nic mít, a taky tady obecně ti hudební manažeři chybí. Trošku slabší je to s českou world music, až na několik výjimek je tu hodně plagiátů a pokud člověk zná originály, těžko se pro něco takového nadchne. Paradoxně „naše” nejlepší kapela v tomhle žánru, která neupadla do Čechomor klišé, vycházející z místní tradice a stavící na moravské lidové hudbě, je Dálava – Američani žijící aktuálně v Kanadě (směje se).

Jakým způsobem skládáš festivalový program Colour Meetingu, který letos čeká šestnáctý ročník? Děláš si seznam, který si odškrtáváš? Máš nějaký systém výběru kapel?
Není to zrovna jednoduše uchopitelný proces. Je to alchymie a magie, jde přece o hudbu, Na prvním místě je můj osobní vkus, který, jak jsem už říkal, je rozprostřen velmi doširoka. Kdyby to tak nebylo, festival by neměl tu tvář, kterou má. Samozřejmě, dělat program pro Glastonbury nebo Roskilde je úplně jiná píseň, tam je to týmová nebo kurátorská práce, ale nedokážu si představit práci na programu takhle malého festivalu ve více lidech. Pravděpodobně by z toho byl kočkopes. Další roli hraje hraje cena a dostupnost jednotlivých umělců v termínu festivalu. My máme obrovskou svobodu, že nemusíme hrát tu nesmyslnou hru na headlinery. Colour Meeting je malý festival a na žádné z těch jmen, o které se přetahují velké festivaly, nemáme peníze. Neříkám, že Nicka Cavea, Joss Stone nebo Toma Waitse (ten ale nehraje festivaly) bych odmítl, ale to je bezpředmětné (směje se). Za ty roky jsme si vychovali vlastní publikum a naši návštěvníci si nekupují lístky podle známých jmen na plakátě, jezdí k nám kvůli atmosféře festivalu a objevovat novou, zajímavou hudbu. Moji osobní headlineři jsou většinou pro české publikum totálně neznámé zahraniční kapely, vloni třeba Delgres z Guadaloupe nebo mladí skotští dudáci-pankáči Ross Ainslie & Ali Hutton, letos londýnští Curse Of Lono, skotští RURA, italští Ilaria Graziano & Francesco Forni nebo MY BABY, kteří tady ale, pravda, úplně neznámí nejsou.

Mám seznam, který stále bobtná, ale v novém programu z něj někdy použiju třeba jen pár jmén, protože mezitím se objeví někdo nový nebo někdo s úžasnou novou deskou a vytlačí předešlé čekatele. Za těch 16. ročníků u nás jen dvě kapely hrály víc než jednou, ale i tak pořád zůstávají desítky dalších, které bych tam rád viděl. Velkou roli hraje taky vzájemná kompatibilita, tzn. že je důležité, aby program fungoval jako celek, takže se do něj často nedostane někdo, koho bych moc chtěl, ale prostě nezapadá mezi ostatní jména, není ho kam dát, aby plynule navazoval nebo naopak udělal kontrast k dalším účinkujícím. Spousta muzikantů to nechápe a mají pocit, že se mi tím pádem jejich hudba nelíbí, ale je to jedna z důležitých podmínek, aby program fungoval.

Jak se dle tvého názoru odlišuje Colour Meeting od ostatních festivalů?
Především je to pořád festival, který dělají dobrovolníci, což má své plusy i minusy, ale já jim za to nepřestávám děkovat. U srovnatelně velkých festivalů je to spíše pravidlo než výjimka, odlišnosti začínají až později. Jinak, když budu srovnávat s podobně velkými festivaly, tak myslím, že se odlišujeme svou žánrovou šíří – dřívější žánrové zaměření na world music jsem časem začal vnímat jako omezení (je tolik skvělé hudby která se nedá zařadit) a dnes na Colour Meetingu můžeš kromě world music slyšet americanu, rockabilly, písničkáře, dub, českou alternativu, garage country, elektroniku, Balkán, občas už i něco, co má v popisu mj. pop a měli jsme tu dokonce i metal a jazz. Klademe důrazem na zahraniční lineup, letos je to  téměř polovina, 8 účinkujících z celkových 18.

Už někdy kolem roků 2006/2007 jsme začali dělat program i pro děti, aby je rodiče mohli vzít s sebou a přitom si užít festival. Tenkrát to nebylo vůbec běžné. Stejně tak není úplně běžné mít dobrou domácí kuchyni (žádné stánky s fastfoodem) a jídlo servírovat na porcelánu. V té kuchyni se stravují jak návštěvníci, tak kapely, takže se mohou všichni navzájem potkat. Nikdo z vystupujících si nikdy nestěžoval, že by ho někdo z publika při jídle obtěžoval, naopak to spoluvytváří tu rodinnou atmosféru. A taky se potkávají na baru… to občas vyústí v neplánovaný akustický koncert nebo session. Takhle festival v půl 8 ráno zavírali třeba holandští Zorita nebo 12:Piet z moravského Slovácka. A irští Prelude se tam tak zmazali, že jim uletělo letadlo, ačkoli je manažerka v noci s pláčem prosila, ať jdou spát. Vloni se tam při valašské slivovici neuvěřitelně spřátelili Skoti Ross & Ali s australskými The Narodniks a „naším” novozélanďanem Rhysem Braddockem z Metronome Blues. Ten jim potom dokonce hostoval na novém albu. Jak to tak sleduju, nejdřív chodí spát české kapely.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.