Legendární vídeňská Arena, neděle večer. Už ani nevím, kdy jsem tu byl naposled, poprvé to bylo snad někdy v roce 2012, když ji roztřískali Converge, ale to místo si svou specifickou atmosféru stále drží. Tak jako asi 99.99999 % lidí jsem se s Deafheaven seznámil díky Sunbatheru aka Sluncekoupači. Růžový black metal, co vlastně není black metal, ale zároveň byl mnohem víc black metal, než je teď.

Jakkoliv jsem v Kodani strávil tři dny, k Mayhemu – středobodu tamní alternativní, contemporary, experimentální, whateveryoucallit scény – jsem se ani nepřiblížil. Zato jsem byl v Tivoli, na Öresundu a projel kanály včetně zastávky u malé mořské víly. Middle class much? Nicméně v zájmu zachování tradice snad všech, na internetu dostupných, článků o Posh Isolation jsem Mayhem musel do úvodu nějak napasovat.

V pondělí 22. října jsme mohli zažít v brněnském Kabinetu Múz „friendly ukrainian assault”, jak poznamenal frontman předkapely Somali Yacht Club. Sál byl zaplněný od začátku jejich prvního songu a na slavnější Stoned Jesus přibylo do davu už jen pár opozdilců. Set prvně jmenovaných byl poměrně krátký na to, aby diváky stihl rozdivočit, nicméně kapela tento fakt i vlažný ohlas při uvedení jejich největšího hitu Loom brala s nadsázkou.

Další ročník Lunchmeatu je úspěšně za námi. Na stejném místě, které by bylo jen škoda měnit. Se stejně nabitým line-upem, který opět reflektoval vrchol současné elektroniky, což se, doufejme, do budoucna také nezmění. Tři říjnové noci představily jména jako Lanark Artefax, Aisha Devi, Lee Gamble, či Amnesia Scanner.

Procházkou ztemnělým Starým Městem jsem došla do koncertního sálu pražské konzervatoře. Lidí tu nebylo moc, ale skromný sál zaplnili. Všichni byli upravení, v nejlepších šatech a nedočkaví na vůbec první vystoupení Terryho Rileyho v Česku. Den poté, kdy jsme mohli zhlédnout interpretaci jedné z jeho nejstarších a (jak pro jeho dílo, tak především pro revoluci ve vývoji současné vážné hudby) nejzásadnějších skladeb In C, se představil také jako interpret v rámci festivalu Struny podzimu. Desátého října zahrál v duu se svým synem, kytaristou Gianem Rileyem.

Ars Electronica je taková brána do světa budoucnosti, když si budoucnost představíte jako svět strojů, robotů a nových technologií. Procházíte se a všechno kolem vás klape, tiká a má ty nejneuvěřitelnější tvary. Festival skrze nové technologie reflektuje závažné sociální problémy, jako třeba ekologii nebo uprchlickou krizi, a zároveň hravě objevuje, co s technologiemi člověk svede prostě proto, že může.

Cestovní kancelář kolektivu AVA provází po hvězdných drahách nebo zemských norách s železnou pravidelností. Jejich túry za světlem na konci tunelu jsou akci od akce hloubavější, podmanivější a především bližší. Ani nepřipravený člen turnusu neprojde tunelem bez zamyšlení a vnitřního pohnutí. AVA s každým výmykem poskočí dopředu a laťku posunou výš.

Šestadvacátý ročník kultury z jiného světa v Tasově u Veselí nad Moravou. Tak zněl podtitul letošního ročníku Besedy u Bigbítu, který odstartoval v pátek třetího srpna. Výběr české alternativní, především kytarové, scény doplněný o několik zahraničních jmen, workshopy, talk shows či autorská čtení. Prostě ten festival, který mají všichni rádi.

Teď po skončení festivalu se snažím zpracovat všechny dojmy a znovu se stát součástí reálného světa. Ale je toho moc, před očima se mi přehrávají zážitky, koncerty, obrazy, lidi. Těžko z toho ven a těžko se dá popsat tak intenzivní a nečekaný zážitek, jakým byl Laba Daba.

Za posledních pár let se u nás objevily kapely jako Kíla, Treacherous Orchestra, The Gloaming nebo třeba Ross Ainslie a Ali Hutton. Koncert Breabach na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou byl další v řadě zjevně spojený s narůstajícím zájmem o soudobou podobu skotské či irské tradiční hudby. A to je jen dobře.