Poslední akce kolektivu AVA, o které jsem psal, se odehrávala ještě na Rumišti. Psal jsem, že Rumiště končí, ale vibe rozhodně ne. Přes nepopiratelné kouzlo původního místa s sebou duch progresivního hudebního spektáklu kolektiv přenáší do prostorů, které se jim zrovna otevřou. Po několika setkáních na Jarošce tentokrát v klubovně Bastl Instruments.

Na kapely minulého století chodíme s velkým očekáváním, ale nakonec jde asi prostě o to aspoň jednou v životě je vidět naživo. A vždycky je tak trochu zklamání, že to není takové jako na záznamech z osmdesátek. A tak i In Between Dreams tajemstvím opředených The Residents je spíš cestou do minulosti.

Na čtvrteční koncert v Kabinetu Múz jsem dorazila jako na pokračování kulturního večera, který jsem sama pro sebe začala návštěvou performance Sound Carpets, která se odehrála ve zklidněné a velmi intimní atmosféře Vašulka Kitchen. A tak byl pro mne trochu šok dorazit na rozdivočelou Lesní zvěř. Chvíli mi trvalo se na ně naladit a nejvíc se mi to dařilo při pasážích s absencí zpěvu. Celkově mám pocit, že hudbě, zvlášť jde-li o zkušené interprety a jazzmany, jimiž Lesní zvěř bezesporu je, prospívá hlasem šetřit a energii věnovat nástrojům. 

Projít labyrintem art deco prostoru klubu Roxy, ocitnout se v malém sále někde hluboko dole. Z jedné strany bar, z druhé pódium, kde se zrovna odehrává show elektronického projektu Isama Zing. Slovenský hudebník Jonatán Pastirčák míchá beaty a melodické celky, kterými čas od času probleskne nahrané vrznutí skříně nebo dekonstruovaný šum. Autentický zážitek, početný dav nadšeně tleská a prostor se halí do kouřového závoje. Ve vzduchu jde cítit zvláštní, nasládlá vůně, na chvíli se hudebního vedení ujímá DJ než, zahalený kápí a se slunečními brýlemi, nastoupí sám Gaika.

Na Zeal & Ardor jsem se těšila jako na Vánoce už od začátku léta a po neplánovaném katarzním zážitku v Hradci to byla naprostá nedočkavost. Dost možná šlo o prostory Futura, do kterého se moc nevešli, ale očekávaná euforie se úplně nedostavila. Půdu jim skvěle připravili finští předskokani NYOS. Porce naprosto animální energie a oddanosti hudbě tak, že se vibrace klubu musely předávat napříč celým Smíchovem. Bez speciálního osvětlení nebo propracované show, ve dvou, si během přidělené půlhodinky podmanili úplně všechny.

Kikagaku Moyo začali hrát přesně v devět. Téměř dvouhodinový set, ale pocitově tak půlhodinka. Zdálo se, že naplněné Futurum by kvarteto japonských kouzelníků hltalo až do rána. Celý dav byl plně v jejich moci a prvotní zasněný poslech se zavřenýma očima se postupně transformoval do závěrečného poga na Smoke and Mirrors. To poslední, co bych od vystoupení čekala, ale po prvním stagedivingu už jsem se přestala divit úplně všemu. Dvojnásobná halucinace. Jako ve snu, znovu a znovu jsem užasle pozorovala publikum – v euforii a vrhající se z pódia, až jsem nakonec sama sebe přistihla v divočícím kotli.

Říjnový večer, padající kapky. Opavská klubová noc se nám otevírá vstříc. 20:00 Na dvorku, v pokec zóně, se válí mlha. Venku s ní jen pár lidiček, nejspíš organizátoři. První koncert právě probíhá – Vladivojna. Říkám si ale, že jsem tu nějak brzo.

Od sympatické, počáteční skoro až nesmělosti projevu, s význačným citem pro záhadné písničkaření, dotýkajícího se naopak směle popových refrénů, vypluli Ghost of you z nezávislé mladé scény, která tu v Brně začínala pomalu růst. Nepřeslechnutelná kytarou, co si říkala o sólo, ale přesto zůstávala součástí jednotného celku, kde každá nota, rytmická změna i vedení vokálních partů dávalo smysl.

Legendární vídeňská Arena, neděle večer. Už ani nevím, kdy jsem tu byl naposled, poprvé to bylo snad někdy v roce 2012, když ji roztřískali Converge, ale to místo si svou specifickou atmosféru stále drží. Tak jako asi 99.99999 % lidí jsem se s Deafheaven seznámil díky Sunbatheru aka Sluncekoupači. Růžový black metal, co vlastně není black metal, ale zároveň byl mnohem víc black metal, než je teď.

Jakkoliv jsem v Kodani strávil tři dny, k Mayhemu – středobodu tamní alternativní, contemporary, experimentální, whateveryoucallit scény – jsem se ani nepřiblížil. Zato jsem byl v Tivoli, na Öresundu a projel kanály včetně zastávky u malé mořské víly. Middle class much? Nicméně v zájmu zachování tradice snad všech, na internetu dostupných, článků o Posh Isolation jsem Mayhem musel do úvodu nějak napasovat.