Když jsem chodila do školky, řekli mi / že všichni pocházíme z vajíčka, které mají maminky v bříšku / prý je každé to vajíčko velké jako jedno zrnko písku / nikdy jsem si pak už nemohla hrát s bábovičkami / přesypávala jsem zrnka mezi dlaněmi / dokud mi tam nezůstalo jen to jediné / zkoušela jsem ho rozdrtit mezi prsty, / pak jsem si jej položila na jazyk, / zavřela oči / a polkla.
Když stylizovaná ženská dikce, afektovaná, naivní, protivná i neodolatelná zároveň, spustí tyto verše a začne klouzat po silně osmdesátkovém zvukovém povrchu s výraznými novoromantickými synťáky, hutnou basou a zdravě nadrogovanou kytarou, člověk zbystří a zrozpačití zároveň.
Jela jsi s Andělou do Klatov / na koncert Majka Spirita / Pak jste tancovaly v kasínu v centru / Byla tam zrcadla a spousta světýlek // Kluk, kterej s tebou odešel / se s váma ani nebavil / Bolelo to a zvedá se ti žaludek, když na svý kůži cejtíš jeho pach / ale můžeš doma vyprávět, že máš v Klatovech staršího kluka.
…pokračuje vyprávění a je to jasné. Tohle je něco, co se tak trochu vymyká tomu, na co jsme i u těch avantgardnějších klubových pokusníků (zdravíme Johuše Matuše) zvyklí. Je to bizarní a artificiální, možná už lehce za hranou, ale zároveň z toho vyzařuje nesmírný cit pro atmosféru, melodii, nápad. Na povrchu zdánlivě nevkusné, pod povrchem téměř geniálně promyšlené. Synthpop rušící perspektivu mezi líbivým rádiovým produktem a konceptuální imaginací, post-punk a nitky undergroundu. „Část z tohohle našeho divadla je vtip, část vůbec ne, a někdy se to špatně rozeznává,“ vysvětluje (a zároveň se tím i charakterizuje) pětičlenná pražská formace Introspekce.
Kde hledat inspiraci této tvářnosti? „Introspekci jako takovou ovlivnily hlavně tvrdý starý elektroniky s hezky modelovanými krátkými reverby, namátkou Liasons Dangereuses nebo věci z pražského kolektivu (RARE). Z novější hudby třeba Ariel Pink, kterej dokáže vybírat klišé ze starší muziky a nevšedním způsobem je používat, o což se taky občas snažíme.“
Lidi jsou z toho nejistí, což máme rádi
„Dřív jsme se snažili psát hodně civilní texty v kontrastu s exaltovanou hudbou, u nových věcí už to tak jednoznačný není, uvidíme, kam se posuneme. To strašidelně holčičkovský ladění ale určitě chceme nechat. Je vlastně hrozně jednoduchý, přitom působí nezvykle a lidi jsou z něj nejistí, což máme rádi,“ vrací se ještě pětice k signifikantní poetice textů. Zároveň tím poodkrývá, že za dobu své existence prošla určitou evolucí – personální i performativní.
První desku Euridiké Introspekce vydala koncem roku 2015 a za mikrofonem tehdy stál muž. Teprve poté, co utekl za studii, se ke skupině přidala Veronika, která svými texty přinesla změnu nejen tematickou, ale spolu se zbylými kolegy zároveň i pódiovou. „V době, kdy vznikala Euridiké, jsme koncerty stylizovali víc jako divadlo, texty byly situované do převráceného, zvířecího světa, takže jsme používali výrazné zvířecí masky. Teď máme projev o něco civilnější, pořád nás ale baví diváky znepokojovat,“ poodhaluje Introspekce.
A skutečně – Introspekce rozhodně patří mezi kapely, které se vyplatí vidět naživo. Několikanásobně. V jejich multisenzorické záplavě vjemů se totiž groteskně-seriózní hudba posouvá do vrstevnaté, tak trochu surreálné performance. „Rádi si hrajeme s vizuálem. Na našich koncertech najdete problikávající obrazovky CRT televizí, kouřostroje, barevný světla, občas vykuřujeme sály kadidelnicí nebo si hrajeme s lasery.“
V současné sestavě a uměleckém rozpoložení Introspekce zatím vydala třískladbové EP Gymnasium. Nechystá se něco více? „Novou desku s názvem Ve verzi dva nula už budou všichni jako my už máme nahranou, teď sháníme peníze na mix a distribuci,“ prozrazují. Tomu říkáme dobré zprávy. Stejně jako faktu, že v dubnu budou koncerty a že pětice v současnosti už pilně pracuje na skladbách pro další album. Kdyby žil John Locke, měl by radost.