Česko-ukrajinská producentka Dmitrievna stále pluje spíše v nezávislých vodách širokého oceánu rozprostřeného mezi Bandcampem a Soundcloudem (od vydání debutového EP se tedy zase tolik nezměnilo). Oproti tomu má však už taky natočenou solidní hrstku vizuálně poutavých, občas syrových a choreograficky sebevědomých videoklipů. Zatím ji tahle pozice snad trochu chrání od předčasného hypu, protože i její druhé EP Eterno Retorno a doposud vydané tracky vzbuzují dojem neustálého hledání a zkoušení. Ať už jde o vokální projev ve třech různých jazycích nebo žánr elektronické hudby. Stylově někdy míří do nejhlubšího klubového podzemí plného až industriálně znějící temnoty, jindy zabloudí do světa písničkového elektra (Hystericus, Dusha) nebo si dokonce pohrává s popovými trendy, autotunem a střídáním rovných beatů s těmi zlámanými (2X).
Některé polohy jí sednou více, jiné méně. Spíše, než by nedokázala rozpoznat, v čem tkví její síla, očividně ráda experimentuje. A ten proces počínající hledáním svébytného uměleckého projevu pomalu ústí k intenzivnější potřebě vyjádřit emoce expresivně a bez nutnosti tápat ve vlastním nitru. Ještě v jednom ze starších singlů Tarot je cítit odcizenost okolního prostředí či vnitřní izolace – věčná inspirace pro (nejen) současnou klubovou hudbu (naposledy slyšitelná také na novém albu Lowmoe). Zatímco videoklip a skladba Ya už vytváří několik obrazů sebe-definice mezi afektem, tvrdou přesvědčivostí a ruskými symboly, jež Dmitrievna obléká na svou hlavu.
„Ya je jedna z mých prvních skladeb, kde jsem opravdu řešila hlavně sebe ve formě deníku. Třeba Identity ale není o mojí osobní identitě. Jedná se o falešnou identitu, kterou lidé maskují svou vnitřní prázdnotu. Mým záměrem je, aby moje osobní pocity zrcadlily jak vědomé, tak i nevědomé emoce posluchačů – věci, které si nechtějí připouštět. Logika je toho příkladem: ‚Svět kolem nás nechává rozum stát.‘ Logické uvažování má svoje hranice, nedokáže vyřešit všechno. Já jsem si musela sáhnout dost hluboko na to, abych si tuhle pravdu na sto procent připustila. Obrovský důraz na rozum na úkor intuice a emocí má negativní dopad nejen na život jednotlivců, ale i celé společnosti. Proto o tom, co dělám, nepřemýšlím jako o jednosměrném sebevyjádření, ale spíše jako o zrcadlení a komunikaci.“Na novém EP právě v Logice volí svůj rodný český jazyk, další dvě skladby mají ruské texty. „Dusha je o ztrátě a hledání duše. ‚Bayushki‘ v ruštině znamená ‚dobrou noc‘, píseň je o disociaci: potlačování bolesti a vzpomínek dítěte, na kterém se autoritativní rodiče dopouštějí násilí.“ Na první poslech působí Dmitrievna nejpřirozeněji v ruštině, co ale její ukrajinské kořeny? „Ukrajinsky jsem ještě nic nenazpívala. Ruštinu používám víc než ukrajinštinu, proto je pro mě jednodušší v ruštině psát. Ukrajinsky bych ráda někdy něco napsala, ale zatím jsem k tomu neměla nutkání. Chci se teď soustředit hlavně na češtinu.“
V minulosti se Dmitrievna dotkla i feministické struny v singlu Ferrari, kde bez přehnané pózy maskulinní královny držící otěže ve svých rukou s jednoduchou elegancí odmítá podřízenost: Ya you see my body/Want me to call you daddy/But I'm deeply sorry / You can't ride this Ferrari. Na milost nebere ani opačný úhel pohledu: They see inside you / Fuck with your mind / Think you are weak / They're cumming inside. Mužský a ženský element je vůbec v její tvorbě docela vyrovnaný. Mužské partnery volí pro tanec, který je důležitou součástí její umělecké identity nebo do scénických rolí či jako protagonisty. Právě tahle schopnost se vybalancovat tak, aby obstála v hlavní úloze, když jde o projev těla nebo jen výraz, s postavou „vypravěčky“ objímající emoce někoho jiného, ji na české scéně činí ojedinělou. Hudebně vidím největší budoucnost v její temné poloze vycházející z berlínského techna, za které by se v určitých momentech nemusela stydět ani Paula Temple. Jde právě o skladby jako Identity, Logika, Ya nebo Pustota.Sama k tomu říká: „Jsem ovlivněná jak technem, tak popem a snažím se tyto dva žánry kombinovat. Někdy mě to táhne víc k jednomu, jindy k druhému. Vytvořit kompaktní styl, který by zboural tuhle dualitu, je něco, co mě zajímá víc než tvoření v hranicích žánrů. Ale takový proces chvíli trvá, takže nedokážu říct, jestli se mi to na příštím albu povede.“