Hudba není ničím jiným, než dalším způsobem, jak si uzurpovat, okupovat, vyplňovat prostor a měnit a posouvat jeho význam. U jakéhokoliv typu ambientu, který popírá linearitu produkce a staví spíš na zvyšování a snižování intenzity (na jakékoliv úrovni), to platí dvojnásob. Lidé kolem Bastl Instruments a NONA records v pátek odstartovali letošní Noise.kitchen Synth Fest právě takovým zabráním prostoru v Husově sboru.

Kabinet Múz v oparu gradace. Berlínští Caudal, duo Američanů Wrekmeister Harmonies (s bubeníkem) a předskokan v podobě brněnských Ångström. Tři intenzivní kapely a dva pohledy na večer.

Za oknem vlaku se míhají zelené šmouhy stromů, žlutá pole a čas od času svět získává svou obvyklou rychlost na nějakém malém vesnickém nádraží. Pak už se zastavuje naposledy – cílová stanice Olomouc. Jaro prostupuje celým městem a jako každý rok se ohlašuje populárně-vědecký filmový festival AFO. Letošním tématem je ochrana Země a život v oceánech.

Rumiště tentokrát praskalo ve švech – na půdě na gaučích, na zemi a u čajovny se mačkalo několik desítek lidí a další byli venku. Tolik návštěvníků snad Rumiště ještě nezažilo a, vzhledem ke zprávám o konci této membrány propouštějící do Brna tu nejkvalitnější alternativu z celého světa, dalo by se tvrdit, že už asi ani nezažije.

Tommy Cash za ty čtyři roky, kdy vydal svoje debutové album, urazil pořádný kus cesty. Nejde ani tak o vývoj jeho hudební tvorby nebo stylu, jako spíš o růst fanouškovské základny. Podobně jako Young Lean totiž přišel s něčím novým a zafungovalo to. Rap, který se odkazuje k slavic kultuře, nikoli americké, spolu s bizardními videi zaujal.

„I was in my last moments [of a relationship], telling my girl how much I love her, and thank you for this journey we rode,” napsal Rejjie Snow v emailu časopisu The Fader. Dear Annie, jeho poslední album, zachycuje pomalé umírání, poslední momenty předtím, než se rozplynou v nejistém zítřku. Romantický raper v rámci nového alba vyráží na tour a jednou z jeho zastávek se stává i pražský Futurum Music Bar.

Loni na jaře Kabinet Múz uchvátil melancholický zpěv islanďanky Sóley, tento leden zase islandština rezonovala sálem při verších raperů z kapely Úlfur Úlfur. Tentokrát se do Kabinetu Island vrací znovu – v podání elekto-popové kapely Vök.

Asi třetinu koncertu jsem se snažil sledovat nějakou linii jednotlivých skladeb, teprve potom mi došlo, že ačkoliv tam zřejmě někde v pozadí existuje, je to natolik složité, že to sledují jen čtyři muzikanti na pódiu. Vše ostatní mělo zcela volnou formu – do hlavy se mi neustále vracel pojem free-form music; volná forma k naplnění. Hudba, vedle které působí free jazz jako styl příliš svázaný konvencemi a volná improvizace zase vypovídá jen o polovině celku. V mojí hlavě se vytvořila představa formy, která skutečně existuje, ale je prázdná a čeká na naplnění, přičemž samotná náplň začíná prosakovat a rozmývat formu tak, že se stává už jen stěží čitelnou…

Post-hardcorová legenda Lvmen na svou poslední desku Mitgefangen Mitgehangen zařadila i přepracovanou verzi své historicky první skladby. Nejde o laciný sentiment, kapela tím může naznačovat cyklickou představu času jako hada požírajícího svůj ocas.

Všudypřítomná mlha, prázdné ulice mezi paneláky nebo malými domky, štiplavý zápach síry ve vzduchu; příjezd do Orlové, dějiště prvního Zimnichaaku, byl přesně takový, jak jsem si ho představoval. Zároveň jsem si nedokázal představit, jak se na takovém místě může odehrát akce nabitá alternativou, kterou oceňují především hudební fajnšmekři. Teď už si to představit dokážu.