Bedekr 3/2017

Výjimečně šest recenzí a pouze dvě navštívené země. Přesto se s naším česko-britským menu nudit nebudete. Nabízíme silnou tuzemskou trojkombinaci (±0, Cermaque a Cold Cold Nights) a neméně zajímavé počiny ostrovní scény (Sampha, Sleaford Mods, The Tiger Lillies). Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.

„Je to míň punk,“ varoval mě Matyáš (zpěvák ±0), než jsem si Letnou pustil poprvé. Ano, i ne. Míň punk možná v přístupu, ale energie, sychravost a emoce se neztratily. ±0 a producent Tomáš Neuwerth si prostě jen více pohráli s atmosférou a náladou písní. Proto už to není jednolitá syrová hlučná post-punková hmota jako na dvoupísňovém EP, ale více organická záležitost. Tam, kde v textech prosvítá nečekaná naděje, se ±0 nebojí až „popových“ vyhrávek (Místo), jinde zase uberou na otáčkách a zabalí skladbu do notně zšeřelého dreampopového hávu (Prší) či houpavého noise popu (Přehrada).

Nenechte se však mýlit. Bordel tu stále je, jen sestoupil z povrchu více pod hladinu, kde nabral v textech podobu chmurné „bestie“. Ostře vypointované boly, které v minimu prostředků a nedořečenosti ještě více umocňují noční městské elegie a osobní propasti, se zařezávají do dravých a zapamatovatelných post-punkových riffů. Tím silněji, když jim předchází dlouhá instrumentální předehra, kterou ±0 skvěle lámou náznaky a budují atmosféru (Letná, Popel, Sami). Je to i případ Občas, nejsilnější kytarové skladby, kterou jsem za poslední dobu slyšel (co na tom, že z celé osmičky písní na debutu textově asi nejslabší).

Ideální kombinaci hitových post-punkových chmur a bezvýchodné intimní zpovědi tak člověk najde až na konci. V době, kdy mu pomalu začíná docházet, že optikou ±0 jsme předurčení být Sami. „Tak, a tak / Tak se svlékni a přijď ke mně do postele // A tak, tak  / Tak nás přikryj, sejdem se v jednom těle // A bude to / Krásné, anebo děsivé? // Tak, a tak / Tak už spíme dole pod hvězdami / A tak, tak // Oba sníme, ale každej sami.“ (tf)

Uzrál čas, uzrály okolnosti a písničkář Cermaque vydává své dosud nejangažovanější album. Verše typu „v státnících rum, ve mně žal“ nebo „lid vzhlíží ke Gottům / a hlasuje v anketách / pro svůj vlastní Ortel“ jasně demonstrují, na které straně (polo)pomyslné barikády stojí. Nenabízí však černobílý pohled, jak by možná leckdo předpokládal, naopak má odvahu hledat chyby všude – a začít u sebe. A tak v jednom z nejlepších míst desky, ve skladbě Havlovy děti, odvážně zpívá mimo jiné „jsme nová generace / jen sami nevíme jaká / pro život bez práce / ochotní tvrdě makat“.

Angažovanost v poezii není lehká disciplína a i Cermaque občas přílišnou dořečeností našlapuje na tenký led. Obvykle se mu ale daří udeřit přesně tam, kam je třeba, a poodhalit skrývané a zatajované rány. Tentokrát navíc tu a tam sahá po ostřejších slovech. Duševní stavy rázné a naštvané se tak s těmi pokornými lyrickými ideálně vyvažují.

A hlavně v těch klidnějších částech se nejzřetelněji ukazuje, jak Čermák dovede skvěle pracovat s metaforami. Proces, kdy se během poslechu část po části slepují kousky představ, objevují se a proměňují se, až z nichž nakonec postupně vyvstává mnohovrstevnatý obraz, je neskutečně dobrodružný. Předpokládá posluchačovu spoluúčast a vyžaduje jeho absolutní soustředění, čímž se vytváří mezi osobami na protějších stranách křehké, ale hluboké spiklenectví.

Album Neboj kráčí se vší noblesou v Krylových stopách. Charakterizuje ho touha po opravdovosti, otevřenosti a pochopení, snaha o upřímnost, prosba o diskuzi. Na české scéně je to ojedinělý hlas, který tu (čím dál naléhavěji) nesmí chybět. (hp)

Učinit klíčové rozhodnutí v pravou chvíli, to je základ úspěchu. Pro zásadní posun v tvorbě se nedávno rozhodl Jakub Jirásek, když svoje teenagerovské hudební alter ego J transformoval do čtyřčlenného projektu Cold Cold Nights. Zůstalo tady všechno, čím byl Jakub sympatický a nepřehlédnutelný – trochu floutkovský projev, charakteristicky nakřáplý hlas a hlavně cit pro svěží, jednoduché a hitové melodie. S trojicí dalších muzikantů, kteří se k němu přidali, teď přichází ambiciózní album (The) Last Summer.

Je napěchované šesti působivě vygradovanými skladbami, zejména závěrečná Summer House je jako vystřižená z dechberoucích desetiminutových opusů Sigur Rós, unášejících do snových severských dálek. Joie zase díky práci s vokály trochu připomíná melancholii Bon Ivera. Odkazy na zmíněné inspirační zdroje jsou patrné též v promyšleném nástrojovém vrstvení, kytary, akordeon, trumpeta, pozoun a rozličné perkuse vytvářejí vznešenou atmosféru, která albu nesmírně svědčí. Dřívější písničkářství se přiodívá skoro až post-rockovými vrstvami a vzniká tak jeho naléhavější, hutnější a sebevědomější forma, jež dovede být komorní a grandiózní zároveň. Cold Cold Nights zkrátka obuli sedmimílové boty a do světa vykročili pravou nohou. Vypadá to, že sledovat jejich další putování bude nesmírně zajímavé.

(hp)

O britském hudebníkovi/producentovi Samphovi jsem až do vydání jeho debutu Process neslyšel, a to přesto, že má za sebou spolupráci např. s Frankem Oceanem, Kanyem Westem nebo Solange. Možná i proto Samphův debut nepůsobí nijak nováčkovsky, ale jako kompletně dotažená, promyšlená deska, jež se může lehce zařadit po bok loňského (vynikajícího) alba Blonde právě od spřáteleného Oceana. Sympatické je, že ačkoli si Sampha vybudoval jméno díky četným spolupracím se slavnějšími hudebníky, Process je vyloženě „jeho deskou“ (8 z 10 skladeb si napsal úplně sám). Na první poslech to je především charakteristický vokál a hitové melodie, které vás do poslechu vtáhnou, ať už v singlu Blood On Me, či v emotivní baladě (No One Knows Me) Like the Piano. Jako největší přednost nahrávky ale vnímám vydařenou R&B produkci. Hromada detailů a zvukových drobností, v nichž se člověk rád na moment (pozitivně myšleno) ztratí. Žádný z nápadů tu nepůsobí přebytečně nebo chaoticky. (jz)

Still Hate Thatcher. Narážka na železnou lady na tričku beatmakera Andrewa Fearna v klipu k singlu Moptop mluví jasně – Sleaford Mods jsou stále levicoví punkáči-rapeři, kteří promlouvají jako silný hlas (možná spíše zrcadlo) vykořisťované dělnické společnosti (ne však v idealistickém smyslu levicových intelektuálů dvacátých a třicátých let samozřejmě). A to i přesto, že paradoxně pro skutečnou „working class“ dle svých slov naživo nikdy nehráli. Sociálně-kritický a politický aspekt explicitně i důvtipně zaobaleného štiplavého kulometu slov Jasona Williamsona se dotýká všeho prohnilého napříč britskou společností. Ve zmiňované Moptop i dalších skladbách to schytává brexit (za jehož následky v podobě „honu na Poláky“ se Sleaford Mods mimo jiné omluvili i během svého vystoupení na OFFu), jinde se zase Williamson otírá o globální kapitalismus, elity, umělecké pozéry nebo ubohost working class, kterou na jednu stranu „brání“, ale zároveň se vysmívá její šovinistické omezenosti či častému alkoholismu. Tematicky je English Tapas nad věcí, a přitom dosti špinavá a jízlivá, stejně jako laptopové hudební podkresy – v nich se na automatické rytmy minimalisticky vrství to nejlepší z atmosféry a formy britského punku a post-punku.

Na své nejhitovější a „nejpísničkovější“ desce Sleaford Mods nabízejí zajímavý „dokument“ o stavu ostrovní společnosti ve společenském bodu zvratu, který bude mít nadčasovou výpovědní hodnotu. Už teď se těším na jejich album, které bude v mikropříbězích mapovat Brity již zcela „odtržené“ od Evropy. (tf)

Zatemnené uličky londýnskeho Soha. Stúpajúca hmla sa mieša s dažďom a bezprizornosťou. Na staré dláždené chodníky si v súmraku vykračujú opilci, narkomani a ďalšie tragické postavy. Toto nie je Londýn, ako ho poznáme z turistických bedekrov. Toto je temný Londýn v podaní dekadentnej partičky The Tiger Lillies.

Svoj kabaretný existencionalizmus predstavujú na novej šestnásť skladbovej nahrávke Cold Night In Soho. Tá vybočuje z ich doterajšej tvorby, keďže nie je priamo prepojená s nejakým divadelným projektom. Napriek tomu zostáva líder zoskupenia Martyn Jacques verný tomuto svetu. Aranžmány skladieb sú prispôsobené afektovému prejavu Jacquesa. Klávesové party (harmónium, klavír, organ, akordeón) sú doplnené clivými gitarovými linkami s decentnými perkusiami. Tajomnú atmosféru dotvára nezvyčajný nástroj – hudobná pílka. Martyn rozpráva poslucháčovi sériu príbehov stroskotancov z periférie. Zasväcuje ho do londýnskeho podsvetia, nezákonných stávok, drog (skladba Heroin) a alkoholu (Let´s drink). Sú to Martynove skutočné spomienky na Soho z pred tridsiatich rokov, pričom do nich vtesnal čierny humor aj melanchóliu. Reminiscencie multiinštrumentalistu Martyna Jacquesa potešia i tých, ktorí nerozumejú londýnskemu slangu. The Tiger Lillies dokázali podstatu chladných nocí v Sohu zachytiť aj hudbou. (dh)