Olomouc je momentálně ve víru Divadelní Flory a nespočet divadelních představení po večerech doplňuje také hudební program. Jednou takovou nedivadelní třešničkou na dortu byli i Zabelov Group. Ti pomalu chystají novou desku a v olomouckém Jazz Tibet Clubu dali postupně nahlédnout do svých vizí starých i těch nejnovějších. Perfekcionistická hudební imaginace, které byla rozkročena od ambientu po jazzové víření, trvala dobrou hodinu a tři čtvrtě, která se však v pohlcení zdála minimálně o polovinu kratší.

Vyrážím směr Olomouc a doufám, že ho naleznu tam. Nebe je temné i zde, ale čím více se blížím Hornímu náměstí, tím více cítím energie. Den se už chýlí ke konci a já konečně vidím jeho záři! Vychází z místního Jazz Tibet Clubu. Opatrně vcházím dovnitř a nesměle usedám za stůl. Netrvá dlouho a prostorem se rozline na Novém Zélandu zrozené, hiphopem ovlivněné, jazzové elektromagnetické vlnění.

Konečně začíná rýl amér v podání memphiského boha Chrise Travise. Lidi šílí ještě než se lídr z Waterboyz, uměleckého hnutí a labelu v jednom, doopravdy objeví na scéně, energie vibruje sálem. Přední řady padají přicházejícímu Travisovi k nohám, ti kdo nápor ustojí, k němu zbožně vztahují ruce. Damn! Chrisova slova „Make some fuckin noise“ se berou vážně, teplota v sále vystřeluje do enormních výšek a strhává se rave, ve kterém přežívají jen ti nejsilnější.

Tenhle Vřed chtěl mít každý. Každý, kdo toho večera představoval své krátkometrážní snímky na olomouckém studentském filmovém festivalu. Podmínka byla jediná – tvůrci museli být studijně spjatí s Olomoucí, ať už v současnosti, či v minulosti. Z uvedených kousků značně rozdílných kvalit, které oscilovaly od melodramat přes horory po dokumenty se z vítězné sošky nakonec radovaly dva – cenu diváků získala trainspottingovská skica Ovoce života, porota pak ocenila Vokativ Zpečetěný osude, hořkosladký fiktivní dokument o odcizování se rodnému místu.

I když jsem už na akcích v režii AVA v různých prostorech a podprostorech byl nesčetněkrát, na Rumiště jsem zavítal poprvé. Kluci s projektem Moving Spaces slibovali čtyřkanálový zvuk z vlastní produkce, který jsem už v nějaké formě zažil na brněnském Prototypu. Byl jsem zvědavý, kam se to za ten půlrok posunulo a musím říct, že už jen něco očekávat byla chyba z mé strany.

Čtvrteční večer v Kabinetu Múz patřil polské elektronické hudební scéně, a to konkrétně uskupení MIK MUSIK, ke kterému patří i např. RSS B0YS. První vystoupil John Lake (Łukasz Dziedzic), poté zahrál svůj set Bartek Kujawski a koncert završila dvojice Iron Noir (Wojciech Kucharczyk a Łukasz Dziedzic).

​Předposlední číčákovský koncert před očekávaným festivalem Chee Chaak se uskutečnil ve čtvrtek v klubovně Jeden Tag. Tomáš Palucha zahráli ve čtyřech, set dosti povedený, odnesla jsem si kazetu. Co se týče Rutka Laskier, na Bandcampu mě jejich nahrávky moc nebavily, a proto to, co předvedli naživo, bylo pro mě obrovským překvapením. Čirý nářez, energie a výborná sjednocenost. Odcházela jsem nadmíru spokojená.

Vyrazili jsme do Prahy, podpořit hlavně olomouckou náplavu crystal coyōtl a François Svalise. Na odrbaných cihlách Gridu visely tyhle díla – jinosvětské fotografie z cest po Indonésii Vlesivy a propracované grafiky lesů a stromů Lenky Falušiové. A mezi stěnami se pohybovala zvláštní směsice přátel, dětí, psů, obsluhy a turistů, kteří očividně zabloudili, ale rádi se zdrželi.

Minulý čtvrtek vystoupil v Brně estonský rapper Tommy Cash, jeho extravagantní show nenechala nikoho chladným. Večer doplnilo české uskupení Yeezuz2020.

V pondělí odstartovala v Olomouci hanácká část dokumentárního festivalu s tematikou lidských práv Jeden svět. Úvodní večer završili Flash the Readies v Jazz Tibet Clubu – jen přes cestu od hlavního útočiště festivalu, kina Metropol. Olomoucká kapela, která se v posledních letech vyprofilovala v jedno z nejlepších post-rockových uskupení (nejen) u nás, publikum téměř hodinu koupala v intenzivních gradacích, jejichž atmosféru dotvářely znepokojivé projekce.