Za předskokana si vybral francouzského hudebníka vystupujícího pod názvem Piano Chat. Tento mladík vystupoval zcela sám a šel trochu ve stopách Yanna Tiersena v tom, že střídal nástroje, zatím si ale vystačil s malou bicí soupravou, kytarou a vokály. Přestože jeho výkon na stagi byl působivý, neškodilo by mu časem přibrat k sobě jednoho nebo dva další spoluhráče, protože sám se neobešel bez automatických bicích nebo jiného nástroje, na který zrovna neměl čas hrát. Jeho skladby byly poměrně jednoduché, využití motivu sestupné řady a hraní na kytaru smyčcem docela zábavné. Na publikum však působil sympaticky a jeho show rozproudila zejména energická hra na bicí.
Samotný Yann Tiersen si na pódium přivedl pětici dalších hudebníků, tentokrát ale nechal doma piano i harmoniku. Kdo očekával, že zazní aspoň jediná skladba z „Amélie“, nedočkal se. Tiersenova parta založila koncert na klasické sestavě rockové kapely spolu s několika syntezátory a pár neobvyklými nástroji, z nichž vynikl zejména xylofon. Yann si zřejmě v poslední době nejvíce oblíbil housle, na kterých se opravdu vyřádil ve stylu Vivaldiho Léta, zatímco kapela do toho řezala punkový rytmus. Dohromady vytvořili hlučnou koláž, kterou většina publika odměnila potleskem. Určitá část davu působila zklamaně, že se nedočkala žádné Amélie, nicméně líbivé klavírní skladbičky, valčík na harmoniku a notoricky známé melodie by do koncepce tohoto koncertu moc nezapadly.
Yann Tiersen čerpal hlavně z posledních desek, zazněly samozřejmě nové skladby z alba Skyline a také o rok staršího Dust Lane. Nešlo však celou dobu o rockovou řežbu, set začal v duchu rozjímavé elektroniky, potěšila popově laděná píseň Monochrome z alba La Phare, jedna z mála skladeb založených primárně na zpěvu. Tiersenova tvorba je převážně instrumentální, takový byl i koncert, mnoho písní ale doprovázely éterické vokály á la Bon Iver zpívané téměř celou kapelou.
Šest hudebníků působilo na scéně velmi kompaktně, čemuž napomáhal fakt, že Tiersen je mnohem více zvukovým kouzelníkem než frontmanem. Pozornost na sebe poutal pouze při hře na housle, na něž hrál až do roztrhání smyčce. Studiové skladby získaly naživo zcela jiný rozměr, protože Yann Tiersen je experimentátor, kterého dlouho nebaví stále ta stejná písnička. Je to hudebník, který na jednom koncertě zahraje typicky francouzské skladby, jež si snadno představíte na pařížské ulici, a na jiném řádí jako punkový Vivaldi. Je to rebel, který si dovolí pojmenovat love song Fuck Me. Hlavně je však progresivním umělcem, jenž nežije z minulosti, i když riskuje ztrátu některých fanoušků.
Yann Tiersen + Piano Chat, Praha – Lucerna Music Bar, 3. 11. 11