Měla to být „velká, hloupá klubová“ noc, jak Sega Bodega sliboval před začátkem koncertní šňůry. Sobotní vystoupení irsko-chilského producenta v pražské Arše+ připomínala spíš představy devadesátkového sci-fi o tom, jak by mohly vypadat kluby nového milénia.
Koncert začíná skoro na minutu přesně, right here, right now. Na stropě velkého sálu exploduje plejáda světel třesoucích se pod tlakem halasu početného davu. Bodega s vzezřením nesmělého futuristického hackera začíná svým slovně naředěným Adulter8 a pokračuje, místy zremixovanými, tracky z třetí studiové desky Dennis a jeho předchozí nahrávky Romeo. Najde se ale i místo pro nedávno vydaný track Champions, který Bodega dával dohromady s hudebníkem Rickem Farinem, nebo dosud nevydanou skladbu.
Tempo a nálada se mění každou chvíli. Koncert zvládá pulzující mejdan navozený dlouze gradujícími intry jako v případě tracku Cicada s původním featem venezuelské producentky Arcy po romantický ploužák živého dua Bodegy a egyptsko-íránské předskokanky KUKII (kdysi vystupující jako Lafawndah) při dojemném True. Dramatický efekt ale pramení také z kontrastu mezi Bodegovou topornou choreografií a momenty expresivních gest, které ústí v děsivou stínohru. Vrstvami kouře se prodírají pláty oslepujících světel, ze kterých jako kdyby se vynořovala lidská postava nacházející se v pevném sevření Bodegova pohledu. Neobjevuje se ale ani fantastická bytost Luci, která se prolínala Bodegovými vizuály k tracku Angel On My Shoulder z desky Romeo. Nečekané přechody k žánrům nultých let hrají na notu revivalu Y2K estetiky, která se tu a tam vynoří ze zpívajícího davu v podobě nápisu „Juicy“.
Z balkónu zaznívá hlasitý řev hodný člena nebo členky toho nejvíc oddaného fandomu. „Chcete slyšet jeden další track?“, „Dva?“, „Tři?“ předznamenává Bodega přídavek, zatímco každá otázka vzbuzuje větší pozdvižení v publiku. Časy dlouhověkých idolů už možná pominuly. Bodega se jim ale, alespoň toho večera, stal. (Julia Pátá)
Sega Bodega + Kukii, Praha – Archa+, 23. 11. 24
