Českobudějovické Nuly nemají svůj název jen tak zbůhdarma. Lyrické subjekty jejich textů jsou totiž skutečně outsideři, looseři a nepochopení introverti, co se tak trochu vymykají svým přemýšlením o světě. Hudebně pak nabízejí kontrast a opozici – hlučné kytary, které oscilují od revivalu britské garáže á la The Libertines po težkopádné bigbítové riffy. Špína v melodiích i špína v duši, emo bez patky přes oko.

V soutěži o nejpodivnější název kapely by mohli soutěžit třeba s Neřvi mi do ucha. A jak už je pravidlem, za jmény, z nichž zdánlivě srší recese, se schovává hudba, z níž srší pozoruhodnost. Psychedelický flákač na odstřel si dobrých patnáct let hrál pro pár kamarádů a nahodilých návštěvníků klubů, neopíral se o žádnou nahrávku či relevantní informace na síti. S koncem dubna se vše mění. A v člověku nezvratitelně vyvstává otázka, jak něco takto poměrně ojedinělého mohlo žít tak dlouho bez většího povšimnutí.

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.