Sleduju videorozhovor z Czechingu 2015 s Dominikem Gajarským alias Slowmotiondancerem a myslím na naše setkání v Nuslích u čaje a čokoládovýho muffinu (na půlku mě pozval, prý si předsevzal, že nebude jíst tolik sladkýho). Nominoval ho tehdy Pavel Turek se skladbou I’m Scared of Life se slovy, že má potenciál oslovit i zahraniční publikum. Je zřejmé, že Dominik se v průběhu uplynulých deseti let rozhodl především kultivovat tuzemskou scénu a vyprodávat arény zatím v plánu nemá. Ačkoliv ho teď slýcháme živě jen poskrovnu, snad se letos zadaří zajít alespoň na experimentální art rock Eastworks, jehož sestavu nedávno rozšířil společně s Františkem Převorovským (Vellocet Roll). Mezitím si budu muset vystačit doma v kuchyni s Failers, do fronty zařazuju taky Keiko Sei, Vellocet Roll a A/C, kterým loni pomáhal s mixem, masteringem, případně obojím. Vždy jen v dobré společnosti.
Je to něco přes rok, co jsi vydal desku Failers. Jak ji vnímáš s odstupem?
Chápu to spíš jako collab projekt než jako regulérní album. Začalo to spoluprací s několika hudebnicemi, kterých si vážím a líbí se mi, co dělají, a až později mě napadlo to vydat dohromady pod jedním nadpisem.
Ty, které jsi oslovil, ti byly blízké ještě před nahráváním?
Většinu jsem znal už delší dobu. Annu Černíkovou (A/C), jejíž hudební kariéru mám tu čest pozorovat od úplného začátku. Track Bonnie & Clyde 2025 vznikl s kamarádkou Emou z Antwerp, kterou jsem poznal přes její projekt Eydn. Eastworks jsem několik let sledoval z povzdálí jako fanoušek a nikdy by mě nenapadlo, že se z nás stanou kamarádi, a že budu mít možnost s ní něco dělat. Určitě by se jí nelíbilo, kdybych použil hyperbolu typu: nejtalentovanější hudebnice mojí generace, ale je to můj rozhovor… Podobně jsem to měl s GbClifford, které si vážím za to, jak dokázala svoji tvorbu proměnit v čase i přes nároky a anticipace jejího diváctva. Její koncerty se mnou rezonují jako máloco. Barboru Cihak, se kterou jsme udělali track Time machine, jsem osobně neznal. Slyšel jsem jen písničku Palmovka a líbila se mi svou atmosférou, tak jsem ji oslovil ke spolupráci. Nedávno začala hrát s kapelou Eternity Again a všechno posunula ještě o level výš. Těším se, s čím ještě přijde.
Pokračuje spolupráce dál, nebo šlo o jednorázový projekt?
Jelikož jde o kamarádky, tak doufám, že naše spolupráce nikdy neskončí. Jen jeden track se vymyká. Pracoval jsem na něm s hudebníkem (Eterna), který vydal album na stejném labelu Genome 6.66Mbp jako kdysi já. Dlouho jsme se domlouvali, že spolu něco nahrajeme a pak vzniklo demo, které mi leželo dva roky v šuplíku, než jsem byl schopný s ním něco kloudnýho udělat. Když už ten track byl skoro hotový, podepsal s větším labelem smlouvu, která obsahovala podmínku, že nesmí nic vydat do releasu jeho budoucí desky. Album jsem už ale chtěl dát ven, tak jsem se nakonec rozhodl ten track přidat s jeho svolením jen pod mým aliasem.
Tak-ih-kahr-dee-uh, viď?
Jo, ten cajdák na konci. Je to takový apendix. Vokál jsem nahrál jen na mobil v posteli večer předtím, než jsem to album uploadnul na streamovací platformy a ani jsem si to pořádně neposlechl. Teď to samozřejmě nemůžu ani slyšet.
Failers se umístila i v několika žebřících za loňský rok. Jaký je to pocit?
Všechno, co na scéně vyjde, se jednou objeví v nějakém žebříčku. Když má někdo z toho, co udělám, radost, pak i mně to dělá radost. Když jsem byl mladší, tak mi na dosahu mojí tvorby záleželo víc. Když si na sebe vzpomenu, musím se smát. Nechci, aby to vyznělo neuctivě, ale čím jsem starší, tím víc je mi to jedno.
Čím to?
Když se člověk začne hudbě nebo umění obecně věnovat a najednou se mu dostává zpětné vazby a třeba se objeví v nějakém legračním žebříčku, získá nějakou nominaci nebo cenu, začne mít pocit, že jeho práce má větší váhu. Je to ale jen taková iluze jako v divadle. Nakonec i Českého Slavíka založil Smoljak jako recesi. Jenže se to od té doby nezměnilo a ti samí lidé si stále chodí pro tu sošku a nepřijde jim divné, že už se jim to doma ani nevejde na poličku. Naše scéna je malá a všichni se navzájem znají, takže kamarádi nominují kamarády. Na vyhlášení menších cen ale chodím rád. Je to skromnější divadlo a zároveň příležitost potkat ty, co mám rád, na jednom místě. Tenhle rituál má ale pořád sílu vyzdvihnout někoho v momentě kariéry, kdy pozornost chce, nebo skutečně potřebuje, například u žánrů, kde ještě tradičně dominují muži. Hudbu ani umění ale nelze objektivně hodnotit jako sport. Jsem rád, že například Cena Jindřicha Chalupeckého upustila od soutěžení a vrátila se k původnímu účelu – ocenění, i když už to není divácky tak atraktivní, protože si nikdo nemůže vsadit na vítěze. Teď je víc o samotných umělcích a umělkyních než o obecenstvu, což bych byl rád, kdyby u hudebních cen fungovalo podobně.
A mají žebříčky v takovém případě vůbec cenu?
Rád se podívám na žebříček někoho, s kým sdílím hudební vkus a třeba se díky tomu dozvím o nové hudbě, která mi unikla. Nejradši mám ty bez hierarchie. Pokud tam je nějaké hodnocení, řeknu si: aha, pro tebe byla nejlepší alba v tomhle roce tahle, pro mě zase tahle… a můžeme se bavit proč.
Přijde ti, že alternativní a hudební ceny obecně soustavně nereflektují určité oblasti?
Neironicky si myslím, že dělají, co můžou.
Vnímáš, že v tom kontextu sehrává roli i hudební publicistika?
Přesně to tím myslím. Je pořád velmi málo lidí, kteří se jí zabývají do hloubky a není to tím, že by nechtěli. V kulturním sektoru obecně je ale práce velmi špatně placená a málokdo si ji může dovolit. Publicisté a publicistky to mají často jako side job nebo jako koníček. Stejně to má umělecká scéna. Nemůžeme jim zazlívat, že nepíší o mladých hudebnicích a hudebnících, kteří zrovna vydali svoje první EP. O to víc si vážím těch, kteří se o to, i přes tu podfinancovanost snaží, protože je to jejich srdeční záležitost. Zároveň jsem rád, že stále vznikají věci, které nejsou vázány na státní peníze, i to je důležitý. Kdyby ale náš stát nekašlal na vzdělávání a kulturu, všechno by se posunulo na úplně jinou úroveň.
I když je situace daleko od ideálního stavu, v mnoha případech pozoruju, jak se lokální scéna spojuje, až vznikají různý benefiční koncerty a hudba sama je aktivizační. Nechci znít naivně, ale i když tu není kapitál, dokáže držet při sobě.
To rozhodně. Jsem moc rád, že umělci a umělkyně využívají svůj hlas k tomu, aby upozorňovali na problémy ve společnosti. Znovu v poslední době slýchám, že politika nepatří do umění, což je totální nonsens. Už Aristoteles říkal, že člověk je tvor politický (jo, jsem starej). Kdybychom se jako společnost přestali nejen skrze svou tvorbu vyjadřovat k politice, nejvíc by se to hodilo právě politikům. Jsem rád, že se jako umělecká/hudební scéna, nehledě na to, jaký žánr, stranu nebo třídu zastupujeme, dokážeme semknout a shodnout se například na tom, že je potřeba se postavit zlu. Jako to bylo třeba v případě ruské agrese v Ukrajině nebo genocidního tažení v Gaze.
Cítíš tlak, že bys měl produkovat víc hudby, být častěji vidět?
Když se mě někdo zeptá, kdy budu mít venku nové album nebo kdy zase udělám koncert, už se nebojím odpovědět, že jsem pomalej, línej. Zároveň vím, že času máme na světě málo a rád bych víc produkoval, než konzumoval. Ale jen to, co mi v umění skutečně dává smysl. Chci taky využít toho, že sdílím stejné století a město s někým, kdo je talentovaný a mám ho rád, abychom spolu něco vytvořili. Tlak si na sebe vytváříme především sami a kvalitní tvorba by se neměla řídit podle deadlinů. Nepotřebuju být slyšet, když zrovna nemám co říct.
Kolikrát je to hlavně o marketingu a PR než o samotné hudbě.
Určitě. Žijeme v době sociálních sítí. Jsou výjimky s anti-PR, které nemají takový dosah jako pop stars, nikdy mít nebudou a třeba ani nechtějí.
Slowmotiondancer, ˈbrekfəstfoto: Libor GaliaDíky Markétě a Kristýně za hezkou anotaci. Moje noční můra je, že jsem vyprodal O2 arénu. Ale teď vážně. Jsem nějakou dobu jednou třetinou Eastworks spolu s Františkem Převorovským a moc mě s nimi baví hrát živě, což je dané i tím, že všechno neleží jen na mně a soustředím se s vypětím všech sil jen na svoje tři akordy. Být ale sám na pódiu je pro mě čím dál tím těžší. Mám asi větší pud sebezáchovy a jako bych si víc uvědomoval, jak těžké to je.
V Arše z pohledu publika to tak nepůsobilo.
Jenže to jsem pouštěl v rámci DJ setu mixtape z cizích písniček, nebyl jsem tam sám za sebe.
Kolik koncertů jsi odmítl, protože ses necítil komfortně?
Přestal jsem hrát, když začala pandemie, jako všichni ostatní. V tu dobu jsem v tom neviděl smysl, podobně jako u výstav. Pořád jsem přemýšlel, jak k nim znovu najít cestu, a od té doby si dávám trochu pauzu. Vlastně bych se touto cestou mohl omluvit všem, kterým jsem během posledních pár let odmítl koncert nebo výstavu. Víc jsem se teď soustředil na práci pro ostatní: mix, mastering, hudbu pro divadlo nebo umělecký film. Při spolupráci mám pocit, že mi jde všechno rychleji, ale když mám fungovat sám za sebe, trvá to roky. Obdivuju, že je někdo schopný dát dohromady nádherný album za měsíc nebo za rok. Uvědomuju si taky svoje privilegium. Některým umělcům a umělkyním nic jiného nezbývá, protože nemají jiný zdroj obživy. Škoda, že na kapelách vydělávají velké korporace jako například Spotify.
Ty tam ale ještě jsi.
Mně bylo líto odejít bez playlistů, které mám uložené. Včera jsem se dozvěděl, že existuje možnost převést je na Tidal, tak to udělám, abych odtamtud konečně vypadl. Je skvělé, že existují alternativy jako je například Nina Protocol, která je zdarma, ale můžeš hudebníky a hudebnice podpořit v měně Solana, která je navíc nejvíc eco-friendly kryptoměnou a vše jde autorstvu. Najdeš tam playlisty od různých labelů, ale i randomizéry. Jen ještě není tak user-friendly jako to Spotify.
Když jsem se bavila s ostatními, i pro ně byly playlisty na Spotify zásadním důvodem, proč zůstat. Prý kolikrát díky nim objevili hudbu, kterou jim platforma doporučila, ale bůh ví jak.
Nevzpomínám si, že bych na Spotify objevil novou hudbu. Možná jsem nehledal dobře, ale většinou se mi osvědčil Soundcloud, rádio NTS, nebo KIOSK a taky trávím hodně času na YouTube.
Než se začalo Spotify víc řešit, proč pro tebe bylo důležitý jako pro hudebníka?
Neřekl bych, že pro mě bylo důležité. Věděl jsem, že z poslechů nemá autorstvo nic, pokud jich není milion měsíčně. To není můj případ, takže z toho důvodu jsem tam hudbu neuploadnul. Vnímal jsem to a stále vnímám spíše jako hudební archiv.
Na konci roku jsi sdílel na Instagramu přehled tracků nebo projektů, které jsi masteroval nebo mixoval. Byla mezi nimi jména jako Maryland, Vellocet Roll nebo Tokyo Drift.
Mixovat a masterovat jsem začal před několika lety. Spousta lidí z uměleckých škol se věnuje hudbě a mě baví pomáhat jim tracky dotáhnout. Tak začala moje spolupráce s A/C, Tokyo Drift, Lizaveta Hrydziushka cc:'d k, Kindred Hallerem a dalšími začínajícími. Často mě to naplňuje víc než pracovat na svých věcech. U mixu si už ale vybírám, čemu se chci opravdu věnovat, časově je daleko náročnější než třeba mastering. Loni jsem se podílel na spoustě projektech, možná jich bylo až příliš. Byl bych rád, kdyby se jim dostalo takové pozornosti, jakou si zaslouží. Například Keiko Sei, Tokyo Drift, Anna Černíková, Maryland, Angst, donaumarina nebo Vellocet Roll jsou právě ti, co chtějí, a hlavně mají co říct.
Co tě čeká letos?
Letos budu dělat hudbu do divadla, masterovat pár věcí, míchat album s Eastworks, zkusím pracovat na svojí hudbě. Taky budu trochu konzumovat a utíkat z reality, hrát hry na Playstationu, číst, chodit na koncerty, cestovat a takzvaně bojovat za lepší svět jako ostatní umělectvo.