Šestihodinová cesta na kole. Pět lidí jedoucí směr Krnov a za ním na hranici Polska. Zaniklá obec Pelhřimovy, se zemí srovnána za druhé světové války, na nás dýchá již krátkou dobu před příjezdem do Kytarového sadu, na zdejší specifickou atmosféru jsme čekali celý rok. A dočkali se. Vítáme se s přáteli, ale slov není třeba, všichni cítíme to blaho kolem a v nás, je to jako toužený návrat domů. Nikde žádná ochranka, elektřina, civilizace… Toto není festival, je to setkání hudby, literatury a spřízněných duší.
Petra Linharta jsme nestihli, avšak na Katarzii jsme dojeli akorát. Odložili jsme kola a boty, vydechli jsme každodenní život a vdechli Pelhřimovy. Kostel sv. Jiří se na dva dny proměnil v hudební stage a promítací sál najednou. Nitranská písničkářka Katarzia si mě svým svérázným textařským projevem získala okamžitě. Nu-folk-rap „po slovensky“ v podání slečny, která své písně píše intuitivně, bez znalosti akordů. Po koncertě se procházíme, sledujeme a kocháme tak dlouho, až se nám za stanovým městečkem (kterému letos vládnou všudypřítomné hamaky) zjeví zdánlivě nekonečná louka plná odkvetlých bílých pampelišek. Pohled je to úchvatný, zvláště se západem slunce. Romantika jako hrom. Leháme si uprostřed pole a zanedlouho slyšíme začít hrát Elections In The Deaftown, zvedáme se a celí od pampelišek míříme do kostela. Slovenská pětice hrající na hranici mezi indie rockem a dream popem mě příjemně přeladí z klidného modu při Katarzii na mod hlučný. Ten však ve mně nejvíce gradoval při následujících Meccaverius Society. Tito post-alternativci pro mě byli jednoznačným objevem celého víkendu. Kombinaci hudba + projekce prostě můžu. Byla to síla, jež mi způsobila díru do hlavy.
Pelhřimovy 2016foto: Martin ChylíkU krmelce, kde se divá zvěř napájela krom piva i nejrůznějšími dobrotami, byl pro změnu program v podání Cimbálové muziky Kubalovci. Úspěch dle nadšených lidí seskupených okolo cimbálovky? Veliký. U ohně to žilo, zpívalo se, opékalo, přátelilo. Málem bych pro to teplo od ohně i ze všech přítomných dušiček zapomněla zhlédnout a především poslechnout NAOKO. Při noci mi tahle temperamentní dvojka předala energii, s níž jsem byla schopna usnout až v ranních hodinách.
Sobotní ráno mě obohatilo o poznatek, že není nádhernějšího probuzení než slunečními paprsky v houpací síti. Pomalu a jistě jsme se začali zase všichni scházet u nikdy nehasnoucího ohně. Den se začal již brzy tvářit, že bude hodně horký. Sebrala jsem s pár přáteli víno a foťák a vyrazilo se na dopolední procházku, na níž jsme objevili starý, rozpadlý, opuštěný dům, kapličku a především vesnický klid, občas narušený polským slovem od místních.
Vrátili jsme se a krátce po poledni již začal hudební program, který odstartovala Beata Bocek společně s Christofferem Strandhem. Opět výborná kombinace: akordeon/ukulele + basová kytara = přesně to, co chcete po obědě slyšet. Odpolední siestu jsem si vychutnala při poslechu Jakuba Čermáka alias Cermaque společně s jeho milou Iamme Candlewick a následným promítáním Čermákova dokumentu Skok do vody. V něm bylo možno zhlédnout Jakubovo putování za alternativně žijícími Evropany. Posezením na kobercích v kostele pokračovalo i vystoupení Iry Mimosy. Sympatičtější ženu aby jeden pohledal. Po jejím koncertě jsem zamířila do houpací sítě se na chvíli dospat a dočerpat se na večer. Reinkarnace se vydařila a já mohla vyrazit znovuzrozena do pelhřimovského éteru. To už se na ohni míchal dlouhým kyjem vynikající guláš, jímž jsem byla štědře obdarována. Do pozadí hrál mezitím Oldřich Janota, kultovní postava českého alternativního písničkářství.
Pelhřimovy 2016foto: Martin ChylíkPo večeři jsem si nemohla odpustit návštěvu toho kouzelného pampeliškového ráje, u kterého je přibité dřevo s nápisem „Vítejte na konci”. Konec nikdy nebyl krásnější. Večer otevřeli bratislavští Núku, neuvěřitelně sladěný mix mezi žánry, pro mě další plodný objev. A to už se blížil jeden z nejočekávanějších koncertů – Bratři Orffové se navrátili po rok a půl dlouhé odmlce. Těžko si představit dojemnější vystoupení. Kostel byl narván k prasknutí, melancholie by se dala krájet. Tahle parta dala vzniknout Pelhřimovům dva roky zpátky, kdy se rozhodli za peníze získané díky vítězství v hudebních cenách Apollo zorganizovat malé přátelské shledání hudby a lidí. Shledání tak úspěšné, že by byla škoda v něm nepokračovat.
Program se dále odvíjel opět směrem slovenským, a to kapelou The Ills. Představili zde své nové album Ornamental Or Mental, které vyšlo jen o pár dní dříve. Nutno říci pouze dvě slova: hudební orgasmus. Dávka shoegaze mě při sobotní noci napumpovala až do východu slunce. Jako poslední byli na řadě Noir Voir a lepší zakončení by nejspíš vymyslel málokdo. Noc však žila při zářivém měsíci ještě dlouho. Odjezd v neděli odpoledne byl čirá bolest. Opouštět tento konec světa a navrátit se do každodenního života mi přišlo jako hřích. Komu by se chtělo odjíždět z místa, kde na stromě roste poezie a v lidských duších láska?
