Další ročník Lunchmeatu je úspěšně za námi. Na stejném místě, které by bylo jen škoda měnit. Se stejně nabitým line-upem, který opět reflektoval vrchol současné elektroniky, což se, doufejme, do budoucna také nezmění. Tři říjnové noci představily jména jako Lanark Artefax, Aisha Devi, Lee Gamble, či Amnesia Scanner.

Procházkou ztemnělým Starým Městem jsem došla do koncertního sálu pražské konzervatoře. Lidí tu nebylo moc, ale skromný sál zaplnili. Všichni byli upravení, v nejlepších šatech a nedočkaví na vůbec první vystoupení Terryho Rileyho v Česku. Den poté, kdy jsme mohli zhlédnout interpretaci jedné z jeho nejstarších a (jak pro jeho dílo, tak především pro revoluci ve vývoji současné vážné hudby) nejzásadnějších skladeb In C, se představil také jako interpret v rámci festivalu Struny podzimu. Desátého října zahrál v duu se svým synem, kytaristou Gianem Rileyem.

Ars Electronica je taková brána do světa budoucnosti, když si budoucnost představíte jako svět strojů, robotů a nových technologií. Procházíte se a všechno kolem vás klape, tiká a má ty nejneuvěřitelnější tvary. Festival skrze nové technologie reflektuje závažné sociální problémy, jako třeba ekologii nebo uprchlickou krizi, a zároveň hravě objevuje, co s technologiemi člověk svede prostě proto, že může.

Cestovní kancelář kolektivu AVA provází po hvězdných drahách nebo zemských norách s železnou pravidelností. Jejich túry za světlem na konci tunelu jsou akci od akce hloubavější, podmanivější a především bližší. Ani nepřipravený člen turnusu neprojde tunelem bez zamyšlení a vnitřního pohnutí. AVA s každým výmykem poskočí dopředu a laťku posunou výš.

Šestadvacátý ročník kultury z jiného světa v Tasově u Veselí nad Moravou. Tak zněl podtitul letošního ročníku Besedy u Bigbítu, který odstartoval v pátek třetího srpna. Výběr české alternativní, především kytarové, scény doplněný o několik zahraničních jmen, workshopy, talk shows či autorská čtení. Prostě ten festival, který mají všichni rádi.

Teď po skončení festivalu se snažím zpracovat všechny dojmy a znovu se stát součástí reálného světa. Ale je toho moc, před očima se mi přehrávají zážitky, koncerty, obrazy, lidi. Těžko z toho ven a těžko se dá popsat tak intenzivní a nečekaný zážitek, jakým byl Laba Daba.

Za posledních pár let se u nás objevily kapely jako Kíla, Treacherous Orchestra, The Gloaming nebo třeba Ross Ainslie a Ali Hutton. Koncert Breabach na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou byl další v řadě zjevně spojený s narůstajícím zájmem o soudobou podobu skotské či irské tradiční hudby. A to je jen dobře.

Zimomřivým ten víkend počasí vůbec nepřálo. Mě to však neodradilo, abych se vydala na Transformu, „okresní událost se světovým přesahem,“ probíhající několik dní v Táboře.  Po téměř čtyřhodinové cestě vlakem přes půl republiky jsem dorazila k Trafostanici ležící na břehu vodní nádrže Jordán. Romantika už na pohled. Od té chvíle o mě bylo postaráno, což je věc, kterou patří v souvislosti s Transformou zmínit. „Vítej, můžeš si půjčit kolo a dobrovolníci tě zavedou na Cestu.“

Místo, které si za pouhé tři roky své činnosti vybudovalo kultovní status mezi brněnskými umělci, intelektuály a hudebními fajnšmekry všeho druhu už svoji magickou půdu znovu nerozezní. V pátek 29. června byla tedy poslední loft session na jednu stranu smutnou událostí, na druhou ale příležitost zakončit vše tak, jak to umí jen kolektiv AVA.

Po předchozích ročnících Drug Me Festu, které probíhaly na půdě únětického kravína, se ten letošní (již devátý) přesunul do našeho hlavního města. První den festivalu odstartoval v Thereminu nacházejícím se v prostorách bývalého Nákladového nádraží Žižkov. Klub jsem po chvilce hledání našel, a protože jsem dorazil zhruba v půlce prvního koncertu, rozhodl jsem se ještě trochu posilnit kapkou whiskey a pomalu nasávat atmosféru tohoto rock'n'rollového svátku venku. Hemžilo se to tu postavami, které připomínaly jarmuschovský snímek Tajuplný vlak - o štýlo nebyla nouze.