Tak za sebou máme první provar. Věděli jsme, že někdy přijde, škoda však, že nastal u akce, kde to vypadalo, že je o ni zájem. Jak už to tak bývá, virtuální účastník se nerovná účastník reálný. Podle sítí bychom potřebovali Mloky tři, takto nám nakonec stačila i jeho třetina. I přesto, že lidi nakonec nepřišli, vzali to No Fun At All In The House Of Dolls a Introspekce poctivě a odehráli krásně tajemné sety. Nechyběla atmosféra, havrani, kouř, problikávající televize, hra zrcadel. A protože to bylo na den dětí, nemohly pochopitelně chybět ani nejmenší ratolesti. 

„Vcházíme do areálu vojenských kasáren a dostáváme pásky na ruce; nejhezčí papírové pásky, jaké jsem kdy viděla; černé se zlatavým lesklým nápisem. Pořadatelé zřejmě myslí úplně na všechno. A to už se před námi tyčí vojenský odsvěcený kostel svaté Barbory. Zvenku vypadá skromně, avšak poté, co vejdu dovnitř, jsem poměrně překvapena. Stojí zde docela velká stage umně zasazená mezi novogotické prvky a výzdobu vídeňských malířů.“

„Dj Afterthought do svého mixu zakomponovává i Riff Raffovy songy. Na jeden z nich najednou vybíhá sám Riff Raff na stage a překvapený dav se rychle přizpůsobuje tempu. Je skoro nemožné nedostat loktem a do oblečení se vsakuje vylité pivo. Wait – něco není OK. Playback. Riff Raff se ani nesnaží něco předstírat a poskakuje po stagi, zatímco vynechává polovinu vět.“

Po dvou letech, změně názvu a s loňským eponymním albem do Prahy přijela kanadská post-punková kapela Preoccupations. Jako předkapela je podpořili taktéž kanadští Lab Coast a tuzemští (na fotkách chybějící) ±0. 

„Tohle rapující děvče s drobnou postavou a trochu dětsky působícím obličejem si nebere servítky v otevřenosti k sexualitě, ani ve společenské kritice. Parafrázuje Kanye Westa a už v ten moment vzniká polarita starého a nového rapu. Neotřelé, působivé, odvážné a jistě, svůdné. Záleží, jaký úhel pohledu člověk zaujme.“ (report Zuzany Macháčkové)

Olomouc je momentálně ve víru Divadelní Flory a nespočet divadelních představení po večerech doplňuje také hudební program. Jednou takovou nedivadelní třešničkou na dortu byli i Zabelov Group. Ti pomalu chystají novou desku a v olomouckém Jazz Tibet Clubu dali postupně nahlédnout do svých vizí starých i těch nejnovějších. Perfekcionistická hudební imaginace, které byla rozkročena od ambientu po jazzové víření, trvala dobrou hodinu a tři čtvrtě, která se však v pohlcení zdála minimálně o polovinu kratší.

Vyrážím směr Olomouc a doufám, že ho naleznu tam. Nebe je temné i zde, ale čím více se blížím Hornímu náměstí, tím více cítím energie. Den se už chýlí ke konci a já konečně vidím jeho záři! Vychází z místního Jazz Tibet Clubu. Opatrně vcházím dovnitř a nesměle usedám za stůl. Netrvá dlouho a prostorem se rozline na Novém Zélandu zrozené, hiphopem ovlivněné, jazzové elektromagnetické vlnění.

Konečně začíná rýl amér v podání memphiského boha Chrise Travise. Lidi šílí ještě než se lídr z Waterboyz, uměleckého hnutí a labelu v jednom, doopravdy objeví na scéně, energie vibruje sálem. Přední řady padají přicházejícímu Travisovi k nohám, ti kdo nápor ustojí, k němu zbožně vztahují ruce. Damn! Chrisova slova „Make some fuckin noise“ se berou vážně, teplota v sále vystřeluje do enormních výšek a strhává se rave, ve kterém přežívají jen ti nejsilnější.

Tenhle Vřed chtěl mít každý. Každý, kdo toho večera představoval své krátkometrážní snímky na olomouckém studentském filmovém festivalu. Podmínka byla jediná – tvůrci museli být studijně spjatí s Olomoucí, ať už v současnosti, či v minulosti. Z uvedených kousků značně rozdílných kvalit, které oscilovaly od melodramat přes horory po dokumenty se z vítězné sošky nakonec radovaly dva – cenu diváků získala trainspottingovská skica Ovoce života, porota pak ocenila Vokativ Zpečetěný osude, hořkosladký fiktivní dokument o odcizování se rodnému místu.

I když jsem už na akcích v režii AVA v různých prostorech a podprostorech byl nesčetněkrát, na Rumiště jsem zavítal poprvé. Kluci s projektem Moving Spaces slibovali čtyřkanálový zvuk z vlastní produkce, který jsem už v nějaké formě zažil na brněnském Prototypu. Byl jsem zvědavý, kam se to za ten půlrok posunulo a musím říct, že už jen něco očekávat byla chyba z mé strany.