Semleta opakovaným rozčarováním nad plytkostí lecjakých českých textů, nemohu mezi nejpoutavější skladby letošního roku nevybrat něco z tvorby Jakuba Čermáka. Jeho Rodinné album je plné krás, nad nimiž moje básnická duše plesá. Bouřka je toho dobrým příkladem a našly by se ještě mnohé další.
Chápu, že ne všem může být Čermákova košatá poetika sympatická. Pro decentní kavárenské intelektuály je to asi moc hippie a moc příroda. Pro všechny ostatní prostě jen moooc velká ufňukaná zbytečnost nějakého hocha, který hraje bosky, no a co. Ale i kdyby vám sdělované pravdy neříkaly zhola nic, zkuste se zaměřit alespoň na to, jak Cermaque dovede ohýbat a proplétat slova. Vážně.
Ostatně, Bouřka je vlastně jen takový trochu jiný love song.