Beseda 2019: palčivá minulost v objetí bouřlivé současnosti

O Besedě jsem slýchala často, že je to ten festival, kde je úplně jedno, co zrovna hraje, ale stejně tam musím být. A taky, že je to taková malá moravská Pohoda, která platí vlastně za největší festival alternativní hudby u nás. Tedy pokud o něm přemýšlíme v širokém rozpětí multižánrovosti a oproštění se od do očí bijícího (leckdy kontroverzního) sponzoringu. Asi je jasné, kam mířím, pokud se tu snažíme kategorizovat naše domácí festivaly definující se dramaturgicky jako „alternativní.“

Melancholie a hardcore v jednom – Okolojeles 2019

Letošní Okolojeles pro mě začal v podstatě už když nás autobus vyhodil na odbočce u Náramče. Procházka dědinou, kterou jako bych šel včera, i když od posledního ročníku uplynul rok. „Tradiční“ zastávka v jednotě pro ledňáky a kyselé okurky na ráno a pak... zabočit kolem fotbalového hřiště a jsme na louce – ještě skoro prázdné, kde se začíná rodit to nejpohodlnější stanové městečko ze všech festivalů, co znám.

Czech Music Crossroads: Zvítězila hudba lidu?

V kontextu toho, co letos zaznělo na dvoudenním showcasovém festivalu hudební konference Czech Music Crossroads, ano. Z hlediska výsledků hlasovaní veřejnosti a přítomných odborníků v rámci udílení stejnojmenných cen – ne. Podtitul 6. přehlídky kapel vytyčoval geografický hudební prostor od Baltu až po Dunaj. Zaměření kapel bylo jasné, lidová hudba daných regionů a nezřídka i něco navíc. Například přejímání hudební tradice z balkánského poloostrova, východu Evropy, jazz nebo fúze žánrů.

Utančit se k smrti. Pohoda 2019

Pro mnoho lidí vrchol léta, pro jiné jeho začátek, pro velkou část Slovenska – i nemalé množství Čechů – tradice. Největší slovenský festival letos proběhl 11. – 14. července a přinesl stovky hudebníků z celého světa, přednášky i divadla.

Nutnost kompromisu. Low v Praze

Low přijeli s revoluční nahrávkou Double Negative – a prezentovali ji ve stylu, který k nim předtím pětadvacet let patřil.

Tajemství vrbenského skla

V poslední době mě čím dál více fascinují kulturní aktivity, které se snaží pracovat s komunitou. Fajfr Štýl na to šel jednoduše: posbíral pár kamarádů pro organizaci akce v malebném Vrbnu pod Pradědem. Line-up je tvořen zejména spřízněnými hudebníky, na něž se váže právě určitá skupina přátel či příznivců. A nakonec, financování víkendu, jehož program by s přehledem obstál jako přehlídka domácí, zejména tedy kytarové scény na nejednom větším festivale, spočívá v dobrovolných příspěvcích.

Podivuhodný svět Connana Mockasina

O novozélandském chlápkovi jménem Connan Mockasin jsem slyšela poprvé před několika lety, když mě na něj upozornil Rhys Webb z The Horrors. Nejspíš jsem tehdy prohlížela nejdříve video k Forever Dolphin Love. Asi devítiminutová skladba nebo spíše opus má skoro až efekt menšího transu. Klip začíná dlouhým, téměř statickým záběrem na „živoucí obraz“ z jakéhosi panoptikálního divadla, aby se náhle přepnul do bloudění po ulicích v duchu filmového realismu, a nakonec skončil fantazijním pronásledováním delfíní ženy/tvora v lese. I’m a china toad/But I’m in filing mode – převtěluje se Mockasin do žáby, čemuž odpovídá jiné video k It’s Choade My Dear, v němž se koupe ve vodě obklopen citrony – a ty má i na očích. It’s choade and, sure the black dog, sure the black dog, lose my friend… na první poslech těžko pochopitelný text vypráví o postavě z fiktivního světa, v němž žijí i Bostyn a Dobsyn, středoškolští učitelé hudby a také protagonisté stejnojmenné série krátkých filmů s komiksem, jež Mockasin vytvořil jako narativní doprovod ke svému poslednímu albu Jassbusters.

Všechny kouty světa v Underdogs‘ – Årabrot, Jo Quail a Mono

Velikonoční víkend si pro sebe, dvěma koncerty – jak v Praze, tak Brně – uzmuli norští Årabrot. Zní to skoro kacířsky vzhledem k tomu, že první, páteční koncert v Underdogs‘, odehráli v rámci turné s velkými Mono. Pro ty jako by neplatily fyzikální zákony a neexistoval čas ani prostor. Přinesli zážitek na hranici transu a přitom byli neuvěřitelně lidští, když skrze publikum opouštěli pódium.

Jsou prostory, které nejsou všem otevřené. Apparat a výstava Sentinel

Ve středu 3. dubna skončil letošní Spectaculare, nejen vystoupením headlinera festivalu Saschi Ringa s projektem Apparat, ale také s koncem výstavy Sentinel na pražské AVU. Vypíchnu právě týdenní výstavu studentů Akademie výtvarných umění a UMPRUM než očekávaný koncert, který byl z různých důvodů zklamáním.

Svět podle Irisarriho a Scotta. Spectaculare 2019

Oproti mojí poslední návštěvě Spectaculare se významně zmenšil sál a zvětšila projekce. Mohla jsem sedět a nechat se obklopit jak tou, tak prostorovým zvukem, který skrze čtyři reproduktory kroužil kolem nás. Hudba i vizuály se o večer zasloužily stejným dílem, kromě jmen Simona Scotta a Rafaela Antona Irisarriho si proto zaslouží zmínit i autoři projekcí Jan Nálepa a Boris Vitazek.

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.