Moddi Moddi Libor Galia

Moddi: Písně se cenzurují stále. Po celém světě

Říká se, že písně mnohdy znamenají více než jen samotná slova. Pokud je tedy někdo nezakáže a nejsou cenzurovány. Právě na tyto skladby se ve svém projektu Unsongs zaměřil Pål Moddi Knutsen, držitel norské Grammy. Charismatický devětadvacetiletý Nor s vlnitými vlasy a vystupující na pódiu bosky ho přijel představit s violoncellistkou Katrine Schiøtt i do České republiky. Na koncertech zazněla třeba skladba izraelské rockové hvězdy Izhara Ashdota A Matter of Habit vyprávějící přímá svědectví vojáků, kterou před čtyřmi lety zakázali hrát v místním rádiu. Zpívá se v ní: „Learning to fear is a matter of habit / The more you have done it / The better you’re at it“. Jak se vyjádřil sám Izhar, „není to politický song. Skladba jen říká, co se stane našim dětem, když vstoupí do armády.”

Jestli něco Moddi umí, pak velmi citlivě předávat hudbou příběhy. V rozhovoru, který se uskutečnil v kavárně před olomouckým koncertem v Jazz Tibet Clubu, Moddi prozradil podrobnosti o svém nedávno vydaném albu Unsongs, ale také o svých hudebních začátcích.


Před dvěma lety jste do Česka cestovali vlakem v rámci Train Tour. Jak jste přijeli tentokrát?
Vlakové turné bylo super, ale teď cestujeme autem. Hráli jsme v Brně, po Olomouci se chystáme do Prahy a pak máme koncerty v Amsterdamu, Londýně a po Německu a Norsku. Na Olomouc jsme se těšili, minule to tu bylo velmi příjemné. Opět jsem přijel s violoncellistkou Katrine Schiøtt. Teď se prochází po městě a já pracuji, vyřizuji e-maily. Na většině našich koncertních zastávek to takto bývá. Moment, volá mi máma, pardon...

Jak vznikl nápad na projekt o zakázaných písních, které jsi nahrál na nedávno vydaném albu Unsongs?
Vše začalo jednou písní o Eli Gevaovi, což byl mladý izraelský důstojník (v 32 letech byl nejmladším izraelským důstojníkem – pozn. autora), jenž se v roce 1982 z morálních důvodů vzepřel rozkazu vést vojsko do Bejrútu během libanonské války. Norská folková zpěvačka Birgitte Grimstad se rozhodla jet do Izraele a chtěla tehdy zahrát i píseň o tomto vojákovi. Ale nebylo jí to dovoleno. Tím pádem tato píseň na dalších více než třicet let prakticky zmizela ze světa. Když jsem ji objevil a dohledal si tento příběh, celé mě to velmi zaujalo. Říkal jsem si: Jak takhle nádherná a silná skladba mohla být zapomenuta, jako kdyby se lusklo prstem? Velmi mě to naštvalo a zároveň vnuklo myšlenku: Co když jsou další podobné krásné písně, které skoro nikdo nezná? Tak jsem začal pátrat.

Jakým způsobem jsi je hledal? Co vím, tak jsi jich objevil stovky. A na album jsi nakonec zařadil dvanáct.
Na začátku jsem dumal, jak vlastně po umlčených písních, o kterých není nikde ani zmínka, pátrat.  Nejsou žádné archivy, registry, muzea, jež by se tomu přímo věnovaly. Použil jsem tedy všechny možné dostupné metody. Pátral jsem v žurnálech, knihách, mluvil jsem s profesory na různých univerzitách. Také jsem se bavil se spoustou muzikantů po celém světě i se svými posluchači. Využíval jsem hodně sociální sítě a blogy, abych určil, z jakého místa písně přesně pocházejí, a porozuměl jim. Během toho jsem velmi brzy zjistil, že cenzura se objevuje úplně všude a dělá se ve všech možných dobách a z různých důvodů. Na albu je dvanáct písní, které ukazují cenzuru ve dvanácti různých perspektivách, na dvanácti různých příbězích. Ať už se jedná o zakázání písně v rádiích, či dokonce vraždu tehdy oblíbeného chilského zpěváka a divadelního režiséra Víctora Jara, kterého jeho žena našla mrtvého na ulici pár dnů poté, co napsal svou poslední báseň.

Někde jsem četl, že jsi objevil přes čtyři sta písní. To je velké množství.
Ano, ale je to jen číslo. Podobných písní nejsou stovky nebo tisíce, takových skladeb mohou být po celém světě desetitisíce. Pro tento projekt jsem jich objevil okolo čtyř set. Ale seznam je téměř nekonečný. Tím chci říct, že bych mohl klidně natočit dvanáct alb plných těchto písní, a pořád bych neobsáhl všechny.

Co vím, před dvěma lety jsi sám zrušil koncert v Izraeli. Mělo to nějakou souvislost s projektem?
Ano i ne. Právě v té době, kdy jsem se rozhodl nevystupovat v Izraeli, což mělo několik důvodů, jsem se z e-mailu od Brigitte Grimstad dozvěděl příběh o Eli Gevaovi. Ale na druhou stranu jsem tehdy ještě neměl jasno, že se z toho vyvine tak velký projekt. Byla to náhoda.

Překvapilo mě, že v demokratické Velké Británii v devadesátých letech zakázali písničku Army Dreamers od Kate Bush. 
Hodně lidí si myslí, že cenzorství se děje jen v autoritářských režimech ve vzdálených zemích, ale není to pravda. Děje se úplně všude. A v západních zemích možná i větší měrou. Používají se k tomu však jiné způsoby. Co se týče Army Dreamers, skladba z osmdesátých let byla vyjmuta z vysílání BBC, protože v roce 1991 měla odkazovat k válce v Perském zálivu, ve které byla i Británie. Což je zajímavé v tom ohledu, že tehdy padesát tisíc britských vojáků bojovalo v Iráku a v tom stejném čase byla v Británii zakázána píseň, která k této válce ani přímo neodkazuje. Doteď je mi záhadou, proč byla stažena. (Army Dreamers byla jednou z 68 skladeb, která byly během války v Perském zálivu na BBC zakázána – poznámka aut.)

Video k tvé verzi Punk Prayer od Pussy Riot jsi nahrával na schodech kostela jen pár kilometrů od ruských hranic. To je dost symbolické.
Ano, byl to záměr. Bylo to uprostřed zimy, na severu Norska ve vesnici Grense Jakobselv, kde skoro nejsou silnice, takže jsme museli jet přes hodinu na sněžném skútru. To je trochu paradoxní, neboť samotná cesta blíž k tomu místu trvá z Osla ani ne dvě hodiny letecky. Chtěl jsem skladbu zahrát jako akt muzikální solidarity s Pussy Riot. Z mého pohledu si užívám privilegií a svobody, o kterých si umělci v Rusku mohou nechat jen zdát. Chtěl jsem píseň prezentovat co nejblíže ruských hranic a vybral jsem si místo s kaplí, kde jsem chtěl píseň zahrát. Byla ovšem zavřená a nikdo nás do ní nechtěl pustit, právě z toho důvodu, že by se tam hrálo něco od Pussy Riot. Což je v pořádku, uvnitř by to sice bylo pohodlnější a bylo by tam víc teplo, ale tím, že jsem hrál venku na schodech v minus pěti stupních, to dostalo ještě jeden rozměr – v ruské ortodoxní církevní tradici totiž kněz pronáší svá prohlášení právě na schodech kostela. Takže to vlastně bylo velmi symbolické i ve věcech, které jsem předtím nezamýšlel.

Vietnamec Viet Khang napsal a na YouTube zveřejnil dvě písně, které kritizovaly vládu po násilném potlačení jedné demonstrace. Pár týdnů poté za to skončil ve vězení. Jak se ti ho podařilo zkontaktovat?
Po dobu, co byl za mřížemi, celkem asi čtyři roky, byly všechny dopisy, které dostal, prověřovány policií. Zkontaktovat ho tedy bylo problematické. Ale měl jsem štěstí, protože byl převeden do domácího vězení, kde mu sice nebylo dovoleno pohybovat se mimo dům, ale mohl komunikovat s lidmi zvenčí. Dostal jsem se k němu přes vietnamského právníka, který se zaměřuje na lidská práva. Komunikace byla poměrně náročná, protože v naší rozpravě jsem si musel dost věcí googlovat a překládat. Po půl roce domlouvání jsem se s ním nakonec mohl v srpnu setkat a představit na Unsongs jeho příběh.

Který překlad textu z Unsongs byl pro tebe nejobtížnější?
Asi překlad textu The Our Worker od Víctora Jara. Španělština je sice románský jazyk a není úplně vzdálený od angličtiny, ale i tak jsem s některými částmi měl velké problémy. Na rozdíl třeba od vietnamského nebo ruského překladu, kde pro mne bylo předělat písně do angličtiny jednodušší. Úplně nejtěžší byl ale překlad písně Yare Dabestanie Man z perštiny od íránského umělce Fereydouna Foroughiho. Ten byl tak náročný a ta píseň tak krásná, že jsem to nakonec vzdal a skladba na albu není, protože je do angličtiny téměř nepřeložitelná. 

Snažil ses zachovat obsah písní, nebo sis ho přizpůsoboval?
Některé se, myslím, téměř blíží originálu, někdy jsem ale text musel trochu uzpůsobit hudebnímu stylu, ve kterém se pohybuji. Například A Matter of Habbit či Army Dreamers jsou velmi podobné původním skladbám, ale taková The Shaman and the Thief nebo Parrot, Goat and Rooster zní úplně jinak. 

Na webu Forbidden Stories lidé naleznou příběhy písní i videozáznamy. Bylo od začátku jasné, že to bude takto ucelený projekt? Máš s ním nějaké další plány?
Vůbec ne. Začalo to nejprve písněmi o Eli Gevaovi a Punk Prayer od Pussy Riot a pak se to nabalovalo jako sněhová koule. V září bylo vydáno album, které doprovází webová prezentace. Ještě máme v plánu výstavu a také bych rád napsal celou knihu.

Cestoval s tebou fotograf a bubeník Jørge Nordby. Které země jste navštívili?
Byli jsme ve státech, které jsou od sebe vzdálené jak geograficky, tak kulturně či politicky, například v Mexiku, Chile, Libanonu, Izraeli a Vietnamu. Některé jsou poznamenané válkou nebo v nich stále panuje autoritářský režim, s čímž byly občas spojeny určité patálie, například s vyřizováním víz. Rád bych se setkal s více autory původních písní, ale je to těžké, někteří jsou mrtví, další jsou ve vězení nebo o svých písních nechtějí mluvit.

Z jiného soudku. Snažíš se bojovat proti společnostem, které svou existencí poškozují životní prostředí. Paradoxně ale často poskytují umělcům granty...
Svůj názor na toto téma jsem prezentoval mnohokrát a vím, na co míříš. V minulosti jsem mohl získat štědrý grant od společnosti Statoil, která distribuuje plyn a ropu, ale já jsem odmítl. Existují autoři, kteří o podobné granty od velkých firem žádají a zřejmě jim nevadí, že je bude sponzorovat organizace, jež se podílí na některých špatných věcech, které poškozují přírodu. Já mezi ně nepatřím a nikdy nebudu. Nehodlám se podílet na ničem, co je spojené s těžbou ropy blízko našeho domova. Co by si pak o mně pomysleli lidé z mé rodné vesnice?

Teď bych trochu odbočil k tvým hudebním začátkům. Kdy jsi začal hrát na kytaru a akordeon a skládat vlastní písně?
Začal jsem hrát na trumpetu, když mi bylo pět nebo šest, pak následovalo piano. Poté jsem také hrál na baskytaru v punkové kapele. Ve třinácti či čtrnácti jsem rapoval. Když jsem dojížděl na střední školu sedmdesát kilometrů od domova, následovala kytara a nakonec v osmnácti i akordeon. Na ten hrávala máma, když mě nosila ještě v bříšku, pak ho ale schovala do sklepa. Já jsem ho jeden den našel a začal se na něj učit. Nemám žádné odborné hudební vzdělání, jsem samouk, takže jsem se učil metodou pokus-omyl. Hudba v mém životě hraje velmi důležitou roli, tíhl jsem k ní odmalička. 

Co inspirovalo tvůj první song?
Táta hodně kouřil a mně se to nelíbilo, tak jsem o tom v jedenácti napsal píseň. Bylo to v rámci jedné soutěže na téma Přestaň kouřit. Ale tehdy to nezabralo. Vlastně si nejsem jistý, zda ji vůbec slyšel. Později ale kouřit přestal.

Pocházíš z ostrova Senja, malé vesničky o přibližně 120 obyvatelích. Odkud jsi čerpal hudební inspiraci?
Jsem z muzikální rodiny. Máma hrála na akordeon, táta na bicí. Hudbu jsem kolem sebe měl neustále. Máme ve vesnici sbor v kostele a taky další hudební tělesa. Je tam silná komunita, dějí se tam různé kulturní akce, festivaly.

Pomalu, ale jistě se blíží Vánoce. Na minulém koncertu jsi říkal, že je prý u vás v Norsku nesmírně populární česká pohádka Tři oříšky pro Popelku. To mi musíš vysvětlit.
Dávají ji v televizi každý rok na vánoční svátky a máme ji moc rádi, takže už se to stalo zvykem a pokaždé na ni koukáme. Je to moc hezká pohádka. Vánoce bez ní si už ani neumím představit.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.