Festival Alternativa 2016 Festival Alternativa 2016 Libor Galia

Od experimentu k žižkovské komunitě: o Alternativě a pražském Punctu

K povídání o malých scénách a nezávislých promotérských činnostech jsme se tentokrát zastavili v Praze, a to konkrétně v kavárně Unijazzu, sídlící v nejvyšším patře starší budovy nedaleko Václavského náměstí. Tady nám o svých zkušenostech, plánech a motivacích vyprávěli Roman Odjinud a Milan Jakeš, dvojice dramaturgů festivalu Alternativa, kteří jsou také velmi úzce spojeni s relativně mladým kulturním prostorem Punctum v Krásově ulici na Žižkově.


Alternativa se koná od roku 1993, to už je pěkná řádka let. Kdy jste se do dramaturgie zapojili vy?
Milan: U mě je to tři roky zpátky. Unijazz tehdy cítil, že chce omladit tým, protože festival měl nějaké renomé, ale návštěvnost začala klesat.
Roman: Spíš bych řekl, že se dramaturgicky zacyklil, byl tam strašně úzký dramaturgický tým…
Milan: …který to dělal dlouho…
Roman: …a dělal skvělé věci, ale už v hrozně úzkém řádu. Byla to taková ta akademická jazzová improvizace, což je fajn, ale zajímá to u nás tak padesát lidí.

Letos jste zařadili poprvé hardcoreové metalové kapely v páteční večer, čímž jste onu původní dramaturgii úplně narušili.
Milan: To je Romanova práce (smích). Novinka je opravdu v tom, že se změnil koncept festivalu a jednotlivé dny měly být více žánrově sjednocené. Středeční večer (Gnod, Lightning Glove, Lišaj – pozn. redakce) dostal pod patronát FullMoon, konkrétně Michal Pařízek, protože ti mají zase kolem sebe nabalený jiný okruh lidí. Podstatou byla snaha dostat festival zpátky do širšího povědomí nejen těch padesáti příznivců, kteří by přišli tak jako tak a postupně stárnou.
Roman: A taky v rámci toho dramaturgického týmu jsme zjistili, že se všichni na všem neshodneme, takže jsme si nějak dohodli strukturu festivalu a jednotlivé večery jsme vždycky někomu svěřili, aby se o ně postaral vcelku. Když jsme předtím měli žánrově rozlišný večer, byl vždycky problém, že publikum nebylo natolik tolerantní, aby akceptovalo i tu druhou kapelu. Já si pamatuju před pár lety méně povedený nápad, když hráli po sobě Už jsme doma a čtyřčlenná tišší experimentální kapela. No a fanoušci Už jsme doma to vlastně nebyli schopni respektovat a koncert moc nefungoval. Takže jsme se rozhodli udělat večery jednotně, ale spojit je do festivalu, aby to třeba někoho přimělo jít na něco, na co by normálně nešel.

Roman Odjinud (foto: Libor Galia)

Zmínili jste se taky v jiných rozhovorech o ambici, že by se Alternativa mohla v budoucnu konat ve více netradičních prostorech. Tohle vlastně už docela dobře funguje třeba v Brně, kde se o koncerty na často i běžně nepřístupných místech stará iniciativa AVA. Nebo zrovna v pátek bude akce zaměřená na současné techno umístěna do kaple Sv. Barbory v Hranicích, čímž se boří stereotypy, že například na takové místo patří jen chrámová hudba.
Roman: Což je strašná smůla, že je to právě tento pátek (paralelně s Alternativou, pozn. redakce).

V Praze je určitě takových míst, která jsou zajímavá historicky, architektonicky i vizuálně mnoho. Do jaké míry jsou tyto možnosti ještě neprobádané?
Roman: Co dělá AVA v Brně, se mi přesně líbí. V Praze dělají podobný model  /-\ (Slash Dash BackSlash). Pořádají sice minimum koncertů, ale velmi dotažených, v zajímavých prostorách a s propracovaným settingem. My jsme s nimi loni organizovali koncert Kammerflimmer Kollektief v libeňské synagoze a bylo to skvělé. Oni tam dotáhli stovky svíček a upravili celou scénu, takže to pak celé mířilo k tomu, že to nebyl jen koncert ve stylu přijít do klubu, kde si někdo stoupne na pódium a vydává nějakou hudbu, ale fungovalo to jako celistvý zážitek. Jak prostředím, tak vizuálním pojetím věcí. To bychom do budoucna chtěli dělat i s Alternativou. Letos jsme v tom ještě nebyli zcela úspěšní, ale chceme najít nějaký prostor, který se dá takhle pojmout, dají se tam udělat projekce, vizuály. Ve většině zavedených klubů jim třeba vadí už jen to, když vypneš jednu žárovku.
Milan: Trochu nám do toho nehraje ten listopad. Těch prostorů je spousta někde venku, ale tím, že je to v listopadu, tak to není úplně možný a ještě k tomu dělá potíže desátá hodina.

A neuvažovali jste o tom, že byste festival pořádali v jiném termínu?
Roman: Přemýšleli jsme, že bychom udělali Alternativu o něco dřív, ale v Unijazzu máme několik aktivit a jednou z nich je i festival Boskovice, který se koná v létě – tím by se ty dva festivaly moc přiblížily k sobě, což je pro nás těžko zvládnutelné.
Milan: Navíc podzim od září do konce listopadu je plný kulturních akcí a není tam moc prostoru, kam to přesouvat. Nevím, jestli by to mělo smysl.
Roman: Ale to je jedna z věcí, co budeme řešit po vyhodnocení letošního ročníku.

Ráda bych se zeptala i přímo na kulturní prostor Punctum, který funguje rok a půl. Co bylo motivací pro jeho založení? 
Milan: Já jsem ho nezakládal, ale lidi, co jsou s Punctem spojení, znám velmi blízce. Motivací bylo otevřít nějaký subkulturní prostor, který ale bude určený pro širokou veřejnost, s možností pořádat akce, co budou propojovat různé druhy subkultur. Jsou tam přednášky, cvičení jógy, koncerty všemožných druhů muziky. U tohoto ideálu na začátku stáli dva lidi. Ale jak už to tak bývá, protože v lidské komunikaci je to složité, teď už je tam jenom jeden, Tono, a ten si kolem sebe vytvořil tým, který mu vyhovoval. Myslím, že ten klub se na pražské scéně etabloval a dokázal přes určité peripetie vývoje dojít k tomu, že se o něm už mluví a lidé tam sami chtějí dělat koncerty.  
Roman: A změnilo se hlavně to, že zatímco dříve jsme brali každého, kdo něco nabídl, teď už si můžeme vybírat. Nabídek je hodně a daří se tam dělat zajímavé akce, ten prostor je flexibilní, hodně věcí se dá vymyslet. Snažíme se trochu fungovat i komunitně, jednou týdně, když je vysílání rádia, se koná npříklad společná večeře. Vždycky někdo uvaří pro patnáct dvacet lidí a je to takové setkání, během něhož se daří nabalovat lidi. Jsou tam taky kurzy jógy, různé workshopy a časopis Psí víno by si tam měl brzy zařídit svou kancelář.
Milan: Rádio vysílá vždycky vždy ve středu, kdy je možné poslouchat live stream. Většinou tam bývají čtyři lidi, kteří vytvářejí svůj dvouhodinový pořad, ten si nahrají a odvysílají. Pak se ještě občas některé akce přes rádio streamují, z většiny se taky vytváří videa a ta se umisťují na Vimeo.

Milan Jakeš (foto: Libor Galia)

Jaký význam má podle vás rozhlasové vysílání nebo nezávislé rádio, jehož cílem není třeba ani vysílat pravidelně, v současné době? Jak se vůbec dostane k posluchačům, když máme obrovské množství internetových rádií a lidé si můžou vybrat prakticky cokoliv?
Roman: Já si myslím, že rádia by měla mít tu funkci, že v nich pracuje někdo, kdo se v dané hudbě vyzná, sleduje ji a je schopen doporučit, co je opravdu zajímavé. Ne každý má čas prohrabávat se stovkami hodin hudby, která neustále vzniká – je jí šílené množství. Rádio by mělo sloužit k tomu, že ti řekne, co se děje, a je ten člověk, co je za mikrofonem a vyváří playlist a komentuje ho, ti pomůže dostat se k věcem, které stojí za pozornost.
Milan: Souhlasím. Děje se strašně moc věcí a je problém je všechny sledovat, takže když mám důvěru v určitého člověka, rád si něco nechám doporučit a rozšířím si obzor, jinak bych se v tom utopil.

Když se podíváme na další program Puncta, možná je to vůbec poprvé, co je tam paralelní program, který se koná i v brněnském prostoru PRAHA/Fórum pro architekturu a média. Existuje tam nějaká forma spolupráce?
Roman: Co vím, Tono byl v Brně, spolupracuje i s AVA a ty kapely, které hrají v Brně, se do našeho prostoru hodí, ta dramaturgie je lehce podobná. Když tedy kapela shání více koncertů u nás, obrátí se i na Punctum, protože je to pro ně vhodné místo.

V Punctum máte i workshopy od Bastl Instruments, což je další brněnský export.
Roman: Hodně se snažíme ten prostor naplnit nejen večerními koncerty, ale i programem přes den, ať už je to jóga, ping pong nebo právě worshopy.

Jak si podle vás stojí alternativní nebo nezávislé akce v Praze? Mám to porovnání, že Brno je malé město, takže když jde o akci AVA nebo přijdu do klubu PRAHA, potkávám pořád ty samé lidi. Praha je o dost větší, tak předpokládám, že jsou tu různorodější skupiny návštěvníků. Myslíte, že se jak festival Alternativa, tak právě program Puncta daří dostat mezi širší veřejnost? Nebo je to hlavně o vazbách typu kamarádi kamarádů?
Milan: Praha je velká vesnice, takže si myslím, že ten rozdíl není oproti Brnu téměř žádný. To znamená, že když jdu na nějaké akce, tak tam taky vidím ty stejné obličeje. Mně nepřijde, že by ty scény byly nějak obrovské, když nepočítám nějaký mainstream.
Roman: Na koncertech, kam přijdeš, je dvacet lidí, a když se rozhlédneš, tak jsou to všechno malí promotéři, kteří se baví jen o tom, kde udělají další koncert, kolik bude stát nájem a podobně. Je tady dost organizátorů, co dělají zajímavý věci, ale je to menšinový žánr.
Milan: A hlavně – oni ani neaspirují na to, aby se stali nějakým velkým projektem. V tom je podle mě kouzlo – že dnešní doba umožňuje udělat si vlastní akci jen tak pro sebe. My se třeba snažíme Alternativu dostat k více lidem a asi se nám to i tento rok daří, ale subkulturní akce jsou prostě malé a budou takové vždycky.

Lightning Glove, Alternativa 2016 (foto: Libor Galia)

Je tu jeden festival, který mi teď přichází na mysl a kde člověk může slyšet náročnější experimentální elektroniku, je to spojené s audiovizuální show, ale v dramaturgii je taky hodně EDM producentů. Pořád je to taneční party, i když třeba ne tolik masová jako nějaká drum’n‘bassová akce v Roxy. Mluvím o festivalu Spectaculare, který se koná v NoDu, Paláci Akropolis nebo Crossu, tedy prostorech ne o moc větších, než v jakých se odehrává Alternativa. Ale zároveň mám pocit, že jde o festival, který má rozsáhlejší promotion a dostat ho mezi širokou veřejnost je tu určitě hlavní ambicí. Jaký je váš pohled na tento přístup?
Roman: Já jsem si ze začátku myslel, že mluvíš celou dobu o Lunchmeatu. Spectaculare má jednu výhodu: je to mladý festival. Alternativa funguje přes dvacet let a je svým způsobem hodně zaškatulkovaná a spousta lidí ji pořád vidí jako nějaké akademicky experimentální tydlikání, které je vlastně nezajímá. Mě upřímně dramaturgie Spectaculare moc nebaví, ale nedělají špatné věci a daří se jim dostat je mezi lidi.
Milan: Těch akcí je v poslední době docela dost, je tu třeba Vs. Interpretation, Stimul festival, což je několik roků asi nejvíc rozkročená věc mezi experimentem a mainstreamem. Někdy vozí úplné šílenosti i docela popíky. Mně se líbilo jejich heslo, že experiment je budoucí mainstream, a to už se děje. Akorát ta fragmentovanost je čím dál hmatatelnější. Prostě Beatles už nebudou. A je to dobře. (smích)

Pokud někdo chce pravidelně pořádat akce s myšlenkou, že je udělá jen pro pár lidí, zájemce o daný žánr nebo subkulturu, je to v Praze finančně udržitelné? Jak je náročné, nebo vůbec možné vést takový klub nebo pořádat festival bez podpory města či dotací?
Roman: V případě Puncta bych řekl, že je to docela boj.
Milan: Musí se to vyrovnat nadšením lidí, co to dělají.
Roman: Spousta těch projektů je komunitních, nabaluješ na sebe lidi, kteří věří, že to má smysl. A díky tomu můžeme existovat.

Hodně nezávislých promotérů mluví o nadšení lidí. Co to ale konkrétně obnáší?
Milan: Investuješ do toho obrovské množství svého volného času, ale zároveň ti to nic moc nevydělá, nebo s tím nepočítáš. To znamená, že svůj čas po práci věnuješ tady tomuto a není to malý výdaj. Je to tak, že pro to musíš žít. A když to lidi bude zajímat, tak si to odezvu najde. Přijde mi, že Tono a lidi, co se kolem Puncta pohybují, pro klub dělají dost a on tomu věnuje veškerý volný čas za poslední dva roky jeho života. Tomu ještě nahrává fakt, že se dokáže obklopit lidmi, kteří to mají podobně. Sám nikdo nic nedokáže, kdybych teď dostal super nápad na akci, tak nemám šanci, nemám ty peníze a tak dále. A přínosem je ten pocit, to je to nadšení, o kterým se mluví. Co myslíš ty, Romane?
Roman: Když uděláš akci, která se povede, muzikanti jsou nadšení, přišli diváci, je to skvělé. Máš pocit, že děláš něco, co tě vytrhne z každodenní šedi života a lidem to dá nějaký silný zážitek. A to je důležité.

Myslíte, že město by se mělo více zajímat o tento druh kultury a podporovat ji? Nejen finančně, ale třeba i určitou formou propagace? Aby se veřejnost dozvěděla, že tu něco podobného existuje?
Roman: Podpora živého umění by měla být vyšší. Problém je, že peněz na kulturu jde relativně dost, ale když se na to člověk podívá blíže, zjistí, že většina jde na úpravu starých baráků. Je těžké nastavit ten model, s jakýmikoliv dotacemi a státními penězi je to složité, protože člověk musí vyúčtovávat spoustu věcí, musí někam dávat loga a tak dále. Ale větší vstřícnost ze strany státu, co se týče budov a prostorů – třeba taková, že by nechtěl nájemné –, by byla super. 

Celeste, Alternativa 2016 (foto: Matěj Hošek)

 

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.