Muzikolog, jazzový klavírista a hudební publicista původem z Los Angeles Ted Gioia vydal zatím svůj nejobsáhlejší příspěvek k historii hudby, který letos o prázdninách vyšel také česky pod příznačným názvem Hudba: podvratné dějiny. V jeho bibliografii jde již o několikátou publikaci, můžeme ji ale považovat za jistou syntézu dosavadní tvorby, protože ve svém posledním díle si nevytyčil za cíl nic menšího než hudební dějiny přepsat.
Předně je ale potřeba říci, čím Podvratné dějiny nejsou: seriózní akademickou prací, ani výzkumnou monografií. Jde o popularizační knihu, čemuž odpovídá její obsah a odlehčený styl vyprávění.
Gioia totiž dějiny hudby vykládá jako příběh, ve kterém se stále opakují určité vzorce, z nichž jeden vyvstává jasněji nad ty ostatní: totiž, že v hudbě byl vždy pokrok záležitostí rebelů, bohémů nebo otroků – tedy outsiderů stojících mimo hegemonický establishment. Ať už šlo o renesanční hudbu, americké blues začátku dvacátého století nebo barokní operu, Gioia vždy jako klíčové hráče a hybatele změny označuje outsidery, jejichž dílo se po určité době stalo mainstreamem.
Tato teze se mi zdá z vícero důvodů problematická. Jako první a nejzávažnější bych označil problém dějinného opakování: myslím si, že napříč kulturami se objevuje velmi málo antropologických konstant, které by platily opravdu bezpodmínečně vždy, zvláště v tak specifických diskurzivních praktikách, kterými hudba bezpochyby je.
Během přemýšlení nad Gioiovou hlavní myšlenkou týkající se rebelů a outsiderů jsem si nemohl nevzpomenout na knihu Kup si svou revoltu (české vydání 2012, Rybka publishers) od Josepha Heatha a Andrew Pottera. Ta kritizuje pojem kontrakultury v pozdním kapitalismu, podle autorů je nemožné stát vně tohoto systému, aniž by jím tento pomyslný outsider nebyl pohlcen. Hrníčky s komunistickou ikonou Che Guevarou, tašky s Kurtem Kobainem, kultura skaterů a další…Všechny tyto osoby a hnutí začínaly v opozici vůči systému, který je nicméně později vsákl do sebe.
Právě v protikladu k této knize, jež obdobné mechanismy inkorporace mainstreamu vykládá velmi důsledně, vyargumentovaně a zejména kontextově, působí Gioiovo univerzální pravidlo trochu naivně. Je očividné, že ve středověku nebo starověku platily zcela jiné zákonitosti těchto jevů než v pozdně kapitalistických společnostech.
Dalším důležitým bodem hudebních dějin, který se Gioia snaží podvrátit, je pythagorejsko-konfuciánský přístup k hudbě, jak jej sám nazývá. Podle něj od určitého času (spojeného právě s těmito mysliteli) začíná převládat matematizace hudby – na úkor její živelné podstaty spojené s rituály, sexem a magií (svým způsobem jde o Nietzscheho rozlišení na apollinský a dionýský princip). Zde je opravdu třeba dát autorovi za pravdu, tradiční muzikologie až do nedávna většinově jevila zájem zejména o hudební teorii a antropologický, sociologický a psychologický aspekt ignorovala.
Podobných tezí je v knize více, vybral jsem pouze ty stěžejní. Aby si byl Gioia jistý, že čtenář dostatečně porozuměl obsahu, připojil na závěr epilog pojmenovaný Toto není manifest, ve kterém formuluje 42 tezí, které považuje k přemýšlení o hudbě za klíčové a jež podle něj dosavadní muzikologie spíše opomíjela. Tento závěr je velmi podnětný a představuje jednu z nejlepších částí knihy, i když má pouhé tři strany.
Přes všechny výhrady jsou Podvratné dějiny čtivé, pozoruhodné a bezpochyby napsané s velkou dávkou erudice a zápalu, ale je k nim třeba přistupovat kriticky. Autorovy teze mají polemický potenciál, nicméně i tak ke knize nelze přistupovat jako k publikaci přepisující (podvracující) hudební dějiny. Jde však o zajímavý příspěvek do debaty o hudebních dějinách, který může lidem ne příliš zběhlým v hudební historii leccos nového ukázat.
Ted Gioia – Hudba: Podvratné dějiny (Nakladatelství Host, 2021)