Od světa odděleni železničními kolejemi, vstříct jemnému zážitku. Před industriální MeetFactory postávají hloučky lidí, letním večerem se nese cinkání skleniček a šum hovoru. Zevnitř se linou snivé tóny písničkáře Lukáše Landy a koncentrují v sále čím dál tím větší dav. Předpovídají příchod romantickému minimalismu kanadského zpěváka Rhye.

Vrbno pod Pradědem, budova bývalých skláren, kterou na jednu noc oživil nultý ročník Fajfr Štýl Festu. Přijíždíme na rozžhavený vrbenský plácek, cesta z Jihlavy byla po předchozí noci na Nulté generaci hodně vyjetá. Asi půlhodiny jen stojím na jednom místě a zdravím se se samými známými tvářemi. Takovou přátelskou atmosféru jsem zažila naposledy na Pelhřimovech a dává to smysl, většina lidí tady pravidelně Pelhřimovy absolvuje. Kvůli všem těm lidem, co přicházejí, nestíhám vnímat Dannyho na venkovní stage, omluva.

Zaprášený schody opavskýho bytu. Vzpomínám, jak ten den vlastně začal. No jasně, že v Praze, u dálnice. Stopli jsme si jedno auto, pak druhý, třetí až čtvrtý, který nás zavezlo do Studenky. Mají tam nóbl nádražku a vevnitř zrovna jela diskotéka – vypalovačky plus drahý světla a kouřostroj stojí za zmínku. Dorazili jsme do Opavy až o půlnoci (kvůli zácpám) místo půl sedmý, jak bylo v plánu (ke vší smůle To je Hrůza nezahrála). Naštěstí jsme po městě měli svý tajný a ti nám podali zprávu o koncertech, který jsme chtěli stihnout. I Love 69 popgejů prý rozřádili svatou Alžbětu a její kapli kvalitně. Jeden ze dvojice byl svlečen do půl těla a „jakoby se nebál VŮBEC ničeho“ vypověděl ověřený zdroj.

Na sobě dlouhý kabát, zahalený obličej. Kráčím noční Prahou podél tramvajových kolejí, na chvilku mě ukryje tma, když procházím pod mostem, pak zabočím doleva a ocitám se na malém dvorečku. Mířím ke dveřím, u kterých stojí vysoká postava s černou, protáhlou maskou. Z kapsy vytáhnu pozvánku a vložím ji té osobě do ruky. Řeknu heslo a když jsem dotázaná, jestli znám pravidla večera, kývnu. Dnes se stávám někým jiným. Volím si novou identitu, určuji si svá pravidla hry. Maska, kterou mám na sobě, mě skrývá před okolním světem a je jen na mě, kolik sama ze sebe ukážu. Cokoli se dnes stane, tu zůstane.

Automatické mlýny v Pardubicích působí opuštěně, lemované okamžiky pomíjivosti a procesem rozkladu. Poslední zbytky lidské činnosti ztrácí se v mouce rozsypané na prkenné podlaze plné menších i větších otvorů. Občas, v průběhu roku ožijí skrze místní iniciativu Offcity, která se stará o prohlídky a udržování povědomí o vzácné architektonické památce navržené Josefem Gočárem. Třídenní festival LABoratory, který se v tomto dechberoucím areálu konal letos podruhé, sem migroval z Hradce Králové.

 „How ya feelin Prague? Are you good?” Na stagi se objeví DJ s černými dredy a zlatým řetězem. „I need to feel some energy,” pokračuje a nutí dav v malém sále NoDu opakovat své poslední slovo, zatímco pouští tracky od Princess Nokia a Kendricka Lamara. Pak plynule přejde do vlastního beatu a na pódium přibíhají Oshun, dvě černošky se světle modrými čočkami a zlatými kruhy v uších.

Hudba není ničím jiným, než dalším způsobem, jak si uzurpovat, okupovat, vyplňovat prostor a měnit a posouvat jeho význam. U jakéhokoliv typu ambientu, který popírá linearitu produkce a staví spíš na zvyšování a snižování intenzity (na jakékoliv úrovni), to platí dvojnásob. Lidé kolem Bastl Instruments a NONA records v pátek odstartovali letošní Noise.kitchen Synth Fest právě takovým zabráním prostoru v Husově sboru.

Kabinet Múz v oparu gradace. Berlínští Caudal, duo Američanů Wrekmeister Harmonies (s bubeníkem) a předskokan v podobě brněnských Ångström. Tři intenzivní kapely a dva pohledy na večer.

Za oknem vlaku se míhají zelené šmouhy stromů, žlutá pole a čas od času svět získává svou obvyklou rychlost na nějakém malém vesnickém nádraží. Pak už se zastavuje naposledy – cílová stanice Olomouc. Jaro prostupuje celým městem a jako každý rok se ohlašuje populárně-vědecký filmový festival AFO. Letošním tématem je ochrana Země a život v oceánech.

Rumiště tentokrát praskalo ve švech – na půdě na gaučích, na zemi a u čajovny se mačkalo několik desítek lidí a další byli venku. Tolik návštěvníků snad Rumiště ještě nezažilo a, vzhledem ke zprávám o konci této membrány propouštějící do Brna tu nejkvalitnější alternativu z celého světa, dalo by se tvrdit, že už asi ani nezažije.