Deset let vloženého úsilí a vytváření něčeho nenapodobitelného už vybízí k přípitku, nostalgickému zamyšlení i nějaké té ukápnuté slzičce. Pokud bych si ale téma letošního ročníku nepřečetla v brožurce výstavy v galerii Okraje, ani by mě to nenapadlo. Možná jako návštěvník tolik nečelím otázce, kam s Transformou dál, když už je tak dokonalá a využívá veškeré možnosti okolního prostoru, kdy její rozvíjející se výhonky zasahují až za potok a do různých skrytých lesních zákoutí, obklopujících zahradu kolem starého mlýna, dnešního, zároveň však kultovního místa Cesta.
Transforma nebyla tolik nostalgická, jako v plném rozkvětu, byť vzpomínání s trochou dojetí se linulo zahajovacím podvečerem. Na břehu Jordánu u bývalé Trafačky, kterou uvnitř rozezněla pohyblivá světelná instalace Paví hejno, rodinnou atmosféru doprovázel táborský písničkář Luteja, aby pak se stmívání překlenulo do večera s temným setem Never Sol.
Někteří lidé byli na festivale poprvé a jakmile objevili jeho tradiční zázemí na dvorku Cesty, kde se po dvě noci tančí v Garáži a ve Sklepě, museli zažívat pád do králičí nory, když se v pátek odpoledne rozezněla Zahrada. Tak jsem to vnímala i já, po dvouleté absenci na festivale, kdy byla pouze jedna stage a chill. A teď najednou, tam za potokem – ještě něco je! Žasnout musel asi každý. Zahradní stage nevyrostla jen s prostorem, dvěma stagemi a chilloutovou platformou připravenou i na mokrou variantu. Zvukem rozmístěným tak, aby všude bylo perfektně slyšet set, který zrovna zní. Střídání stagí a proud intenzivních live setů, dj setů, pop upu palestinského rappera Dakn a všudypřítomných postav páteční performance Garden of Desires – to vše téměř bez přerušení dalo vzniknout něčemu, co stvořilo jiný svět, v němž bylo ale prakticky ihned možné cítit se doma.
Dramaturgie zahrady výrazně obohatila hudební náplň, tak nakonec i nostalgický návštěvník mohl jít po své linii festivalových klasik, ať to byl odpolední koncert klavíristy a kytaristy Chalupski, noční divočení Rzah & Silhouette (rezident Transformy vystupující také jako Vision 1994) nebo uhrančivý půlnoční set Eva Porating. Jako vždy tu byl prostor i pro nová jména, ve Stodole jsme slyšeli kouzelný melodický pop Vojtika nebo emočně syrový Svaz (label Šest tisíců oveček), line-up prohloubil i pečlivý dramaturgický výběr zahraničních umělců z Turecka, Egypta či Palestiny. Způsob, jakým Transforma reagovala i v hudebním programu na současnou situaci ve světě, byl citlivý, ale nepostrádal ani odhodlání. Vrcholů bylo mnoho, jedním z nich pak nepochybně také vystoupení berlínských performers Hyenaz, které vytvořily imerzivní sonický zážitek propojený scénickým čtením, vizuální hrou s tělesností a interakcí s publikem.
Transforma je z mého pohledu festivalem světové úrovně, postavená na malém dvorku, kde snad ani ne tak dávno ještě pobíhaly slepice. Spolupracuje s městem a stále do něj zasahuje svým programem, možná letos ne tak jako v dřívějších letech, o to více se snad otevírá možnost se tam vrátit třeba s diskuzemi nebo autorským čtením. Tábor má pro takovou synergii skvělé podmínky, které jsou samozřejmě i otázkou štěstí. Je důležité vidět, jak se může rozvíjet komunitní kultura, když má podporu a podmínky bez předsudků. Transforma má vše, co si návštěvník v našich končinách může vůbec přát. Ta unikátnost ale nespočívá jen v hudbě, site specific dramaturgii, všech těch magických kulisách, scénografii, zvuku a přírodní lokalitě. Ale hlavně v místní komunitě a práci všech lidí, ať už jsou s festivalem spojeni od začátku nebo se přidali později, a jsou mezi nimi místní i přespolní, kteří Transformu přijali za svou.
Do budoucna přeji hodně sil, není vždy Cestou neustálý růst do velikosti, ale určitě to stále jde do hloubky. Na tomhle místě se může odehrát ještě milion příběhů.