Areál Kempu Pařez jsou vlastně dvě místa. Ve dne je to docela typické, ale rozlehlé místo k závodní dovolené Liaz. Na prádelní šnůře visí špatně vydělaná kůže, mezi borovicemi rezne rozmlácený Zetor a z chatek vycházejí zamyšlení lidi. Jakmile padne tma, jsi najednou ve snu, mezi výčepem a bazénem se přemisťuješ teleportem, jeden a ten samý hlouček diskutujících nacházíš jednou na schodech a podruhé u houpačky, největší legraci poskytuje trapolína, mokrá a studená od rosy a během koncertu můžeš libovolně ztlumit nebo zesílit hlasitost hudby, ať si můžeš i povídat.

Nejpozoruhodnější na celém Banátu je to, že se na pár dnů každému zamlouvá úplně všechno. Může to být cokoli, třeba dvaadvacet druhů ovoce naloženého v domácí pálence, koleš, túra jeskyní na Dunaji v ohyzdné kocovině nebo naprostý mišmaš žánry a kvality hudebních těles.

Mezi Ostravou a Berlínem se pravotočivou spirálou koncentruje síla směrem k Prachovským skálám, kde na začátku září oslavuje Šaman ztrátu (snad jen léta). Leckomu se v Blatech podaří souznít s přírodou a setkat se s místním strážným duchem Pelíškem. Již čtvrtý rok tomu napomáhá dobře skrytý a obtížně dostupný festival ambientní a experimentální hudby.

Už to vypadalo, že předpověď vydrží, jenže těsně po Fehero Rocher to prasklo a už při cestě pro pláštěnku se rozňahňalo husté bláto. Na Longital, Makrohang i Květy hustě pršelo, ale nezdálo se, že by to někomu kazilo náladu.

Totální Kuba, nekompromisní klasika, kvalitní sólíčka a pošlapané triko. A to všechno zažít (a pošlapat) za dobrých dvacet minut v naprosto narvaném Tibetu. Zvědavost byla silnější než dav a vyplatila se, bylo to totiž nejživějších dvacet minut z celého mého týdne. Bona nešetří neverbální komunikací a hudbu zprostředkovává i tělem, přímo tančícím. Tak výrazně a přenositelně, že i to nesložitější sólo pochopí i noisový amuzikál. Jistě to bylo krásné až do konce, což mohlo být tak za hodinu a půl. Mít tak taneční pohyby, lahev bílýho ruma a partnera/ku k vlnění...

Celorepublikově našlapaný víkend, všude se něco dělo a v Olomouci prý nezbyla ani noha. My, kteří raději klidnější, pohodové akce bez tlačenic a stresu, jsme vyrazili směr Luhačovice na sedmý ročník Luhovaného Vincenta. Od čtvrtka do neděle, co hodinu jiný směr.

Statek Ústsko u Bojkovic už je dobře známý, pořádá se tam totiž DIY festival MišMaš party. Bez reklam, sponzorů, plotů a masa letos přichází 23. ročník.

Kieslowski začali ještě za světla a v Jazzu bylo hned jak pod peřinou. Jemné melodie a překvapivě zarývající se texty byly docela v kontrastu s dobrým naladěním kapely a příjemným povídáním mezi skladbami. Nebylo na nich znát, že je to už třetí koncertní den, naneštěstí ani doporučená čichová zkouška nic zásadního neprokázala, voněli a hráli velmi čerstvě.

AFO vs Spánek - 1:0. HRTL vs Soudnost - 9:0. Vědci vs Tanec - 1:1. Jsem neznaboh a z nedostatku času jsem se všem filmům a přednáškám prostě vyhnul. AFO noci mi to ale notně vynahrazovaly.

V sobotu 23.4. dokázal Jindra Holubec a jeho Y Amigos, basák brácha Majkl Holubec (EMMETT BROWN) a bubenečník Pavel Magnusek (Zloději Uší, Létající Inženýři), že Olomouc a obzvlášť Ponorka nejsou moc suchý na radostnou hudbu. Žádná depka, ale řádná porce funku, latiny a svojské alternativy z desky Ča Ča Ča.

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.