Rumiště tentokrát praskalo ve švech – na půdě na gaučích, na zemi a u čajovny se mačkalo několik desítek lidí a další byli venku. Tolik návštěvníků snad Rumiště ještě nezažilo a, vzhledem ke zprávám o konci této membrány propouštějící do Brna tu nejkvalitnější alternativu z celého světa, dalo by se tvrdit, že už asi ani nezažije.

Tommy Cash za ty čtyři roky, kdy vydal svoje debutové album, urazil pořádný kus cesty. Nejde ani tak o vývoj jeho hudební tvorby nebo stylu, jako spíš o růst fanouškovské základny. Podobně jako Young Lean totiž přišel s něčím novým a zafungovalo to. Rap, který se odkazuje k slavic kultuře, nikoli americké, spolu s bizardními videi zaujal.

„I was in my last moments [of a relationship], telling my girl how much I love her, and thank you for this journey we rode,” napsal Rejjie Snow v emailu časopisu The Fader. Dear Annie, jeho poslední album, zachycuje pomalé umírání, poslední momenty předtím, než se rozplynou v nejistém zítřku. Romantický raper v rámci nového alba vyráží na tour a jednou z jeho zastávek se stává i pražský Futurum Music Bar.

Loni na jaře Kabinet Múz uchvátil melancholický zpěv islanďanky Sóley, tento leden zase islandština rezonovala sálem při verších raperů z kapely Úlfur Úlfur. Tentokrát se do Kabinetu Island vrací znovu – v podání elekto-popové kapely Vök.

Asi třetinu koncertu jsem se snažil sledovat nějakou linii jednotlivých skladeb, teprve potom mi došlo, že ačkoliv tam zřejmě někde v pozadí existuje, je to natolik složité, že to sledují jen čtyři muzikanti na pódiu. Vše ostatní mělo zcela volnou formu – do hlavy se mi neustále vracel pojem free-form music; volná forma k naplnění. Hudba, vedle které působí free jazz jako styl příliš svázaný konvencemi a volná improvizace zase vypovídá jen o polovině celku. V mojí hlavě se vytvořila představa formy, která skutečně existuje, ale je prázdná a čeká na naplnění, přičemž samotná náplň začíná prosakovat a rozmývat formu tak, že se stává už jen stěží čitelnou…

Post-hardcorová legenda Lvmen na svou poslední desku Mitgefangen Mitgehangen zařadila i přepracovanou verzi své historicky první skladby. Nejde o laciný sentiment, kapela tím může naznačovat cyklickou představu času jako hada požírajícího svůj ocas.

Všudypřítomná mlha, prázdné ulice mezi paneláky nebo malými domky, štiplavý zápach síry ve vzduchu; příjezd do Orlové, dějiště prvního Zimnichaaku, byl přesně takový, jak jsem si ho představoval. Zároveň jsem si nedokázal představit, jak se na takovém místě může odehrát akce nabitá alternativou, kterou oceňují především hudební fajnšmekři. Teď už si to představit dokážu.

Dramaturgie brněnského Kabinetu Múz mě občas příjemně překvapí. Kromě interpretů pohybujících se na české scéně se totiž čas od času objeví i méně známá, zahraniční jména, u nichž si jen říkám „no way“. Tentokrát jsou jimi rapeři Úlfur Úlfur, kteří byli mým prvním zasvědcením do tajů islandského rapu. Ačkoli je na ostrově s o něco málo víc než 300 000 obyvateli zná snad každý, v Evropě jsou pořád ještě jen pro těch pár věrných milovníků Islandu. Zažít koncert Úlfur Úlfur v Brně je tedy trochu nepochopitelná, o to však více skvělá příležitost.

Uplynul necelý rok od chvíle, kdy se objevili Opak Dissu v Kabinetu Múz jako předskokani Chrise Travise. Tehdy byli ještě hot novinkou, takovými těmi kluky, co si vezmou beat od Futura nebo od Young Thuga a složí k tomu recesní text. Všichni mluvili o tom, že Asap Jarda má největší potenciál a už tehdy se objevili fanoušci opakující nazpaměť všechny texty. Pořád ale byli na počátku všeho nadějní kluci, kteří lidi baví a nějakým nedopatřením se objevili i v nominacích na ceny Vinyla. Po delší odmlce se Opak Dissu do Kabinetu vrací znovu.

Když vyšlo nové album Lingering od Sleep Party People, narazil jsem na něj vlastně náhodou. Na tento typ dreampopu připomínající v zastřenosti zpěvu a roztříštěné něžnosti kytar a samplů jsem před několika lety zapomněl společně s Bark Psychosis nebo Sigur Rós. Možná mě ale reminiscence dávno zasunutého donutila se k Lingering vrátit a po nějaké době se mi atmosféra alba vryla pod kůži jako melancholie podzimního večera.