Euforické extrémy, neobvykle pojaté koncerty a releasy hudby z Egypta po Kanadu rozšířující vědomí o tom, jak dnes může znít hudba, říká mi Ondřej Lasák z labelu Genot Centre k plánům na příští rok. Tolik na začátek, aby bylo jasno, že s ohlášeným koncem koncertní série Silent_Night aktivity neutichnou – síly se akorát upnou jiným směrem.
Plány labelu, pod jehož hlavičkou pořádal spací koncerty, vyvrcholí v sobotu 30. listopadu dvacátou edicí. Ta představí ansámbl umělců rozkročený od elekroakustického folku (Gurun Gurun), přes field recordings a instrumentální ambient (Kate Carr) až k avantgardnímu minimalismu a elektronické improvizaci (Keith Fullerton Whitman).
Půjde o další z mnoha vysněných koncertů, jak sám říká, není to o házení velkých jmen, jde mu spíše o intimitu. Kdyby měl přeci jen neomezené možnosti, jednou by rád uspořádal plnohodnotný Genot Centre showcase. „Nejblíže jsme tomu byli letos na AFO v Olomouci s Loto Retina, Fausto Mercier, Střed Světa + Wim Dehaen a šumařˇˇˇ,” říká v našem rozhovoru o pořádání Silent_Night, jejím konci a pohledu do budoucnosti labelu a scény s ním spojené.
Jde o konec celého formátu, nebo se spací koncerty ještě objeví alespoň sporadicky či v pozměněné formě?
Všechno podstatné jsme vysvětlili ve videu Radia Wave! (směje se) Ale vážně. Pět let je dlouhá doba a za těch 20 edic jsme ten formát uchopili z tolika různých úhlů, že už nastal čas posunout se dál. Myslím, že je to lepší udělat v době, kdy je o Silent_Night pořád zájem a mám v sobě pořád nějaké nadšení. Byl bych smutný, kdybych to nechal dojít do bodu, kdy se začneme opakovat a pojede to primárně ze setrvačnosti. Akcí pořádáme mnohem víc a na všech se snažím o nějaký přesah, aby nešlo jen o běžné koncerty. Takže v tomhle směru pro mě rozhodně nic nekončí – spíš bych měl mít více času na rozvíjení dalších nápadů. Těch je plno a momentálně jde spíš o to, abych našel na tu realizaci pár dalších nadšenců, kteří se do toho budou chtít zapojit, a samozřejmě také finanční prostředky. To je u podobně intimních akcí bohužel vždycky téma.
Letní outdoor edici Silent_Night: Velodrone každopádně vnímám jako takové pompézní demo formátu, ke kterému bych se v blízké budoucnosti rád dostal. Funkční propojení prostoru a hudby stylem, který jde za tu obvyklou apropriaci vizuálně působivých míst, je něco, co mě dlouhodobě fascinuje.
Největším jménem závěrečné noci je Keith Fullerton Whitman. Padla na něj volba záměrně, nebo to tak prostě vyšlo?
Náhoda to rozhodně nebyla. Jeho hudbu poslouchám přes 15 let a na střední škole pro mě byla naprostým zjevením. Setkání s jeho albem Playthroughs (2002) bylo jedním z prvních momentů, kdy jsem si uvědomil, že ambient může být mnohem víc než jenom vhodný background k učení (určitě i kvůli tomu, že dostalo 9.7 na Pitchforku, což jsem v šestnácti samozřejmě strašně řešil). Chodil jsem tehdy do Kutné Hory na stejnou školu jako Jarda Petřík (Radio Wave), se kterým Silent_Night od začátku pořádáme. Můj otec měl v práci rychlý internet, takže jsem měl možnost stahovat přes torrenty i věci, o kterých si ostatní jen četli. Jarda mi vždycky ve školním Radiu Drát, kde jsme tehdy oba vysílali, na papírek napsal seznam desek a já mu to pak nosil vypálené. Jedním z těch jmen byl i Whitmanův breakcore projekt Hrvatski, takže ho budu mít s Jardou navždycky spojeného.
Na Silent_Night se Keith Fullerton Whitman vrátí právě s Playthroughs, kde k nepoznání procesuje zvuk kytary do čarokrásných prosvětlených dronů, v aktualizované dvouhodinové live verzi speciálně pro Silent_Night. Slzičky budou. Whitman je pro mě archetyp člověka, který se nikdy nezaseknul na místě a dokázal i z několik desítek let starých nástrojů ždímat zvuky, které nikdo nikdy neslyšel. Tentokrát se sice vrátí k téměř 20 let staré desce, ale rozhodně nepůjde o nějaké nostalgicky utahané slintání.
Letní přespávačka, Hradec Králové – NUUKfoto: Libor GaliaKromě vnitřních prostor Divadla PONEC se akce tohoto typu konaly také venku, ať už to bylo právě v prostředí na Velodromu v pražském Třebešíně anebo NUUK – sauny a osvěžovny v Hradci. Jak náročné je uspořádat obdobnou akci pod otevřených nebem, a přitom udržet daný, svým způsobem intimní koncept?
Těžké je na tom primárně udržet nervy, když jde o počasí. V obou případech pršelo, ale naštěstí mi to při zpětném pohledu ty akce nijak nezkazilo. Hradecký NUUK je jedno z mých nejoblíbenějších míst v republice a přijde mi neuvěřitelné, jak odvážně rozkročený program tam jsou Aneta Kohoutová s Natálií Kratochvíle schopné uvádět. Velodrone nám trochu neočekávaně nakynul do asi největší akce, co jsme kdy pořádali (na místě bylo asi 300 lidí). Intimní atmosféru se nám tam podařilo udržet jen díky fantasticky zvládnutému řešení zvuku od Radio Punctum. I když to bylo celé trochu o život.
Jak vznikl nápad na pořádání takových akcí? Jak dlouho trvala jeho následná realizace a co vše se za ní vlastně skrývá?
Nápad vzešel od Jardy Petříka, který na festivalu Unsound zažil vystoupení praotce celonočních koncertů Roberta Riche. Jarda chtěl původně pořádat bytové akce, kde bychom s Wimem Dehaenem (kolega z Genot Centre) mohli zahrát, ale já jsem puntičkář, co chce mít věci dotažené. Představil jsem si, jak mám po celé noci někde v podlaze cizího bytu polámaná záda, a bylo mi z té myšlenky spíš smutno. Po několika měsících se nám podařilo získat mediální a finanční podporu od Radia Wave (celoživotní vděk pro Honzu Hladoníka), kde Jarda vysílá, a k tomu domluvit epický prostor Divadla PONEC, odkud jsme nikdy neměli potřebu odejít a kam se budu vždycky dojatě vracet.
Na začátku nám moc pomohly praktické rady od Stijna Hüwelse z belgického vydavatelství Slaapwel, které se zaměřuje na hudbu ke spaní a pořádání podobných koncertů zaměřených na organický ambient, mimo jiné i ve městě Lovaň v Belgii, odkud pochází můj kolega z Genot Centre Wim.
V rámci Silent_Night hraje signifikantní roli scénografie, případně s ní spojený light design. Jaký máš k této části akce přístup?
Ze začátku mi šlo primárně o to, abychom se vyvarovali klišé, která mi znemožňovala užít si koncerty minimalistické hudby. Myslím všechny ty projekce zpomalených záběrů obilí ve větru a nicneříkající abstrakce, které mají omluvit to, že na pódiu stojí někdo s notebookem. Všechny ty koncerty, kde sedíte na nějaké nepohodlné židli, která je vyrovnaná v řadě, jako kdybyste byli někde v kostele nebo na divadle v rámci Klubu mladého diváka. V podstatě všechny aktivity Genot Centre, nejen Silent_Night, vnímám jako obhajobu nevděčné role člověka s počítačem na pódiu. Jde o to vytvořit prostředí, kde nemáte mít potřebu koukat na to, jak někdo podává viditelný fyzický výkon, vytvoření ideální poslechové situace, kde se můžete soustředit primárně na to, co slyšíte.
Na Silent_Night jsme od začátku pracovali se světlem a dekoracemi (např. květinami zapůjčenými z Botanické zahrady hlavního města Prahy na čtvrté edici) k dotvoření atmosféry. Kvůli absenci dramatických zlomů v samotné hudbě mi bylo jasné, že na scénografii nepotřebujeme hledat lidi, kteří svítí taneční akce, ale spíš někoho, kdo má smysl pro napětí a rozmístění objektů do prostoru. Jako první jsem proto oslovil fantastickou módní návrhářku Hanu Frišonsovou, která v té době měla blog o aranžování výloh obchodů s oblečením. Od šesté edice pak spolupracujeme výhradně s divadelní scénografkou Terezou Bartůňkovou, která naprosto chápe, že minimalismus a šerosvit u podobné hudby udělá mnohem víc než všechny lasery a stroboskopy. Divadlo PONEC pak poskytuje nadstandardní technické i produkční zázemí, o které se můžeme vždycky opřít. Je to prostě krásně útulný nesterilní prostor, který se dá přetvářet v podstatě donekonečna.
Silent_Night 14 s Lišajem, Lambkinem a Teresou Winter, Divadlo PONECfoto: Jiří ŠedaVětšinou jde o mou iniciativu, ale celá série má až překvapivě skvělé jméno i za hranicemi České republiky, což přináší spoustu překvapení. Je pro mě naprosto neuvěřitelné, když vám někdo jako Kara-Lis Coverdale sama navrhuje, že bude hrát čtyři hodiny a nakonec ještě bez ohlášení přiveze producenta Mana z labelu Hyperdub, který ani není na plakátu, ale odehrají spolu naprosto ničivý set, který úplně změní to, jak jsem do té doby nad celou edicí přemýšlel. Nebo když se na showcase mého nejoblíbenějšího labelu Quantum Natives hlásili další a další hudebníci a hudebnice, i když všichni věděli, že už nejsou peníze ani na rohlíky. Prostě toho chtěli být součástí. Hudebníci si uvědomují, jakou moc jim dává, když mohou hrát v opravdu tichém prostředí a u jejich vystoupení neexistuje žádné časové omezení.
Jste šťastní, když vám někdo jako Tomoko Sauvage řekne, že nikdy nehrála ve vhodnějším prostředí, když jste svědky toho, jak Pye Corner Audio zahraje při teprve druhém vystoupení se svým projektem The House In The Woods (po prvním už to nikdy nechtěl hrát živě) téměř dvakrát delší set než jste se domluvili, protože se v tom na místě v pozitivním slova smyslu ztratí, když se dva hudebníci (Cass. & Stijn Hüwells) potkají poprvé v životě, o půlnoci si u piva řeknou, že něco společně zkusí, a pak z toho vypadne tříhodinová improvizace, na kterou vzpomínáte i po čtyřech letech, když Graham Lambkin chce odehrát dvě vystoupení za večer a pak se tam za něj ve tři ráno modlíte, aby mu uprostřed naprosto šílené performance nezačala hrát z půjčeného notebooku při pouštění zvuků zvířat z YouTube reklama s Alzákem, …
Jak těžké je dostat do Prahy umělce formátu Paula Jebanasama nebo Freda Warmsleyho (Dedekind Cut)? Obecně řečeno, je dramaturgie podobných akcí spíše otázkou kontaktů, nebo prostředků?
Určitě jde spíše o kontakty a dobré jméno. Naše výhoda je v tom že publikum často přitáhne samotný koncept, takže si můžeme dovolit absolutní svobodu v dramaturgiích akcí. I pro samotné hudebníky je často přitažlivé zahrát si na podobně neobvyklém koncertě, takže jsou i větší jména často ochotná přistoupit na finančně únosné podmínky.
U podobně nastavené akce se krásně ukazuje, že rozdíl mezi tzv. velkými jmény a někým, koho milujete jen vy a pět vašich kamarádů, je z hlediska proma často naprosto zanedbatelný. Celá abstraktní scéna je vesnice a dramatickou reakci od publika vyvolá při odtajňování lineupu jen málokdo. To je ve výsledku strašně uklidňující. Můžu si dovolit pozvat lidi, které osobně vnímám jako nejzajímavější současné hudebníky. Nepotřebuju podléhat diktátu třech vlivných bookingových agentur a několika AV festivalů, které ovládají celou Evropu. Je to osvobozující.
Předpokládám, že jsou jména, která se získat nepodařilo.
Těch je samozřejmě mnoho. Hlavně u umělkyň a umělců z USA je to složitější. Několikrát jsem se snažil o Grouper (mad props pro Václava z Letmo productions, kterému se to povedlo už v roce 2009), u níž se to několikrát nepotkalo termínově nebo finančně. Mým snem bylo přivézt do ČR hudebnici TALsounds, která je podle mě jednou z nejpřehlíženejších postav současné nezávislé scény a určitě nesmím zapomenout ani na Percival Pembroke, člověka, který stojí za první kazetou vydanou na Genot Centre. Nikdy v životě nevystupoval živě a bohužel ani nikdy nebude.
Upřímně si nemyslím, že by existoval jakýkoliv vzestup mimo nostalgickou scénu kytarovek. Statistiky zkreslují věci typu soundtracku ke Guardians of Galaxy (2014) a Casette Store Day releasy od Metallicy. Reálně se nosičů prodává méně a méně a nic se na tom měnit nebude. Aspoň ne do té doby, než abyste si pustili Spotify, které pak za x tisíc přehrání pošle hudebníkům (bez přehánění) pár centů, raději pošlete peníze někomu, koho reálně posloucháte (třeba přes Bandcamp za cenu kafíčka).
Vážím si lidí, kteří jsou ty trendy schopní přesáhnout. Když si odmyslím jména, jež vydáváme na Genot Centre (Enchanted Lands, Jano Doe, Lišaj, Izanasz), tak je tu pořád plno hudebnic a hudebníků, kteří tuší, co se děje ve světě, ale zároveň mají stále vlastní ksicht: Trauma, Obelisk of Light, Federsel, Tarnovski, Střed Světa, 3C 273, Kult Masek, kluci z Lightning Glove a BCAA, Martin Janíček, Jiří Suchánek nebo třeba v Bratislavě Jonáš Gruska. Jen se ta nádhera občas děje spíš na koncertech než na nahrávkách. Ale ten všeobjímající mindrák ze Západu je naprosto zcestný.
20. Silent_Night: Keith Fullerton Whitman + Kate Carr + Gurun Gurun + Les Halles, Praha – Divadlo Ponec, 30. 11. 19