Osm let. Tak dlouho trvalo, než se krnovská formace Bratři Orffové probudila ze spánku a navázala na svůj úspěšný debut Bingriwingri. Prodleva na první pohled neobvyklá, pro Bratry však vskutku charakteristická. Kapela kolem zpěváka, multiinstrumentalisty a písničkáře Ivana Gajdoše jednoduše nikdy nikam nespěchala, raději nechávala věci přirozeně plynout. Právě v těchto dnech vychází jejich druhá deska zvaná Šero. A než se úplně zešeří, pojďme se vydat na krátkou cestu za Seržou Vantóšem, hrdinou jakéhosi futuristického města zvaného Bingriwingri.
Orffové patří k poněkud netradičním seskupením, a pro tento fakt nehovoří jen takřka dekádu trvající prodlení mezi první a druhou deskou. Snad ještě průkaznější skutečností je samotný původ jejich debutových skladeb. Ano, mnoho kapel na svou prvotinu vybírá písně mající kořeny už na první společné zkoušce datující se mnoho let nazpět. Ale aby na první desce dostaly prostor takřka patnáct let staré kousky? To už je věc minimálně nezvyklá. A právě někdy na počátku devadesátých let, kdy hudebním světem hýbala vlna grunge, začal Ivan Gajdoš dávat dohromady své první písně pro album, jehož konečná podoba by jej tehdy snad až vyděsila. Jeho typicky folkové skladby se po letech přetransformovaly do modernějšího hávu a staly se součástí jedné z nejvýraznějších folktronických nahrávek u nás.
Pátek – nejproblematičtější skladba celé desky, dlouho se ji nedařilo nijak uchopit, svou náladou navíc ani příliš nezapadala do jinak pochmurného alba. V jednu chvíli se s ní dokonce ani nepočítalo, pak ji ale dostal do rukou slovenský producent Jaroslav Ridzoň a s jeho prací byli členové konečně spokojeni. I s odstupem času má ale kytarista a producent Lukáš Novotný k písni výtky, příliš se mu třeba nezdá poloha, v níž je skladba nazpívaná. Zajímavostí také je, že původně byla složena pro Gajdošovu vedlejší kapelu Poslední výstřel, nakonec si ji ale k menší nelibosti ostatních členů Výstřelu přivlastnili právě Orffové.
Sova – podle Novotného stěžejní píseň, která charakterizuje celou desku. Při vzniku nahrávky pracoval v Paláci Akropolis, kde tehdy bydlel v jednom z bytů společně s Lubošem Mikulou ze skupiny Bullerbyne. Jednoho večera dělal právě na této skladbě, když ji najednou zaslechl Jaroslav Rudiš, zrovna pobývající u Mikuly na návštěvě. Skladba jej velmi zaujala a pochválil ji. Kytarista na tento okamžik zpětně vzpomíná jako na osudový, na něco, co člověku dodá tolik potřebné energie do další práce a také zvýrazní obrysy jinak nejasné představy o možném albu. Rudiš se pak kapele ozval, zdali nemají zájem udělat hudbu také na jeho text (pro připravovaný román Nebe pod Berlínem), nakonec z této spolupráce vznikla skladba Tunel – tu lze najít na letošní novince.
Když začali Orffové po úspěchu Bingriwingri objíždět kluby a festivaly po celé zemi, měly už mnohé z jejich písní svou premiéru dávno za sebou. Ačkoli se znatelně odlišnými aranžemi, již počátkem devadesátých let je Gajdoš prezentoval ve své tehdejší kapele zvané U Hřebíčků. S tou občas vystupoval v domovském Krnově, a právě jednoho večera se na jejich koncertě ocitl i budoucí kytarista Orffů, Lukáš Novotný, jehož skladby ihned uchvátily.
Poprvé se jejich hudební cesty protly v Novotného kapele 2 kytary pro bicí, ve které hrál tehdy kupříkladu s nynějším basákem Orffů Břetislavem Koláčkem. Po jednom ze společných vystoupení oslovili Gajdoše, zdali by jim nezahostoval na jejich nahrávce. Ten návrh přijal, a tak se roku 1994 zrodila kazeta s eponymním názvem. Objevila se na ní například skladba Šelenburk (momentálně nese název Trávy a její novou verzi lze naleznout na Šeru), odkazující ke zřícenině na kraji Krnova.
Novotný se poté odstěhoval za studiem do Prahy, nicméně na písně svého kamaráda ani tam nezapomněl. Co víc, v hlavě nosil dlouhá léta myšlenku, kterou zpětně označuje až za jakousi svou posedlost - umožnit Gajdošovým skladbám na svou dobu alternativnější produkci. Avšak nestalo se tomu tak až do roku 2002, kdy nakonec po dlouhém přemlouvání autor písní k nápadu svolil. Původně se k tomu však nestavil zrovna pozitivně, jeho počáteční obavy totiž pramenily z nutnosti použití počítačů, které v něm nevzbuzovaly příliš důvěry.
Vzduchem – na této skladbě pracoval Novotný také v útrobách Akropole, vycházel z tehdejší folkové verze s názvem Pane, já jsem jako džbán. Použil však akordy, do kterých Gajdoš zpíval v devadesátých letech, od té doby se ale jeho hlas hodně změnil. Nakonec byl schopen melodii zazpívat pouze tehdy, když jej v brzkých ranních hodinách probudili. Výraznou kytarovou linku spontánně složil Filip Míšek (aka Dikolson, ex-Roe-deer/Khoiba), když jednou přišel k Novotnému na návštěvu.
Bingriwingri – původně také skladba kapely U Hřebíčků. Při jednom ze vzpomínkových koncertů této formace se nechal Gajdoš slyšet, že sloužili Orffům vlastně jako taková pokladnice. Původní verze měla odlišný text, až kvůli výtkám tehdejšího kytaristy Hřebíčků Jiřího Chrousta Chrastiny vymyslel Gajdoš nový – a tehdy se zrodil hrdina Serža Vantóš. A vlastně celý svět Bingriwingri, se svou vlastní řečí.
Něco málo ze slovníku: frend = svět; půlený samci = vládnoucí kasta, dříve lidé, nyní hermafrodité; telesfaces = médium umožňující přijímat signály všemi smysly; glór = droga navozující opojný pocit slávy, štěstí a dokonalosti; kostrafón = hudební nástroj; krytón = koncertní sál, současně duchovní centrum města
Nevypínám - tato píseň byla nahraná ve věhlasném studiu Smečky, naživo s klavíristou Janem Bartošem a kontrabasistou Petrem Tichým.
Proces nahrávání nebyl nikterak krátký, Novotný k němu ještě přizval producenta Matouše Godíka a v této sestavě pracovali Orffové na písničkách celé tři roky. Nejednalo se ale o nic pravidelného, jak už bylo zmíněno, Bratři nikam nespěchají – při nahrávání se setkávali jednou či dvakrát do měsíce a pomalým zkoušením a zdánlivě nekonečným přetvářením se během let dobrali až k finálnímu výsledku. Nutno zmínit, že prvotním cílem ani nebylo vytvoření dlouhohrající nahrávky, spíše je jen poháněla zvědavost.
Na desce se pracovalo v mnoha rozličných koutech republiky. Za zmínku stojí třeba stará továrna v Krnově, která sloužila jako zkušebna pro zdejší metalové kapely. Orffové se v útrobách této chátrající budovy scházeli až v nočních hodinách, kdy hluk z okolních místností utichl. Mezi jedenáctou večerní a pátou ranní probíhalo nahrávání a poslouchání zaznamenaného materiálu. Někdy si třeba dokázali jen tak dokola pouštět jediný nápad po dobu několika hodin.
Dalším místem byly obytné prostory Paláce Akropolis, kde probíhala také příležitostná setkání s hosty, kteří dohrávali jednotlivé nástroje v sále umístěném ve vnitrobloku. Ať již šlo o Dana Salontaye (kytara) nebo Petra Tichého (kontrabas), kteří se k nahrávání připojili většinou po svých vystoupeních. Spoustu různých detailů, ale i plnohodnotných melodických linek a harmonií má na svědomí Godík, který v té době celou desku dával dohromady ve svém miniaturním pokoji v panelovém domě v pražských Strašnicích. Nějaká sezení probíhala také ve zpěvákově bytu, v domě na samotě, který se nacházel kousek od zmiňovaného Šelenburku. To bylo také místo, kde vznikly převážně nové písničky. Gajdoš si část skladby vždy předpřipravil do paměti samohrajky značky Casio, kytara a zpěv pak byly společně nahrány na kazetový magnetofon. Následné dešifrování pořízených skic pak, jak s humorem poznamenává Novotný, připomínalo epizodu z televizního seriálu Dobrodružství kriminalistiky.
Finální práce se potom odehrávaly na Vysočině, na chatě, kterou jim o prázdninách půjčil jeden z kamarádů. Odlehlý domek byl zvolen především kvůli zpěvu, který se Godíkovi do té doby tolik nezdál a chtěl, aby měl přirozenější dozvuky. Navíc se jednalo o místo poměrně blízko Prahy, což umožnilo navézt potřebné množství studiové techniky. Většinou se nahrávalo po večerech na terase, kdy vše kolem ztichlo. Na Vysočině také zpěvák dokončil text pro jednu z nejznámějších skladeb celé desky s názvem Vzduchem.
Odcizení – produkce na této skladbě se chopil uznávaný hudebník Tomáš Dvořák aka Floex.
Moře – Godík původně nebyl spokojený s harmonií této písně, a tak ji s úmyslem odfolkovatění pozměnil, původní verzi si můžete poslechnout níže. S radikálními zásahy měl zpočátku Gajdoš poněkud problém, nakonec se jej však povedlo přesvědčit, že změny posouvají písně k lepšímu.
Onyta Almyim – tatarská lidová píseň, v překladu nese název Nemůžu zapomenout. Frontman kapely sbíral etnickou muziku, kterou pak přepracovával pro koncerty na Základní umělecké škole v Krnově, kde vyučoval. Znalost etnické hudby čerpal hlavně z nočních poslechů rádia.
Ke skladbě se váže poněkud bizarní historka - Novotný vypátral, že originální verzi nazpívala Zulya Kamalova, oceňovaná tatarská zpěvačka sídlící v Austrálii. Napsal jí, jestli nebude problém skladbu publikovat, a jestli je vůbec správně tatarsky. A Kamalova, sice s dvouměsíčním zpožděním, opravdu odpověděla. Že to s tatarštinou už nemá příliš společného, ale má to tu správnou náladu a pokud se někdy ocitne v Česku, ráda si s Orffy zahraje.
Originál: studiová verze / živá verze
Poté, co bylo vše hotovo, začala poslední fáze – dostat desku k některému z vydavatelství. Orffové zprvu oslovili tři, nicméně všechna jejich počin z různých důvodů odmítla. Pozitivní odpověď přišla překvapivě až od labelu Quazi Delict Records, který se do té doby soustředil výhradně na elektronickou hudbu a vydával třeba Floexe či Juanitu Juarez.
Bingriwingri vyšlo v říjnu 2005 v nákladu 1500 kusů, po vyprodání se pak ještě deska dočkala reedice. Původně takřka neambiciózní projekt se tak rázem proměnil v jakési zjevení na tuzemské hudební scéně. Orffové se rychle stali respektovanou značkou, a tak se přirozeně čekalo, jak se poperou s nástupcem svého debutu. Málokdo asi předpokládal, že se čekání protáhne téměř na celou dekádu. Nyní ale Šero konečně vychází. A co bude dál? Podle Lukáše Novotného se kruh uzavírá, po šeru se člověk už jen znovu narodí. I to možná svědčí o tom, že právě tato deska by se mohla stát definitivní tečkou za působením Bratří Orffů.
Děkuji Bratrům Orffovým, především pak Lukáši Novotnému za pomoc, trpělivou spolupráci a vůbec umožnění vzniku tohoto článku.