Ventolin Ventolin Romana Kovacsová

Ventolin: Rád se dostávám za hranice bubliny, ve které se pohybuju

Ventolin je jeden z nejčipernějších hudebníků na české scéně. Co se koncertování týká. U desek už je jeho čipernost o něco menší a před nedávnem vydaná novinka Vitajte vyšla s pětiletým odstupem od debutu Totem. To však nic nemění na tom, že Ventolina bude v nastávající podzimní klubové sezóně opět všude plno. Turné k nové desce je rozsáhlé a křtít se bude již 4. října v MeetFactory a 5. října v Kabinetu Múz.

Oproti debutu je Ventolinova studiová dvojka výrazně písničkovější. Částečně se proto promění i ráz jeho koncertů. Zatímco dříve byly Ventolinovy show téměř výhradně improvizací, nyní bude forma známější předem. „Budou tam obě formy, písničková i improvizovaná, obojí má své místo,“ říká. Krátké, obrazné a mnohokrát repetované verše v nových skladbách přitom dávají vzpomenout na jepičí éru Kazet. Návrat k discopunkovému duu však očekávat nemusíme. „K tomu nemám bohužel moc co říct, zatím jsme prostě nic neudělali,“ vysvětluje Ventolin při otázce na jeho dávný projekt s Johanou Švarcovou. Smutnit nemusíme. Vitajte totiž zábavy poskytuje nadmíru. Co ještě jsme se od Ventolina při rozhovoru o jeho nejnovějším počinu dozvěděli?


Nejen v klipu Disco Science pracuješ s poměrně bizární vizuální estetikou. To mi trochu nesedí v kontrastu s vážností, s níž promo materiály desku uváděly. Proč se často k této humorné až parodující estetice uchyluješ? Je to snaha o postmoderní vyznění? Snaha o to dokázat, že se nebereš příliš vážně? Nebo je v tom něco zcela jiného?
Je to věc rovnováhy a taky nějakých daností. Toho, jak od přírody vypadám. Mnoho let jsem navíc působil v divadle Nejhodnější medvídci, které si na bizarním typanském humoru zakládalo, je to u nás bohatá tradice, na kterou člověk vědomě nebo nevědomky navazuje. Je to věc kořenů a místně specifického pojetí autenticity. Postmoderna, to mě nenapadlo, už dlouho jsem to slovo neslyšel.

Cesta smutného stromu, Výlet, Život na venkově, rurální klip k Disco Science, Great Again a Something Else – to je samá fauna a flora. Když si to postavím do kontrastu se sdělením skladeb The Warning či Skills, přijde mi, že se snažíš uniknout před přetechnizovaným světem. Nebo ne?
Všichni nějak unikáme před přetechnizovaným světem, obvykle prostřednictvím nějaké techniky. Pustíme si ohníček v televizi a podobně. Tyhle rurální motivy jsou tam ale kvůli něčemu jinému. Docela dlouho jsem bydlel na vsi a měl jsem k němu složitý vztah – měl jsem tam svobodu a možnost hrát na bicí klidně o půlnoci, a zároveň jsem si tam připadal osamělý, musel jsem štípat dříví, hrabat se v hlíně a měl jsem to daleko do práce. Pak jsem se přestěhoval a asi mi to zase trochu chybí. Great Again je ještě o něčem jiném, o manipulaci, která je tak nestydatě blbá, až je sexy. A Something Else je normálně o lásce.

Jsi technopesimista, nebo technooptimista?
Jsem technopesimista v tom smyslu, v jakém byl Freud vzhledem k lidské povaze. To znamená, že jsem přesvědčen, že dominantní silou je tu iracionalita. A mám doma techniky jako málokdo jiný.

Když už se bavíme o technologii a její budoucnosti, jak vnímáš poměrně rázný nástup umělých neuronových sítí? Ty už skládají písně, na poslech zajímavé, mnohdy k nerozeznání od hudebních výtvorů lidí. Vidíš v tom nebezpečí, nebo vzrušující možnosti?
Kdyby tyto sítě přivodily nějakou revoluci v programu těch rádií, která slýchám na benzinových pumpách, kde nejde zrovna o věci na poslech zajímavé a podobné hudebním výtvorům lidí, bylo by to možná užitečné. Ale to se nestane. Vlastně nevím, nepřipadá mi to momentálně ničím zajímavé. Ale to neznamená, že se to třeba nedá k něčemu použít. Třeba až to začne být nepodobné? Nevím.

Na nové desce poměrně dost akcentuješ odkaz na vědu a vědecký aspekt hudby. Jak se liší věda hudební tvorby od vědy, kterou se zabýváš v profesním, univerzitním životě?
Liší se to ve všem možném, z toho taky čerpá nadsázka v Disco Science. Ale jsou tam i nějaké spojující věci, třeba moje kolegyně z práce je spoluautorkou textu k Desires.

Přijde mi, že často hraješ na akcích ryze periferních (geograficky i dramaturgicky), takových, kde by člověk alternativní elektroniku, potažmo alternativní hubu čekal málokdy. Což kvituji. Je ve výletech na taková zajímavá místa za nepochybně zajímavými publiky skrytá tvá kulturně-antropologická „deformace“ a oslovuješ ta místa sám, nebo ti od nich pozvánky chodí samy?
Nevím, co máš přesně na mysli, ale já jsem rád, když se mi podaří dostat se za hranici takové té bubliny, ve které se člověk pohybuje. Ať už žánrově, nebo geograficky. A je pravda, že je to skvělá příležitost pozorovat a poznat různé lidi a kraje, v republice i mimo, což je docela etnografické. Myslím si ale, že takhle vlastně pozoruje každý. Pokud jde o ty pozvánky, koncerty domlouvá Prokop Holoubek z Bumbum Satori, takže by to byla možná spíš otázka na něj. Většinou ale jde spíš o to, že mě pozvou a já chci jet.

Pociťuješ nějaký dopad na tvou tvorbu poté, co ses výrazněji sblížil s polskou scénou? Stihl jsi proniknout do tamější scény natolik, abys byl schopen říct, v čem je rozdíl od té české? Proč je právě polská scéna v elektronice tak silná?
Proniknout, to bych neřekl, ale proč je silná? Na to je jednoduchá odpověď. Polsko má mnohem silnější kontakt se zahraničím kvůli diasporám v Německu, Anglii a jinde. Jsou tam skvělé festivaly atd. A je to větší země.

Na několika skladbách z Vitajte kombinuješ poněkud netradičně anglický a český text dohromady, mnohdy i přímo v jednom rýmu. Je za tím nějaký hlubší záměr, nebo jde jen o ryze estetický prvek?
V některých případech mě prostě napadl takový verš a líbilo se mi to, v jiných jsem zase chtěl, aby ta písnička byla srozumitelná širšímu publiku nebo spolupracovníkům, kteří budou dělat video a nemluví česky. Takto jim to nemusím vysvětlovat.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.