V polovině února už pošesté začne v Praze širokospektrální festival, který původně nabízel alternativu k letnímu dění v období třeskutých mrazů. Najednou jste si mohli jít zatančit na berlínskou klubovou elektroniku nebo objevit zcela nové rozměry poslechu hudby, ať už se to odehrávalo v NoD nebo chrámu sv. Salvátora. Na první ročníky festivalu Spectaculare mám stále velmi živé vzpomínky, od nočního bloumání zledovatělou Prahou po vyrábění dronu se Sylvainem Chauveau, který byl překvapen, že na workshop dorazila holka. Dnes, doufám, už to není zase takový div a workshopy nás na Spectaculare budou čekat i letos. Festival zahájí taneční představení Rafales choreografa Benjamina Betranda, jehož inspirovala „nevypočitatelná vzdušná substance, která se prolíná i skrze hmotu.“ A pak bude následovat jeden zážitek za druhým: Apparat, Jon Hopkins, showcase experimentálního labelu Erased Tapes či manchesterského vydavatelství Gondwana Records. Cross Club připravuje live set polského producenta Hatti Vattiho, v Rudolfinu zazní adaptace Bachova díla v podání cellisty a skladatele Petera Gregsona.
A bude toho víc, do programu nahlédněte sami. Spectaculare zasáhne pražské kluby Kasárna Karlín, Velký sál Lucerny, divadla a už tradičně také kina Bio Oko a Světozor, kde se budou promítat experimentální filmy s hudební složkou. Festival proběhne od půlky února do prvních dubnových dnů a my zatím využili klidnějšího zimního času k položení pár otázek směřujících na jeho zakladatele, dramaturga a v neposlední řadě DJe Josefa Sedloně.
Spectaculare má v tuto chvíli za sebou pět ročníků - to už dává smysl trochu bilancovat a hodnotit. Kde si podle tebe festival stojí v kontextu pražského hudebního života a posléze i celoročním festivalovém dění v ČR?
Spectaculare je už pevně zasazeno do současného kulturního dění v Praze a svým šestým ročníkem dá o sobě vědět i dalším kulturně otevřeným lidem. Festival propojuje různé umělecké komunity, kromě hudebních třeba i ty ze sféry filmu či výtvarného umění a tance. Po stylové stránce se snažíme uvést zajímavá a progresivní jména z oblasti elektronické hudby, jazzu, dále ambientu i současné neoklasiky. Původně jsme měli ambice dělat více video-artu a mappingu v ulicích města, ale zjistili jsme, že nemá cenu dělat konkurenci Signalu. Postupem času jsme do programu přidali pravidelné výstavy a zakomponovali více tanečních představení. Filmy s výraznou hudební složkou jsou také dlouhodobě součástí festivalu – loni jsme měli sérii filmů se soundtracky od Maxe Richtera, rok předtím snímky s hudbou Jóhanna Jóhannssona. Snažíme se festival pojmout komplexně. Nápadů máme dost, ale bohužel míra financí jim nepostačuje.
Programový záběr Spectaculare se vyvinul ze série Music Infinity, na které jsi mnoho let spolupracoval s Palácem Akropolis. Oproti ní se vymezil velikostí a nápaditostí z hlediska koncertních prostorů, hudebními představeními zaplnil duchovní sály i místa spojená spíše s vědou, jako je třeba pražské planetárium. Co dalšího vám ještě z hlediska pořadatelské kreativity umožnil formát festivalu v porovnání se svou „mateřskou“ klubovou sérií?
Určitě nám umožnil do koncertního večera zapojit a pracovat více s vizuální složkou a tím i podpořit domácí VJs, dále třeba propojit hudbu s divadelně tanečními formami. Máme tu také vzdělávací část festivalu pro naší hudební komunitu – muzikanty, skladatele i producenty – v podobě hudebních a produkčních workshopů.
Dramaturgie Akropole si může dovolit nehledět tolik na to, zdali si umělec na sebe u nás vydělá, protože na svůj program úspěšné čerpá dotační podporu. Stejně tak Spectaculare. Vnímáš v tom hlavně určitou svobodu nebo to má i svá omezení, která musíte zohledňovat při výběru jednotlivých umělců?
Pro nás to znamená určitě větší svobodu volby, můžeme zkusit i známější jména, která přitáhnou pozornost širšího publika. Ale také nabídnout neobvyklé spolupráce a audiovizuální zážitky jako to bylo v případě unikátního spojení TanteHorse s doomjazzovou kapelou Bohren & Der Club of Gore či koncertu Biosphere a Inity v planetáriu. Vůbec pohlížet na festival z více úrovní, v mnoha různých vrstvách jako na multimediálně-hudebně-vzdělávací akci. Bohužel většina programu není zisková, a proto jsme závislí na grantové podpoře, což ale neznamená, že nemusíme počítat.
Na festivale vystupují z velké části účinkující ze zahraničí. Díky tomu je má šanci vidět a naživo slyšet i český posluchač (navíc v autentických lokalitách Prahy), přesto: nepřišel už čas postavit vedle výrazných světových umělců ty domácí? Právě elektronická hudba v tvojí dramaturgii dominuje (i vzhledem k tvému DJskému povolání). Nemyslíte, že se u nás v posledních letech v této oblasti urodila velmi progresivní a čerstvá jména?
Určitě to děláme ve větší či menší míře každým rokem. Letos to bude třeba vystoupení pražského elektronického dua Bratři či domácích DJs. Hlavní záměr festivalu je naopak představovat zahraniční interprety a inspirovat domácí scénu novým zvukem ze světa. Jsme si vědomi, že máme určitý dluh vůči domácí scéně, ale ten se snažíme dohnat právě angažováním místních, domácích VJs a AV umělců pro vizuální stránku koncertů. A v této konfrontaci domácí scéna vychází velmi dobře.
Zmínila jsi autentická místa: ano, pro Spectaculare je podstatné také místo, kde se koncert odehrává, a je zdrojem inspirace pro návštěvníky a samotné umělce – loni jsme koncertovali ve Španělské synagoze, letos se chystáme do secesního Hlaholu, La Fabriky a dalších zajímavých prostorů.
Co říkáš na české nezávislé labely zaměřené na elektroniku a kazetové releasy, jako je brněnské Bükko, pražský Genot a různé mladé umělce, kteří spojují analogovou elektroniku např. s kytarou a zpěvem nebo rapem? Sleduješ tyto nové projekty a navštěvuješ i menší festivaly bez ohledu na tvůj profesionální promotérský záměr?
Velmi rád bych navštěvoval více festivalů, než v současnosti zvládám, ale mé pracovní i rodinné povinnosti mi to bohužel neumožňují. Přesto se snažím navštěvovat i menší festivaly, a to buď coby DJ či pouze jako návštěvník. Samozřejmě z rozvoje naší domácí nezávislé scény mám velkou radost, formát kazety je mi blízký, ostatně to bylo nejrozšířenější médium v období mého mládí.
Stál jsi u zrodu porevoluční klubové a elektronické scény, patříš k DJům, kteří se v té oblasti pohybují už více jak čtvrtstoletí. Zažil jsi éru před rozvojem digitálních technologií a hudby. Co dalo a vzalo obecně hudebním scénám rozšíření možností hudbu poslouchat, volně ji stahovat z internetu, streamovat? Obecně řečeno radikální zjednodušení přístupu k neomezenému množství hudby z celého světa?
Je to obrovská svoboda, moci si nalézt hudbu sám přes různé servery, které ti navíc doporučují další nové indie projekty a ty pak máš možnost velmi jednoduše poznávat novou tvorbu či důkladně prozkoumávat určitý styl. Před třiceti lety jsem poslouchal jedno, dvě nová alba za celý týden a dnes jich musím stihnout desetinásobek. Dá se také říci, že díky internetu se můžeš stát hvězdou za den, stačí hit, který na YouTube přitáhne za pár dní pozornost statisíců lidí. Zároveň, i z toho důvodu vzniká stále více nové muziky a také čím dál více lidí i hudbu sami tvoří.
Během posledních dvou ročníků festival Spectaculare přivezl jména, která rezonují v klubové hudbě – namátkou Max Cooper, Christian Löffler či Imre Kiss. Hvězdami nadcházejícího ročníku jsou Apparat a Jon Hopkins. Mnozí účinkující se v rámci festivalu do Prahy vrací. Co vás vede k tomu zvát některé opakovaně?
Ve většině případů těchto opakovaně vystupujících umělců převládá můj osobní vztah k jejich hudbě, otázka obliby je samozřejmě vždy příznivá, ale není tím rozhodujícím faktorem. A potom nás už daní umělci kontaktují v případě nových desek a koncertních šňůr. Takže vzájemné sympatie. Snažíme se i o to, aby jejich vystoupení byla aspoň v něčem odlišná, a to třeba v oblasti doprovodných umělců či audiovizuálního spojení.
Byla to přirozená hudební pouť, která vede skrz 45 let mého zájmu a věnování se hudbě jak aktivní, tak pasivní formou. Veřejně jsem se na hudební scéně začal pohybovat na začátku 90. let, kdy jsem právě ještě studoval zahraniční obchod na VŠE a připravoval pořady jak na Radiu 1, tak i státním rozhlase. Už coby teenager jsem poslouchal Vivaldiho, Bacha či Pendereckého a různé spojení vážné hudby a jazzu v projektech vlny Rock in Opposition, jako byli Art Zoyd, Universal Zero či Art Bears. Nejvíce mě hudebně baví právě současné fúze různých stylů, a to je i také současným trendem nejen v hudbě. Letos se těším na uvedení Petera Gregsona a jeho projekt obsahující rekompozice Bachových suit.
Letos se naskytla celkem výrazná příležitost pro domácí umělce proniknout na pódia zahraničních festivalů, protože showcasová přehlídka Eurosonic v holandském Groningenu realizovala fokus na české a slovenské kapely a projekty. Myslíš, že takové iniciativy mohou pomoci talentovaným hudebníkům, aby si více zahráli za hranicemi, a případně se dostali na profesionálnější úroveň?
Samozřejmě, že tyto typy festivalů jsou skvělou příležitostí pro nové talenty vejít do širšího povědomí a oslovit i promotéry festivalů z celého světa. Je velmi potěšující, že letos byla na Eurosonicu zastoupena naše domácí i slovenská scéna v takovém měřítku.
Závěrem, co můžeme od letošního Spectaculare ještě očekávat?
Pevně věřím, že další ročník festivalu se nesmazatelně zapíše do hudebních srdcí všech fanoušků kvalitní soudobé muziky a že návštěvníci zažijí osvícené hudební okamžiky, které jim otevřou nové obzory a zároveň rozvinou jejich emoční vnímání a celkový osobní rozvoj.