Julia Holter, Praha – Nod, 19. 6. 19

„Jsem zvyklá na L. A., ale tady je fakt vedro.“ Julia Holter přijela do Prahy později, než by bylo milé, průlomové album Ekstasis vyšlo před sedmi lety, Holter ale tvoří ještě mnohem déle. Její devadesátiminutový koncert – uvedený s přehledem Never Sol – byl ale dostatečná náplast. Tu komorní, tu barokně rozkvetlý pop dával na klima v Nodu úspěšně zapomenout, stejně jako nějakým zázrakem nijak neiritovaly štěbetavé pasáže, které „seriózní“ hudbou Julie Holter čas od času oživují. Přívětivý večer, kde dával smysl každý kout spletité hudby. Večer, který se nakonec uskutečnil tak nějak včas.

Foto: Nyege Nyege showcase, Praha – MeetFactory, 14. 6. 19

Horká páteční noc se v pulzujícím rytmu afrických beatů pod střechou MeetFactory přelila do sobotního rána. Pohlcující energie se rozlila sálem jako rudé světlo, které a obklopilo všechny (osamělé) tanečníky.

Foto: Oshun, Praha – Futurum, 12. 6. 19

Vykřesat úsměvy z poloprázdného klubu není jednoduché, ale třeba to vyjde, jen když se nevzdáte. Oshun mají sladěné kroky i oblečení, pozornost ale strhávají hlavně ty nemocné oči. Na chvilku se v nich ztratím, najednou se všichni hýbou, skandují jejich jméno, bude i přídavek a budou rady do života. „Just in case nobody told you today… you are beautiful and you are doing exactly what you're supposed to.” Slunečnice vyrůstají z pódia a toho večera si každý jednu odnesl domů.

Tajemství vrbenského skla

V poslední době mě čím dál více fascinují kulturní aktivity, které se snaží pracovat s komunitou. Fajfr Štýl na to šel jednoduše: posbíral pár kamarádů pro organizaci akce v malebném Vrbnu pod Pradědem. Line-up je tvořen zejména spřízněnými hudebníky, na něž se váže právě určitá skupina přátel či příznivců. A nakonec, financování víkendu, jehož program by s přehledem obstál jako přehlídka domácí, zejména tedy kytarové scény na nejednom větším festivale, spočívá v dobrovolných příspěvcích.

Podivuhodný svět Connana Mockasina

O novozélandském chlápkovi jménem Connan Mockasin jsem slyšela poprvé před několika lety, když mě na něj upozornil Rhys Webb z The Horrors. Nejspíš jsem tehdy prohlížela nejdříve video k Forever Dolphin Love. Asi devítiminutová skladba nebo spíše opus má skoro až efekt menšího transu. Klip začíná dlouhým, téměř statickým záběrem na „živoucí obraz“ z jakéhosi panoptikálního divadla, aby se náhle přepnul do bloudění po ulicích v duchu filmového realismu, a nakonec skončil fantazijním pronásledováním delfíní ženy/tvora v lese. I’m a china toad/But I’m in filing mode – převtěluje se Mockasin do žáby, čemuž odpovídá jiné video k It’s Choade My Dear, v němž se koupe ve vodě obklopen citrony – a ty má i na očích. It’s choade and, sure the black dog, sure the black dog, lose my friend… na první poslech těžko pochopitelný text vypráví o postavě z fiktivního světa, v němž žijí i Bostyn a Dobsyn, středoškolští učitelé hudby a také protagonisté stejnojmenné série krátkých filmů s komiksem, jež Mockasin vytvořil jako narativní doprovod ke svému poslednímu albu Jassbusters.

Všechny kouty světa v Underdogs‘ – Årabrot, Jo Quail a Mono

Velikonoční víkend si pro sebe, dvěma koncerty – jak v Praze, tak Brně – uzmuli norští Årabrot. Zní to skoro kacířsky vzhledem k tomu, že první, páteční koncert v Underdogs‘, odehráli v rámci turné s velkými Mono. Pro ty jako by neplatily fyzikální zákony a neexistoval čas ani prostor. Přinesli zážitek na hranici transu a přitom byli neuvěřitelně lidští, když skrze publikum opouštěli pódium.

Jsou prostory, které nejsou všem otevřené. Apparat a výstava Sentinel

Ve středu 3. dubna skončil letošní Spectaculare, nejen vystoupením headlinera festivalu Saschi Ringa s projektem Apparat, ale také s koncem výstavy Sentinel na pražské AVU. Vypíchnu právě týdenní výstavu studentů Akademie výtvarných umění a UMPRUM než očekávaný koncert, který byl z různých důvodů zklamáním.

Foto: Ane Bjerkan + Kalle, Olomouc - Jazz Tibet Club, 25. 3. 19

Ane Bjerkan rozechvěla dechy svého aerofonního nástroje zbytky zimy, kterou jsme s sebou přitáhli. Vibrato spustila takové, že jednomu začalo být docela úzko. Čistý a pevný zpěv tomu jen nahrával. Dvě ženy, kterých jsem si všiml odcházet, plakaly. Nevydržely ani na začátek koncertu Kalle s doprovodem kapely. Litovali nejspíš rozchodu a nesnesly dál při takové hudbě vzpomínat na ukončený vztah. Na koncertě je třeba trošku od sebe poodstoupit a snažit se vžít do všech možností hudby, která zrovna hraje. Někdy je to obtížné. Tehdy nejvíc, když v tichých pasážích zaslechnu otylého souseda křoupat extra vysmažené domácí brambůrky z nabídky kuchyně klubu. Úrodný hnůj pro mé neurózy pane. Jen si klidně hryžte, žvý-kej-te, stejně si Ane poslechnu i doma.

Svět podle Irisarriho a Scotta. Spectaculare 2019

Oproti mojí poslední návštěvě Spectaculare se významně zmenšil sál a zvětšila projekce. Mohla jsem sedět a nechat se obklopit jak tou, tak prostorovým zvukem, který skrze čtyři reproduktory kroužil kolem nás. Hudba i vizuály se o večer zasloužily stejným dílem, kromě jmen Simona Scotta a Rafaela Antona Irisarriho si proto zaslouží zmínit i autoři projekcí Jan Nálepa a Boris Vitazek.

Světlo v temnotě. Industriální rauš The Soft Moon

Očekávání před koncertem multiinstrumentalisty Luise Vaqueze, který se v živém vystoupení svého hudebního projektu The Soft Moon snaží o plnohodnotný smyslový zážitek, byla asi taková: napětí a zvědavost. Zvláště, když večer zahajoval set Dizzcocka, v němž představoval své nejnovější album Unreal, které vyšlo na kazetovém labelu Baba Vanga. Ze studiových nahrávek The Soft Moon jsem se neubránila pocitu, že v některých momentech nejspíš budou dost připomínat Nin Inch Nails. To sice není míněno nijak zle, protože kolekce hudby Trenta Reznora i jeho živé koncerty mě pořád ještě baví a nejsou omrzelé. Přece jen však od současné hudby chcete víc než jen reminiscence na kultovní kapelu.

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.