Teď po skončení festivalu se snažím zpracovat všechny dojmy a znovu se stát součástí reálného světa. Ale je toho moc, před očima se mi přehrávají zážitky, koncerty, obrazy, lidi. Těžko z toho ven a těžko se dá popsat tak intenzivní a nečekaný zážitek, jakým byl Laba Daba.

Za posledních pár let se u nás objevily kapely jako Kíla, Treacherous Orchestra, The Gloaming nebo třeba Ross Ainslie a Ali Hutton. Koncert Breabach na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou byl další v řadě zjevně spojený s narůstajícím zájmem o soudobou podobu skotské či irské tradiční hudby. A to je jen dobře.

Zimomřivým ten víkend počasí vůbec nepřálo. Mě to však neodradilo, abych se vydala na Transformu, „okresní událost se světovým přesahem,“ probíhající několik dní v Táboře.  Po téměř čtyřhodinové cestě vlakem přes půl republiky jsem dorazila k Trafostanici ležící na břehu vodní nádrže Jordán. Romantika už na pohled. Od té chvíle o mě bylo postaráno, což je věc, kterou patří v souvislosti s Transformou zmínit. „Vítej, můžeš si půjčit kolo a dobrovolníci tě zavedou na Cestu.“

Místo, které si za pouhé tři roky své činnosti vybudovalo kultovní status mezi brněnskými umělci, intelektuály a hudebními fajnšmekry všeho druhu už svoji magickou půdu znovu nerozezní. V pátek 29. června byla tedy poslední loft session na jednu stranu smutnou událostí, na druhou ale příležitost zakončit vše tak, jak to umí jen kolektiv AVA.

Po předchozích ročnících Drug Me Festu, které probíhaly na půdě únětického kravína, se ten letošní (již devátý) přesunul do našeho hlavního města. První den festivalu odstartoval v Thereminu nacházejícím se v prostorách bývalého Nákladového nádraží Žižkov. Klub jsem po chvilce hledání našel, a protože jsem dorazil zhruba v půlce prvního koncertu, rozhodl jsem se ještě trochu posilnit kapkou whiskey a pomalu nasávat atmosféru tohoto rock'n'rollového svátku venku. Hemžilo se to tu postavami, které připomínaly jarmuschovský snímek Tajuplný vlak - o štýlo nebyla nouze.

Když jsem sešla od holešovického nádraží k řece, ocitla jsem se ve světě, kde struny bendža vyprávějí legendy temné tak, že se sem živá duše neodváží a déšť bubnuje na sudy, ve kterých jsou ty příběhy navždycky vepsány jazykem vše pokrývající rzi. A do toho všeho zaznívá zkázy plná harmonika Charlese Bronsona. K dokonalosti už zbývá jen to, aby se pod temnými mraky, ten den celou atmosféru završujícími, loď Altenburg 1964 vynořila i s kapelou z Vltavy jako Bludný Holanďan.

Pátek na pátém ročníku Chee Chaaku na ostravském provoze Hlubina, v obklopení industriálu Dolní oblasti Vítkovic, začal pěkně zvostra – žádný mazleníčko, jedna sypačka za druhou: DNO, Hibakusha, punkoví Torpur… Všude známý tváře, cítím se tady víc než dobře. Chee Chaak 2018.

Čekala jsem možná na několik skladeb, které bych tak ráda slyšela živě a zajímalo mě, jak je Deerhunter budou hrát. To se vlastně stalo jen v jednom případě, u závěrečné Snakeskin. Ta rozvlnila všechny přítomné po relativně poklidném koncertu. Žádný velký hluk, dojímavé balady nebo roztleskávání publika nejznámějšími písněmi. Deerhunter nastoupili na pódium ve velmi zvláštním rozpoložení, kdy Bradford Cox recitoval text způsobem, jako by přiletěl ze vzdálené planety. Podivný hudebně performativní výjev působil téměř retro futuristicky.

Od světa odděleni železničními kolejemi, vstříct jemnému zážitku. Před industriální MeetFactory postávají hloučky lidí, letním večerem se nese cinkání skleniček a šum hovoru. Zevnitř se linou snivé tóny písničkáře Lukáše Landy a koncentrují v sále čím dál tím větší dav. Předpovídají příchod romantickému minimalismu kanadského zpěváka Rhye.

Vrbno pod Pradědem, budova bývalých skláren, kterou na jednu noc oživil nultý ročník Fajfr Štýl Festu. Přijíždíme na rozžhavený vrbenský plácek, cesta z Jihlavy byla po předchozí noci na Nulté generaci hodně vyjetá. Asi půlhodiny jen stojím na jednom místě a zdravím se se samými známými tvářemi. Takovou přátelskou atmosféru jsem zažila naposledy na Pelhřimovech a dává to smysl, většina lidí tady pravidelně Pelhřimovy absolvuje. Kvůli všem těm lidem, co přicházejí, nestíhám vnímat Dannyho na venkovní stage, omluva.