Když jsem sešla od holešovického nádraží k řece, ocitla jsem se ve světě, kde struny bendža vyprávějí legendy temné tak, že se sem živá duše neodváží a déšť bubnuje na sudy, ve kterých jsou ty příběhy navždycky vepsány jazykem vše pokrývající rzi. A do toho všeho zaznívá zkázy plná harmonika Charlese Bronsona. K dokonalosti už zbývá jen to, aby se pod temnými mraky, ten den celou atmosféru završujícími, loď Altenburg 1964 vynořila i s kapelou z Vltavy jako Bludný Holanďan.

Pátek na pátém ročníku Chee Chaaku na ostravském provoze Hlubina, v obklopení industriálu Dolní oblasti Vítkovic, začal pěkně zvostra – žádný mazleníčko, jedna sypačka za druhou: DNO, Hibakusha, punkoví Torpur… Všude známý tváře, cítím se tady víc než dobře. Chee Chaak 2018.

Čekala jsem možná na několik skladeb, které bych tak ráda slyšela živě a zajímalo mě, jak je Deerhunter budou hrát. To se vlastně stalo jen v jednom případě, u závěrečné Snakeskin. Ta rozvlnila všechny přítomné po relativně poklidném koncertu. Žádný velký hluk, dojímavé balady nebo roztleskávání publika nejznámějšími písněmi. Deerhunter nastoupili na pódium ve velmi zvláštním rozpoložení, kdy Bradford Cox recitoval text způsobem, jako by přiletěl ze vzdálené planety. Podivný hudebně performativní výjev působil téměř retro futuristicky.

Od světa odděleni železničními kolejemi, vstříct jemnému zážitku. Před industriální MeetFactory postávají hloučky lidí, letním večerem se nese cinkání skleniček a šum hovoru. Zevnitř se linou snivé tóny písničkáře Lukáše Landy a koncentrují v sále čím dál tím větší dav. Předpovídají příchod romantickému minimalismu kanadského zpěváka Rhye.

Vrbno pod Pradědem, budova bývalých skláren, kterou na jednu noc oživil nultý ročník Fajfr Štýl Festu. Přijíždíme na rozžhavený vrbenský plácek, cesta z Jihlavy byla po předchozí noci na Nulté generaci hodně vyjetá. Asi půlhodiny jen stojím na jednom místě a zdravím se se samými známými tvářemi. Takovou přátelskou atmosféru jsem zažila naposledy na Pelhřimovech a dává to smysl, většina lidí tady pravidelně Pelhřimovy absolvuje. Kvůli všem těm lidem, co přicházejí, nestíhám vnímat Dannyho na venkovní stage, omluva.

Zaprášený schody opavskýho bytu. Vzpomínám, jak ten den vlastně začal. No jasně, že v Praze, u dálnice. Stopli jsme si jedno auto, pak druhý, třetí až čtvrtý, který nás zavezlo do Studenky. Mají tam nóbl nádražku a vevnitř zrovna jela diskotéka – vypalovačky plus drahý světla a kouřostroj stojí za zmínku. Dorazili jsme do Opavy až o půlnoci (kvůli zácpám) místo půl sedmý, jak bylo v plánu (ke vší smůle To je Hrůza nezahrála). Naštěstí jsme po městě měli svý tajný a ti nám podali zprávu o koncertech, který jsme chtěli stihnout. I Love 69 popgejů prý rozřádili svatou Alžbětu a její kapli kvalitně. Jeden ze dvojice byl svlečen do půl těla a „jakoby se nebál VŮBEC ničeho“ vypověděl ověřený zdroj.

Na sobě dlouhý kabát, zahalený obličej. Kráčím noční Prahou podél tramvajových kolejí, na chvilku mě ukryje tma, když procházím pod mostem, pak zabočím doleva a ocitám se na malém dvorečku. Mířím ke dveřím, u kterých stojí vysoká postava s černou, protáhlou maskou. Z kapsy vytáhnu pozvánku a vložím ji té osobě do ruky. Řeknu heslo a když jsem dotázaná, jestli znám pravidla večera, kývnu. Dnes se stávám někým jiným. Volím si novou identitu, určuji si svá pravidla hry. Maska, kterou mám na sobě, mě skrývá před okolním světem a je jen na mě, kolik sama ze sebe ukážu. Cokoli se dnes stane, tu zůstane.

Automatické mlýny v Pardubicích působí opuštěně, lemované okamžiky pomíjivosti a procesem rozkladu. Poslední zbytky lidské činnosti ztrácí se v mouce rozsypané na prkenné podlaze plné menších i větších otvorů. Občas, v průběhu roku ožijí skrze místní iniciativu Offcity, která se stará o prohlídky a udržování povědomí o vzácné architektonické památce navržené Josefem Gočárem. Třídenní festival LABoratory, který se v tomto dechberoucím areálu konal letos podruhé, sem migroval z Hradce Králové.

 „How ya feelin Prague? Are you good?” Na stagi se objeví DJ s černými dredy a zlatým řetězem. „I need to feel some energy,” pokračuje a nutí dav v malém sále NoDu opakovat své poslední slovo, zatímco pouští tracky od Princess Nokia a Kendricka Lamara. Pak plynule přejde do vlastního beatu a na pódium přibíhají Oshun, dvě černošky se světle modrými čočkami a zlatými kruhy v uších.

Hudba není ničím jiným, než dalším způsobem, jak si uzurpovat, okupovat, vyplňovat prostor a měnit a posouvat jeho význam. U jakéhokoliv typu ambientu, který popírá linearitu produkce a staví spíš na zvyšování a snižování intenzity (na jakékoliv úrovni), to platí dvojnásob. Lidé kolem Bastl Instruments a NONA records v pátek odstartovali letošní Noise.kitchen Synth Fest právě takovým zabráním prostoru v Husově sboru.